HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Burle

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Burle  /  Hadovka, říčka, potok, Mariánské Lázně  / Hadovka, potok, říčka Mariánské Lázně

Hadovka, potok, říčka Mariánské Lázně

Vytvořeno: 16.07.2009
Autor: Burle


Putování po potocích, říčkách Čech, Moravy a Slezska je něčím fantastickým. Zejména v místech, kde nevedou cesty, ale pouze zvířecí stezky. Za celý den nemusíte potkat člověčího živáčka. Odměnou je fantastická příroda. Chráněné rostliny i živočichové. Sem tam ale na lidi narazíte. Pokecáte -oni si rádi povídají- dozvíte se spousta informací o kraji, o lidských osudech, o těžkém živobytí dělného lidu. Jiný je život v Praze, ve velkých městech, a jiný na venkově, navíc, když je na konci světa.

 

Více informací na burle.blog.cz. Potřebuješ venkovní, vnitřní dveře, včetně zárubní. Stačí zavolat, nebo na burle@seznam.cz.

 

Zvedni se od počítače, televize, vypadni z hospody a dej se na vandr. Nejlépe je to na jaře, nebo na podzim. Vytvoř skupinu kamarádů, kamarádek, a pak dokonce budete mít výraznou slevu na vlak. A pak se pochlubte zde na blogu. Budu se těšit na vaše zážitky. Příklady najdeš zde na blogu - Mladotický, Manětínský potok. Řeka Střela, Javornice, Vltava z Kletě do Českých Budějovic atd. Možností je mnoho. Za celý život naše překrásné zemé neprojdeš. Bohužel televize, tisk, rozhlas, hlásí... Lidé již nemají zájem o stanování, tábořiště, kempy. Vyhledávají mnohahvězdičkové hotely. A to je chyba. Připravují své děti o nevšední zážitky, na které se nikdy nezapomíná.
Hřib světa III. prdelka

Je to krása, když člověk na svých vandrech narazí na takového krasavce. Viděli jste někdy takovou nádheru? Já ne! Kdyby nebyl pravý, tak by to musel být pouze obrázek od Mikoláše Alše... HŘIB PRDELKA. Zde na blogu jsou další snímky této plodnice!

Václav Burle

A to je přesně ten okamžik, pro který se vyplatí toulat se přírodou. Je to úplně jednoduché. Chodit tiše jak indián, nekouřit a nepoužívat drahé ani nejlevnější parfémy. Nejlépe je, když člověk správně smrdí. Snažit se splynout s přírodou. Pak nemusíte ani na fotoaparátu používat zoom. K takovéto krasavici se přiblížíte na několik metrů. Tahle laň čeká mininko. Tak ať se ti v přírodě daří...


Rychlík z Prahy uhání do Plzně jako zběsílý. Vyjel sice o několik minut později, ale vše cestou dohání. Ještě pamatuji dobu, kdy stromy kolem tratě nebyly přerostlé a člověk viděl po celou jízdu kolem Berounky všechnu tu krásu. Snažím se klukům ukázat opevnění z třicátých let, jeskyně a místo kde roste hlaváček. Pro špatný výhled marně. Dnes kolem železniční dráhy navíc vyrostly betonové protihlukové stěny. Pro obyvatele určitě přínos, ale pro nás vandrovníky průser. Projíždíte kolem městečka, vesnice a nevidíte vůbec nic. To není dobře. To samé platí pro keře a stromy. Kácet, prořezávat nebo nekácet? Toť otázka....

 

Do západočeského hlavního města přijíždíme za necelé dvě hodiny. Výborně dráho. Odjezd je bohužel opět výrazně opožděn. Přijíždíme do Stříbra po rekonstruované trati. Vlak jede rychle, tiše. Dokonalá jízda! Pro výluku přestupujeme do autobusů do Mariánských Lázní. Tady se opět Česká dráha vyznamenala. Jedná se o vynikající autobusový zájezd přenádhernou krajinou. Sedíte v nejmodernějším busu, pohodlíčko a obdivujete tu krásu kolem. Ono z autobusu je určitě přenádhernější výhled než z auta. Takový jiný. Koukáte na kopce, na údolí, na místa, která jste již prošel a která ještě musíte navštívit, než vás položí do bedny...

