HEDVABNASTEZKA.CZ KLUB HEDVÁBNÁ STEZKA VELEHORY EXPEDIČNÍ KAMERA FESTIVAL ZIMNÍCH SPORTŮ KLUB CESTOVATELŮ Praha/Brno KARAVANA ESHOP (mapy, průvodci)

Německý ovčák

Česká republika - 3.10.2009

Nedávno jsem po patnácti letech pochoval německého ovčáka. Snad nikdy se nestalo, že bych jel do lesů, luk, vod a strání bez něho. Nikdy bych nevěřil, že mohu mít psa raději než dokonce vlastní rodinu. Byly to úžasné chvilky, které jsme společně prožily na trempských cestách. Mnohokrát jsme pod širákem leželi vedle sebe pod jednou celtou., aby nás nesežral ten malý, protivný, létající hmyz. (Klikni burle.blog.cz a pak Kuchyňka, tam je o mém psu článek).

 

Měl jsem ho s papíry. Dobře si pamatuji, jak jsem si ho odebíral od chovatelky. V bytě se hemžilo několik štěňat a dvě děti, které jim dávaly pěkně zabrat. Snad proto ten můj pes, příkladně vycvičen, caparty nesnášel. Kdykoliv, kdekoliv je byl schopen ihned sežrat. To byla obrovská potíž. Jak rád bych věděl, jest-li je vůbec možné, že štěně to týrání od dětí si může zafixovat po celý život... Kdo ví, tak jistě zde rád odpoví!

 

Po půl roce jsem začal s tou mojí "bestií" chodit do bývalého Svazarmu na cvičák. Hned po prvním dni jsme kráčeli kolem řeky, přes pole, louky, k domovu. Přecházíme hlavní silnici a vstupujeme na polní cestu, kam v nočních hodinách rádi zajížděli milenci. Auta se pohupovala, ozývaly se z nich takové divné zvuky. Mládenci tam asi učili dívky marxismu leninismu. Nebo je učili milovat ODS, ČSSD. Zamyšlen procházím alejí, pes na volno. Jdu a jdu a najednou koukám, pes nikde. Otočím se a vidím jak leží na cestě a kouká jak jelen na moji maličkost. Volám ke mě, k noze. A nic. Pes kouká jak vůl a vůbec se nehýbá. Přicházím k němu a co nevidím. Vedle jeho tlapy leží nádherné "zlaté" hodinky. Cena, jak jsem později zjistil, 6000,- korun. Pes si zaplatil peníze, které jsem dal chovatelce a ještě si předplatil stravu na mnoho let.

 

Mimálně jednou za rok jsme jezdili do přírody na soustředění. Cvičila se poslušnost, obrana, stopování. Jednou takhle jdeme z rekreačního střediska, které bylo uprostřed lesů u nádherného lesního rybníčku, kde se dalo i koupat. Houbařský ráj to na pohled. To je ta krásná země, země... Procházíme lesem na nedaleké louky, kde jsme měli položené stopy. Kolem cesty spousta, ale spousta hub. "Hele vole, Burle, že ten tvůj pes dokonce umí hledat i houby?" Stále jsme se vzájemně špičkovali a psovodi nesnášeli, tedy právem, jak jsem v žertu stále vychvaloval dovednosti mého psa.

 

"Samozřejmě, ale jak to víte, vždyť jsem o tom nikdy nemluvil. Kdybych vám to volové řekl, tak by jste si po celý život ze mě dělali srandu."

 

"Ty tedy ale umíš kecat. Jó redaktor se nezapře," děl jeden. Další pokračoval. "Já se s tebou vsadím, že ten tvůj debil nenajde ani maso, natož houbu."

 

Jako začínající živnostník jsem toho hned zneužil. "Tak jo. Vsázím se o 25 000,- korun."

 

"Sázku přijímám." To jsem se tedy pořádně lekl. To jsem nečekal. Byl jsem v prdeli... Kluci, kteří mě dobře znali, mu ale začali říkat, neblbni. Svitla naděje, že nepříjdu o tak velkou částku. Byl jsem v koutě. Dobře kamarádi věděli, že jsem známý šibal, srandista, humorista. Já jsem však k smíchu měl daleko...

