Hroby, jedovatí létající mravenci a HIV
Zimbabwe - 10.2.2012
Prašnou cestou přijíždíme do vesničky Shazhabuhwa, kde máme setkání s manželským párem. „Jsou oba HIV pozitivní a rádi se s Vámi setkají. Můžete se jich zeptat, na co chcete“, dostalo se nám doporučení od Willarda. Sedáme si na židličky do stínu mangového stromu a vzájemně se prohlížíme. Po představení a chvilce ticha se ujme slova Vongai, asi čtyřicetiletý muž. Manželka Vivian sedí na zemi a tiše poslouchá jeho vyprávění. Před čtyřmi lety se o sobě dozvěděl, že je infikovaný. Bylo to krátce po tom, co jim zemřelo čtvrté dítě. Po oznámení výsledku testu u lékaře, požádal Vongai i svoji manželku, aby si nechala udělat testy i ona. Zprvu se jí nechtělo, ale přesvědčil jí. Vivian pomalu zvedne oči směrem k nám. Bylo to pro nás těžké, měli jsme již 3 děti…Vivian si dodala odvahy a řekla nám, jak se ulevilo, když začala užívat antiretrovirové léky, které mají z nemocnice zdarma, ale musejí platit dopravu léků. „Je to pro nás těžké, protože nemámežádnou práci a žijeme pouze z toho, co si vypěstujeme“ a ukázala na malé políčko kukuřice. Tato pětičlenná rodina si postavila s pomocí svých příbuzných hliněnou kuchyni, cihlový domeček, kde bydlí rodiče a nově postavený domek pro děti. Hrdě ukazovali své příbytky a popisovali, jak to stavěli. „I toaletu tady máme, pojďte se podívat!“ Pochválil jsem jejich dílo a šel jsem se podívat do malého skladu. Udělal jsem jeden krok, když jsem byl náhle rychle zastaven Vongaiem. Nahlédl jsem dovnitř a u stropu ze slámy bylo šest hnízd„létajících mravenců“, prudce jedovatých. Pořídil jsem snímek a pomalu odešel.
„Co je nejdůležitější ve Vašemživotě?“ pokládám otázku obou manželům. „Udržet si zdraví, dostávat léky, postarat se o děti a udržovat políčko kukuřice“. Studnu si vykopali sami. Studny v této lokalitě jsou velikým problémem. Pokud se seženou finance například z nějakého zahraničního projektu, tak se vrtají až 50 metrové studny. Taková to studna potom slouží i 2000 lidem z dalekého okolí. Běžně se však studny ručně kopou. Voda není zvlášť jaké kvality, ale jiná možnost v těchto podmínkách není. V případě, že studna vyschne, tak lidé berou vodu ze vzdálené řeky.
„Pokud mi to zdraví dovolí, tak chci co nejdéle pomáhat lidem v prevenci HIV/AIDS, varovat je před rizikovým chováním, pomáhat stejně postiženým lidem jako jsme my s manželkou a starat se o sirotky“, vypráví Vongai a oči se mu rozzáří. Tato práce se jemu, s podporou své manželky, stala posláním.
Po chvilce se zvedáme ze židliček a Vongai nás vede k ohradě s kozou. Náhle ukazuje na několik hromad hlíny porostlých trávou a říká, že jsou to hroby jeho rodičů, dcery a další příbuzné. Krutá realita života…
Nedaleko od místa, kde manželé bydlí, se schází komunita dospělých lidí. Místo svého setkání si vybrali ve stínu velikého stromu a balvanů, které je alespoň částečně chrání před prudkým sluncem. Početná skupina žen sedí na zemi a bedlivě poslouchá jinou ženu, která jim vysvětluje prevenci v životě HIV pozitivních párů. Malý hlouček mužůsedí na kameni a pousmívají se. Všichni jsou infikovaní. Proč zde není více mužů? Někteří nechtěli přijít, někteří se styděli a někteří to neberou vážně.Na vesnicích existuje mnohoženství, muž může mít několik manželek. Slyšeli jsme o počtu 5 -7 žen. Ještě před několika lety zde nebylo žádnou zvláštností, kdyžsi starší muž, mající majetek v podobě stáda koz, krav nebo oslů, vzal velice mladou dívku, kterou mu domluvili její rodiče.
Cestou domů mě vrtala v hlavěotázka, jak se vlastně Vongai nakazil. Zeptal jsem se Willarda a on mi odpověděl, že neví. „V naší zemi není dovoleno se ptát člověka, jak se nakazil, zakázala to naše vláda. Tímto krokem chce zabránit například obviňování se manželůnavzájem, mezi příbuznými a podobně.“
Tak jako tak, chci popřát těmto manželům splnění jejich snů, sílu do jejich životů a jejich dětem život bez HIV, který ničí a devastuje.
Ze Zimbabwe zdraví František