Václav Burle

 

Mrázov, to je několik chalup, železniční zastávka, a je vidět, že do Sudet stát moc peněz neposílá. Vypadá to tady, jakoby zde teprve včera skončila druhá světová... Je ale zajímavé, že na jedné straně ulice křesťanská muka, která ještě nikdo neukradl, nezničil, a na straně druhé, oslava Stalina, Beneše...

 

 

Nechápu proč nemůže vlak navazovat na další. V Mariánských Lázních čekáme na přípoj do Mrázova dvě hodiny. Nádraží se přestavuje, takže žádná hospoda, stánek. Nic! Blíží se odjezd, a tak se jdu do pokladny zeptat odkud to odjíždí. Madam říká z prvního nástupiště. Ale které to je? Máte to napsané na vlaku. Vstupujeme ke kolejišti a nikde nic. Obcházíme lokomotivu a nahoře téměř neviditelný nápis - Karlovy Vary. Nastupujeme.

 

Vlak německý. Majitel a provozovatel a.s. Vailmont. Máte pocit, že sedíte na lodi. Vzdáleně to vypadá jako tramvaj, ale je to takové nějaké hodně široké. Rozhlas stále hlásí, že vlak je zastávkový a při výstupu je třeba zmáčknout tlačítko. Zvedáme zadek a u dveří hledáme tlačítko. Nemůžeme ho najít. Konečně. Je na dveřích. Je to ale to správné? Hledáme dál a nikde nic. Tak ho mačkáme. Nic se neděje. Z pražských autobusů jsme naučený, že se vždy rozvítí nápis stop. Člověk, který jede tímto vlakem poprvé je úplně mimo. Připadá si jako blbec. Nebo snad je blbec? To víte, že ne! V soupravě totiž nenajdete ani jedno slovo, řádek, česky. Vše je v německém jazyce. Nedivte se, vždyť jsme v Sudetech! Vůbec se nám to nelíbí. Dokonce je to protizákonné. Podobné je to i v tepelském klášteře. Tam nejdříve na všech informačních tabulích najdete němčinu a pak někde dole jazyk český...

Václav Burle

Mrázov. Vypadá to tady jak někde na konci světa a přitom všude kolem jsou světoznámé lázně. Příroda je tady přenádherná a pastviny jako vystřižené z kovbojek.

 

Vandr po potoce, říčce Hadovce, začíná

 

 

MRÁZOV, vystupovat!!! Loučíme se s průvodčí, překrásnou blondýnkou, a strojvůdci nařizujeme, aby ty německé nápisy zamaloval. Smutně na nás kouká a krčí rameny.

 

V nádražní boudě pro pět lidí kontrolujeme torny, dostatek vody a vyrážíme po silnici do Beranovky. Louky kvetou, jsou neposečené, a my procházíme starou álejí. A už je tady. Stará, ale fantastická ženská na kole. Povídáme a během chvilky víme vše o zdejším kraji. Bohužel nás na oběd nepozvala. Prý jde hlídat vnouče. Místy potkáváme takovou divnou krásnou, až přeošklivou kytku. Teprve doma zjišťujeme, že se jednalo o hadinec obecný. Víte vůbec jak vypadá?

 

Za vsí přelézáme ohradník a buzolou zaměřujeme, kde asi je pramen Hadovky. A který je vlastně ten správný. Ten označený na mapě, nebo snad ten druhý, ze kterého vyvěrá minerální pramen. Máme obrovské štěstí, že přeobrovské stádo se pase ve východní části pastviny. Kdyby na nás zaútočilo, tak by nás převálcovalo. Strouha potoka je vydlážděná a prameniště miluje skot. Zde je pro něj to nějlepší místo, zejména v parných dnech. Dělám přednášku, tak jako vždycky. Dnes rozvádím myšlenku, že pryč jsou doby, kdy se dala pít voda z pramenů, potoků, studánek. Dnes je to již neblahé pro lidský organizmus.

Václav Burle

PRAMENIŠTĚ HADOVKY, to je převeliká pastvina, na které se doopravdy pase stádo dobytka. Kravičky zejména milují močálovisko kolem hlavního pramene. A to je konkrétní příklad, proč nepijeme vodu z potoků. Nikdy nevíme co se na horním toku děje....

Václav Burle

...a zde je pramen potoka, říčky Hadovky.

 

Z pastviny vstupujeme do houští, které je téměř neprůchodné. Ještě štěstí, že je zde od dobytka vyšlapaná stezka. Jinak bychom bez mačety neprošli. Úžas!! Nějaký František -tak jak se zpívá v té přenádherné písni- zde, asi na pokyn babičky, vysázel dlouhou álej listnatých stromů. Naše poděkování tobě. Na jednom místě přímo několik centimetrů nad vydlážděným potokem vyvěrá minerální pramen.