 

Na loukách jsem se uklidnil. Stopu jsme udělali příkladně, bez jediné chybičky. Měl jsem radost, opět jsem ukázali, že jsme na zkoušky z výkonnosti dobře připraveni.

 

Celou noc jsem nemohl spát a i ten pes poznal, že nejsem ve své kůži. Ležel u postele, každou chviliku zvedl hlavu, jako kdyby chtěl říci, to nic šéfe, kamaráde, já to dokážu.

 

Po snídani jsme opět vyrazili na cestu přes les. Parta se dobře bavila. Pouze my dva sázkaři, jsme na tom nebyli dobře. Vsadili jsme se o hodně peněz a to úplně zbytečně, z blbosti. Mé rty však občas vytvořily takový šibalský úsměv. A přišlo to. "Tak co kluci, ta sázka ještě platí?" Všichni se těšili co bude. Jaký to z mé strany bude průser, jak příjdu o peníze, které oni společně prochlastaj v tom nejlepším, nejdražším alkoholu. "Jasně jdem na to, NATO!" řekl jsem a čekal ještě několik desítek metrů, kdy se objeví nějaké ty houby.

 

Všichni byli napnuti, dokonce psi byli v naprosté pohodě, v dokonalém klidu. Snad poprvé ve svém životě. Vytušili, že se bude dít něco důležitého, nevšedního. Netrhali vodítky, neštěkali. Lesem vládl klídek, naprosté ticho. Všichni přítomní začali tušit, že to dopadne nějak jinak...

 

Odepl jsem vodítko, sundal košík a postoupil se psem kousek do lesa. "Hledej houby," zařval jsem a vypustil psa do lesa. V zápětí jsem v tichosti dodal, ale tak aby to všichni slyšeli: "Hřiby, křemenáče, kozáky. Na ty ostatní se vykašli. Najednou všichni koukají a pes si pod dubem lehl. Pomalu jsem k němu přistoupil. Skláním se a ukazuji pěkného, velkého hřiba smrkového. Mám zvednutou ruku s plodnicí a to přesně tak, jako kdyby to bylo při soutěži ve stopování.

 

"Hledej," řvu a pes s velkým zájmem dělá tak zvaný revír mezi stromy. Nelehá, ale doslova padá do mechu. Přistupuji a zvedám dalšího hřiba. Pak následuje několik kozáků a dva křemenáče. "K noze!" a jdeme ke skupince psovodů. Ve tváři, vážný výraz, ale opět občas ten šibalský úsměv. "Tak jo, vyhrál jsi. Ty peníze ti dám v Praze." Žádné gratulace, všichni jsou v šoku, mám pocit, že budu muset kvůli infarktům a mrtvicím volat rychlou.

 

Poznámka: Na té polní cestě co jsme našli ty hodinky jsem vylepil na strom papír se svou adresou. Nikdo se o časomíru nepřihlásil. Jenom doufám, že ten dotyčný nebyl houbař, a že nečte tyto řádky...

 

Celou noc jsem nemohl usnout a pak přišlo vnuknutí... Jak na smilování jsem čekal až se začne rozednívat. Ještě za tmy jsme ve vší tichosti, tajně, vkročili se psem do lesa a hledali ty nejkrásnější, největší hřiby, kozáky, křemenáče. Každou houbu jsem otřel špekáčkem a jeho kus položil na plodnici. Rovněž jsem pod ní položil kus psí pochoutky a to tak, aby to pes viděl, cítil. Předpokládal jsem, že kdyby maso našla liška, jezevec nebo jiný obyvatel lesa, tak vůni nikdo neukradne. Při nálezu hřiba jsem se vždy postavil k přátelům psovodům zády a nenápadně pamlsek dal psu do tlamy. Peníze jsem od přítele nikdy nedostal. On je nikdy nepřinesl a já dělal, že jsem na sázku zapomněl. Ani přátelé z cvičáku nikdy na toto téma neprohodili slova. A tak to trvá dodnes a doufám, že se to již nezmění.... Václav Burle burle.blog.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přečteno: 171 x.
 
kučera 2.3.2012
fakt dobrý!

Reagovat



Fotky:

Zatím žádné fotky.

Mapa :