 

Všude kolem podmáčené louky a spousta obojživelníků. Je to obrovský zázrak přírody. Žabky a žabáci se ale moc fotografovat nechtějí. Nepostojí, nepoleží a líbat se vůbec nechtějí. Jejich škoda. Musíme mírně vystoupat na posečené louky, které nás dovedou na první silnici. Teď to máme těžké. Vydat se zpět na druhý pramen. Prozkoumat Křepkovickou kyselku? Rozhodnuto. Vracet se nebudeme budeme pokračovat po potoce. Houby nerostou. Budeme bez večeře.

Václav Burle

 

Snažíme se postupovat lesem kolem toku. Po chvilce je to opět neprůchodné. Bažiny, zapadáme přehluboko do hustého bahna. Studujeme rašeliník a byliny. Mírně vystoupáme na rozlehlé pastviny. Přelézání ohradníku nám dělá problémy. Au, au, do prdele, mám to zapotřebí. Auva, auvej... Kdybych to věděl, tak jsem sem nechodil..." Jako jeden muž si začínáme popěvovat tu dnes již přeslavnou píseň. "Seno a stáj, tak voní náš kraj..." Začínáme pohádkařit. "Nebylo by vůbec špatné zde zalehnout, vyfasovat koně, psa a prohánět se několik dnů po zdejším kraji. Večer udělat oheň, najít nějaké ty Maud, které by opékaly stejky." Začíná se to zvrhávat v pornografii. Vyndavám kolt a bajonet. Demokratickou diskusi rázně ukončuji výstřelem. To ještě netušíme, že budeme mít možnost si zarajtovat a i ty zrzohlavé Maud budou.

 

Putování po Hadovce tady nemá chybu. Je to tady jak někde v džungli. Převelikou výhodou je, že z tohoto důvodu zde nepotkáte ani jednoho kolaře, natož peletóny cyklistů. Místy jsou jako kobylky luční. Člověk nemá vůbec žádné soukromí. Hltají kilometry a o přírodě nevědí vůbec nic. Nebo se mýlím? Potřebuješ dveře, zárubně. Nebo jenom poradit co koupit. Volej, piš burle@seznam.cz

 

Vstupujeme do civilizace

 

Problém! Vycházíme z mapy a další pokračování můžeme použít až po mnoha kilometrech. Jsme slepí a proto je to krásné. Nové dobrodružství začíná. Brzy zjišťujeme, že do civilizace to máme ještě předaleko. "Musím přestat psát, neboť si nepamatuji kde jsme to vlastně chodili. Příslušnou mapu nemám, a tak se musím mrknout na www.mapy.cz. a vše si připomenout...

 

Ani -mapy- mě nepomohli. Mám takové vokno. Důvod, proč se do této krajiny ještě vrátit. Nechceš jet taky?

 

Jdeme stále kolem říčky. Určujeme rostliny, motýli nám moc nejdou. Je tady všude hodně nebeských opeřenců. Je na co se dívat.

 

Z pravé strany přitéká Podhajský potok. Ještě na podzim si ho projdeme. Hádáme se, co je to za díry. Najednou vykujuje chalupa a máme jasno. Je to přestará mlýnská strouha. Na turistických směrnících je napsáno, že se jedná o hájovnu Krasíkov. Vychází pan otec a přináší občerstvení. Kolem pobíhá ovčák, přicházejí si nás prohlédnout slepice, kačeny, husy. Panímáma se však bohužel schovává. Má oprávněný strach z nás vagabundů. Jsme špinaví, ale převelice spokojení. Vandr se daří.

 

Měli jsme pravdu. Přepůvodně to byl mlýn, kterých bylo na Hadovce osmnáct. Nebo šestnáct? Dnes není po nich ani památka. Škoda. To víte Sudety. /Zde někdy uvedu politickou přednášku na téma druhá světová, odsun. Zase od někoho dostanu do držky./ Stavení pak dostal státní statek, aby se potom stalo hájovnou. Dnes je již v soukromých rukách a na první pohled je to vidět.

 

Zaujali nás dva přenádherní koníci. Pan "mlynář" jich měl povícero. I na něj však dolehla současná krize. Paráda, lehnout si na záda... To teda my ne. Začínáme rajtovat. Nádhera. Jen ty kolty, šátky přes tváře nám chybí. Psa máme.

 

"Kluci, kam jdete?," říká pantáta a dává nám dobré rady. "Nechoďte na hrad po turistické značce. Je to zarostlé a do velkého kopce. Vemte to po silnici. Dnes tam poprvé ve Dvoře otevřeli hospodu."

 

Jak jsme uslyšeli slovo hospoda, tak jsme byli k nezastavení. Vyběhli jsme ze mlýna, hájovny, statku, chalupy, jak splašení koně. Brzy jsme však zlenivěli, padali na hubu. Do kopce to jde s batohy na zádech opravdu špatně. Já jsem dokonce zvracel. To jsou ty prášky, tablety, chemie, jedy, na srdce a na CHOPN. Je to tady všude konec světa. Vypadá to, jakoby zde druhá světová skončila teprve včera. Takže hospoda to je pro nás terno.

 

 

Dvůr Krasíkov, hrad Švamberk, tedy Krasíkov a 1421

Václav Burle

Zříceninu hradu je nejlépe navštívit od Dvora. Z druhé strany, po turistické značce, je to příšerná štrapáce. Bylo to tam tak zarostlé, že bez mačety, by to za pár dnů nešlo projít...

Václav Burle

Dvůr Krasíkov je nejen rájem pro rajťáky, pro ty, kteří potřebují natankovat pivo, kafe, pojíst pravou, nefalšovanou českou stravu, ale zejména pro děti. Některé zde snad poprvé uvidí zvířenu, brav, která před mnoha lety běhávala na každém dvoře. Dnes pohled na tu krásu začíná být vzácný. Pacholata zde uvidí i zvířata z dalekých krajů....

 

Už je to tady... Vycházíme ze zátočiny a krása překrásná. Zřícenina hradu Krasíkov nás zdraví. Jsme utahaní a strašně moc nás bolí prdele. Tedy zadní část těla, včetně stehen. Ty koně nám byl čert dlužen. Dvůr Krasíkov. Přicházíme k bráně a tam úplně nepopsaná hospodská cedule. Všude zavřeno, pouze nějaký řemeslník opravuje u domku fasádu. Vstupujeme do rozbombardovaného statku, kde nás srdečně vítají kozy, kůzlata a dva němečtí ovčáci v kotcích. Nikde nikdo. Jen nové hospodské stoly pod deštníky svatého Bernarda.

 

"My chceme pivo. My máme hlad. Kde jsou ty zrzohlavé Maud."

 

Dovolte takové malé odskočení ze Dvora do civilizace. Trempuji, vandruji, po celý svůj téměř sedmdesátiletý život. Bejvávalo dobře, bejvávalo nás hodně, teď již nikoho nepotkávám. Nepočítám ty taky trempíky, kteří vystoupí z vlaku, vstoupí do hospody, už ani ty kytáry nejsou, pak někde zalehnou, a čekají až hospodský roztočí ranní dávku. Někteří kamarádi již jsou tam někde nahoře. Další se opírají o berle a ti ještě schopní koukají jak to udělat, aby mohli s mojí maličkostí vyrazit na vandr. Ale... "S Burlíkem nikam nepojedeš. Já vás znám. Budete se vožírat, honit ženský, utrácet peníze a ještě tě někde chytne infarkt. Kdo ti tam pomůže? Ty si myslíš, že von se vo tebe postará, když sloužil u té polní nemocnice? Hovnajs, ten starý vochlasta, děvkař, se na tebe vy....!" A to prosím já jsem abstinent a nekuřák. Jó žena je žena. "Na chatě je potřeba natřít plot, vobránit kompost, vopravit komín a ještě jsi nespravil ten altán! Až to uděláš, tak si můžeš zajít do hospody na limonádu!"

 

Zedník se zvedá a beze slova odchází do baráku. Přichází s půvabnou madam -dnes již víme, že je to Libuška. Prohlíží si nás, jako nějaké bandity, povaleče. "Ještě máme zavřeno. Otevíráme až příští týden." A to je voda na náš mlejn. Jak my milujeme tyto chvíle...

 

"Madam! Jednou jste hospodská, živnostnice, tak je vaší vlasteneckou povinností se o nás postarat. Vždyť všichni jsme Češi, jedna rodina." A už to začalo. "My jsme trempové, jedna rodina a náš kapelník je tady ten vožrala." A všichni ukazují na mne. Ó jak tuto píseň milujeme.

 

Podívala se nevěřícně na nás a byla celá zmatená. "Máme obrovskou žízeň a ještě větší hlad. Přeci nás nemůžete vyhodit. Kam bychom se teď navečer poděli..."

 

"Tak se posaďte!" Začíná pršet. Usedáme pod obrovské deštníky. Torny házíme pod stůl. Do tohoto nečasu by nás určitě tato přenádherná podnikatelka určitě nevyhodila. "Budete tedy moji první zákazníci!!!"

 

"Malé, nebo velké?" Volá na nás z okénka. "Jsme snad robata. Samozřejmě velké!" odpovídáme. "Já se vás neptát na množství piva, ale na množství alkoholu. Voni snad ještě nikdy nepili pivo. Desítku, nebo dvanáctku?" "Dvanáctku." Řveme na celý statek.

 

Nikdy jsme se tak dobře nenajedli a nenapili. Ten Bernárd byl dokonalý. Tak dobře ošetřeno pivo a se správnou mírou, jsem naposled zažil snad v minulém století. Děkujeme Libuško. Pan Bernard bude mít z této hospůdky přeobrovskou radost.

Zároveň pozdravujeme tu malou dívčinu, Šárku, která tam velí stáji. Je jí snad deset let, ale o koních ví všechno. Ona na ty čtyřnohé krasavce nemusí ani mluvit. Oni jí čtou povely již z očí. Zavadění koní pod jejím velením byl přenádherný, nezapomenutelný koncert. Přijeďte se přesvědčit i vy. Šárko, jak jsme si řekli. Maturita a pak na vysokou ke koním. Máš na zvířátka talent. Tak si to nezkaž. Jinak, jak jsme si řekli, tě přinutím násilně! Prosím vás všechny co přijedete na Dvůr, připomeňte Šárce té blondýce s culíkama, že musí na vysokou. Děkuji!

 

Vzhůru na zříceninu

 

Jak jsme tak popíjeli to báječné pivo, tak jsme stále, pořád, furt, immervere, před Libuškou rozváděli téma, že prší, kamže tu hlavu složíme. Mladá slečna - mužský máte šanci, je to pro vás obrovská příležitost - ne a ne zabrat. Museli jsme vyrazit do té nepohody, na hrad. A přitom by se nám na seně, slámě, u koní, dobře přečkala ta deštivá noc.

Václav Burle

Švamberk to je přenádherná zřícenina. Je zde co studovat, okukovat, rozvíjet fantazii. A pěšky je to kousek na další hrad Gutštejn. Do podzemí opatrně. Ten poklad jsme nenašli, ale ti čerti s drakem, tam opravdu jsou...

Václav Burle

Šťastná rodinka na výletě. A tak to má být. Nechcete je následovat. Žádnou chybu neuděláte. Spíše naopak....

 

Pokračujeme po potoce až na Gutštejn

 

Bohužel jsme si vybrali k Hadovce žlutou turistickou stezku. To jsme neměli dělat. Něco tak příšerně zarostlého, nepropustného, jsme už dlouho nezažili. Navíc jsme často značku hledali. Značkaři se tady tedy moc nevyznamenali. A to jsme ještě nevěděli co nás čeká...

 

Konečně jsme u vody na červené značce. Začíná se rychle šeřit a my musíme vyhledat nějaké přijatelné místo pro nocleh. Najednou zjišťujeme, že červená nikde a my stojíme v močálovisku. Vyndaváme mapu, buzolu a studujeme trasu. Ano jdeme dobře! Značku však nenacházíme. Vyndaváme baterky a šineme se pomalu, jako v džungli Vietnamu, vpřed. Tři kilometry jsme šli snad tři hodiny. Konečně vidíme včelí úly a silnici. Na med nemáme chuť. Studujeme mapy a zjištění je jednotné. Tu červenou trasu už určitě přeznačkovali... Jsme děsně utahaní. Na louce balíky sena. Valíme je k sobě, natahujeme celty a zaleháváme. Ještě zjišťujeme zda se při bouřce budeme moci schovat pod most. /Nevíte, prosím, někdo, jak to tady s tou červenou značkou je?/

 

Probouzíme se šťastni, že jsme prožili zase jeden krásný, nepřekonatelný den. Od potoka jde chlad, ale zároveň se hlásí o své slovo slunce. Vaříme, debužírujeme a vyrážíme ke Studánce lásky. Zde již posedává manželský pár, který si vyrazil na houby. Házíme řeč a obdivujeme toto nádherné místo. Bohužel nádherná dřevěná studánka má střechu z asfaltu. Škoda!

 

Po rozkvetlých loukách, které jsou plné záhadných motýlů, přicházíme k trati. Snažíme si ty krasavce létavé vyfotografovat, ale jsme bez šance. Oni ani chvilku na květu neposedí. /Nevíte, prosím, někdo, jak se fotografují motýli?/ Zázrak! Kemp a v něm dva trapeři a jedna ženština. Mají stany, ale opodál taková zemljanka, která je ale nad zemí. Dobrý úkryt pro trempíky, za nepříznivého počasí. Sedáme, pokecáváme. Opodál je nádraží Strahov, kde se dá rovněž slušně přespat.

Václav Burle

Takto strávený víkend nemá chybu. Do volné přírody však jezdí stále méně lidí. Zejména děti, by měly tento způsob trávení volného času prožít. Ve stáří jako když to najdou. Byl jsem překvapen, jak

přemnoho psů všech plemen mají naši spoluobčané v držení....

 

Cestou jsme prozkoumali i několik mlýnů. Právě v těchto místech jsou dva. Je to všude stejné. Jedná se o zříceniny, u kterých si lidé postavili takové divné chalupy. Rozhodující je, že to tady mají rádi a dobře se o okolí starají. Na oběd nás ale bohužel nepozvali!

v

Tak to vypadá z přední strany a ze zadu je původní mlýn. Snad to nebude trvat dlouho a i ten se dá do téměř původního stavu...

Václav Burle

Václav Burle

Jedni se těžko přetěžko o krajinu, přírodu starají. Stojí to moc peněz, jak lidí, tak i daňových poplatníků a druzí? Těm je to úplně šuma fuk!

 

Najednou koukáme a u potoka další stany. Nestačíme se divit, ale vzápětí je to jasné. To už na nás kouká on, všech hradu šampión. Gutštejn.

Václav Burle

 

 

Je to tady, jak na Václavském náměstí. Vždyť nedaleko jsou světoznámé lázně. Vede sem naučná stezka. Dámy málem mají vysoké podpatky. Pánové obleky a kravaty. Je tu však i hodně turistů, kolařů. Putování přenádhernou přírodou skončilo. Opět jsme v tom každodennjím blázinci. Škoda. Svět stále více blbne, ale tomu už nikdo nezabrání. Kde všechen ten chaos asi skončí. Platí snad slogan, že války byly, jsou a stále budou....

 

Rada: nelezte na hrad přímo přes skálu. Je to nebezpečné. Raději to obejděte vpravo.

 

Na zřícenině jsme hodili torny na hromadu a začali zkoumat, bádat. Je to tady přenádherné. Je to fajn si lehnout na záda, přikusovat, pochlastávat a koukat na hradby, do nebe. Na věži bydlí poštolky. Ty letošní se proháněli po celém hradu. Nádhera.

 

Ukončit vandr na tak slavném a překrásném hradě je něco fantastického. Škoda, že tu putují takové obrovské davy výletníků. Určitě se sem v pozdním podzimu, až tady nikdo nebude, vrátíme a přespíme...

Václav Burle

Na Gutštejně se dá pod stanem prožít celý víkend. Prozkoumat Hadovku a široké okolí. Houbařský kraj a i botanici, zoologové, broučkaři si zde příjdou na své. A opakuji - děti se tady úžasně vyřádí. Lézt na skály je však nebezpečné....

 

Zvedáme zadky, přecházíme Hadovku a vydáváme se do kopce na jih. Čeká nás nádraží Lomnička. Odjíždíme do Plzně. Zdejší nádraží má zavřenou restauraci a nikde si nemáte kam sednout. Na nástupišti bohudík je otevřen stánek, ale nikde žádná židle, lavička. České dráhy to je jeden velký bordel. Nebo se snad mýlím?

Václav Burle

Tato houba je pro vandrovníka pravým požehnáním. Je jí nejen hodně -tedy, když se najde- a je chuťově vynikající. Omáčka s ...... je delikatesem! Kdo ví, tak tady jistě rád odpoví. A vyhrává cenu vítěze!!!

 

 

 

 



 

 

 

 

 

 

Vytvořil: Burle   Zobrazeno: 824x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



Hanuš
Dobrý čtení. Už se také těším až vyrazíme.
09. 03. 2011, 23:43:33

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku