HEDVABNASTEZKA.CZ KLUB HEDVÁBNÁ STEZKA VELEHORY EXPEDIČNÍ KAMERA FESTIVAL ZIMNÍCH SPORTŮ KLUB CESTOVATELŮ Praha/Brno KARAVANA ESHOP (mapy, průvodci)

Úterský potok, Úterý

17.7.2009

Václav Burle

Na loukách, v lesích, u potoků a řek, na pastvinách, v horách až u nebe, zkrátka všude na této planetě, je přemnoho krás. Nedovedu však pochopit, proč to všechno nádherné, pro člověka potřebné, ničíme... Kdy to asi skončí. Vyhraje příroda, nebo člověk ničitel. Na tuto otázku si odpovězte každý sám. Jedno je však jasné. Poznat přírodu znamená hodit krosnu na záda a vandrovat. Sezení u televize a v hospodách je na hov.. .

 

Začátek vandru byl hned na začátku takový nějak divný. Vlak kvůli výstavbě tunelu Blanka byl vypraven z nadraží Praha - Dejvice. Vystoupili jsme z metra na Hradčanské a marně hledali kam se máme vydat. Nikde žádná šipka, žádné označení. Už jsme se chtěli vrhnout přes obrovské staveniště, když nás zachránil policista. Prošli jsme snad celé Dejvice, když konečně před námi stálo nádraží. České dráhy se opět ukázaly jako moloch, který neví, kde mu hlava stojí. Jízdné nekřesťansky předražené. Konečně jsme zjistili proč! Vláček tady již dlouho postával, ale motor jel na plné otáčky. Ve vagónech vedro, jako kdyby železnice tady chtěla provozovat saunu. Důvod neznám. Snad nám někdo znalý věci poradí. Netrvalo dlouho a ve Stochově jsme museli přestoupit k vůli výluce na autobus. V Rakovníku stejná situace. Motoráček, který tak miluji, opět příšerně přetopen. Motor běžel jako kdyby se nedal zastavit....

 

Radostnou zprávou je, že u železniční stanice Jesenice, zásluhou podnikatele z vedlejší fabriky, opět zahnízdil čáp bílý. Oprava hnízda na komíně se jednoznačně vyplatila. Děkujeme!

 

Toulavé boty se konečně rozešly

 

Po téměř pětihodinové cestě jsme za bujarého jásotu vyhozeni z vlaku v Luhově. Spolucestující se po celou dobu jízdy dobře bavili. Probrali jsme politickou situaci, vaření, zejména pak výrobu knedlíků a správnou přípravu kulajdy. Nejvíce času nám zabralo nadávání na funkcionáře Českých drah!

 

Začátek opět nic moc. Čekala nás předlouhá štrapáce k jednomu z vedlejších přítoků do Úteráku. Polní asfaltka a pak ještě kus po hlavní silnici Toužim, Plzeň. Cesta nám však zásluhou nového kamaráda Petra dobře uběhla. Byl samá legrace. Dělal si srandu z nás všech, ale i ze sebe. Hned zapadl do party. Příště se můžeš na naše vandry přidat i ty!!!

 

Na odbočce na Nežichov u rybníčka házíme torny na zem a vybalujeme svačiny. Konstatujeme, že jsme dobře připraveni na veškeré válečné běsnění. Jsme na začátku vedlejšího potůčku. Úterský potok pramení po hlavní silnici ještě cca kilometr dál. Tamější bahniště si necháme někdy na příště.

 

Studujeme květenu, zvířenu a památky

 

Je to divné, ale za celou cestu jsme narazili pouze na jednu louži, ve které bylo několik desítek pulců. Jinak nikde nic. Mám pocit, že obojživelníci mají stále menší možnosti k rozmnožování. Nebo se snad mýlím?

 

Bereme to podél potůčku rovnou přes pastvinu. Cesta je to nepohodlná, samá díra, samý kravinec. A už je tady to, co příšerně milujeme. Rostliny všech barev a velikostí. Nádhera... Má to však jednu chybu. Přírodu milujeme, ale květenu téměř neznáme. Stal se však zázrak. Náš nový parťák Petr, který se k nám přidal na základě tohoto blogu, z postranní kapsy amerických bojových kalhot vytahuje objemný klíč rostlin. A začíná koncert. Je to obdivující přednáška, která neskončila ani ve vlaku při zpáteční cestě. I my se konečně začínáme stávat znalci rostlinopisu.

Václav Burle

Kosatec žlutý již není v krajině tak častý. Je chráněný. Netrháme, pouze obdivujeme...

 

Bohužel si pamatuji pouze prhu arniku, nějaký výtod, bodlák. Ostatní jsem již zapomněl. Byliny mám ale všechny ve fotoaparátu. Zrychlujeme, abychom již konečně vnikli do zříceniny kostela sv. Blažeje, která se majestátně ukazovala stále před naším zrakem. Najednou koukáme na žluté skvrny při břehu Velkého branišovského rybníka. Ano! Stovky jedinců kosatce žlutého. Zázrak, Nádhera... Zase máme co zkoumat. Jsme ve svém živlu.

 

Václav Burle

Torzo bývalého poutního kostela sv. Blažeje u Velkého branišovského rybníka. Žádného návštěvníka nenechá na pokoji památná Blažejovská lípa, stáří 360 let, obvod kmene 480 cm.

 

Úterský potok je dlouhý a různorodý

 

Brodíme se bahnem přes potok, hledáme cestu lesem. Nebudu ani zde popisovat podrobně naše putování. Tu krásu si musí prožít každý sám. Je to pouze a jenom o srdíčku každého z nás. Jenom uvedu několik zajímavostí, postřehů.

 

Úterák, jak se mu zde říká, má jednu obrovskou výhodu. Nejdříve procházíte širokým údolím. Chůzi po nekonečných rozkvetlých loukách umožňují pouze koleje po průjezdu nějakého vozidla. Možná traktor, nebo že by čtyřkolka? Bez této "vady" bychom se museli prodírat doslova džunglí travin. Ve spodní části už to není tak jednotvárné. Údolí se smrštilo, již jsou zde skály a opevnění z třicátých let minulého století, jehož pevnůstky se obtížně hledají. Bez mapy máte minimální šanci. Jsou zarostlé vegetací. Na začátku putování spousta květin, ale všude kolem pouze smrk, borovice. Níže pak již listnáče, dub, osika, bříza, javor, jeřabina, jasan a jedle.

 

Když jsme přijeli rychlíkem do Prahy, tak človíčci nosili z Brd plné košíčky dubových hřibů. My jsme po celé cestě našli pouhé dva kozáky a několik neznámých plodnic. To jsou ale věci záhadné, že ano?

 

Miluji hodit tornu na záda a brousit kolem bublajících, žvatlajících, zpívajících potoků... Na zdejším toku jsem byl ale překvapen, že tady přežil pouze jeden mlýn. Asi proto, že byl postaven u důležité silnice. U jiných toků v republice jich zůstala snad většina. Jsou předělány na chalupy, rekreační zařízení. Mnohdy se však neurvale změnily v úplně něco jiného. Škoda, přeškoda....

Václav Burle

Od tohoto mlýna přes silnici, je turistické odpočivadlo a nad ním cesta na zřiceninu hradu.... Kdo odpoví správně, jak se jmenuje, obdrží slevu na dveře a zárubně....

 

Příběh: Jako jeden muž přicházíme v tichosti k takovému divnému, ale pěknému stavení. Není velké a příkladně zapadá do přírody. Opodál stojí dvě stříbrně načinčaná auta. Obdivujeme torzo starého pomníku, kříže, s německým, švabachem psaným textem. Z chalupy k nám přichází muž v cyklistickém dresu. Koukám na něj řka: "Zdravíčko. Já jsem exekutor a tohle je moje ochranka." Již od pohledu na nás, to byla pořádná hovadina. Vždyť jsme byli umazaní a zavšivení jako trempové. Nikdo nás nemohl zařadit jinak. Legrace se nám nevyplatila. Bylo to na infarkt. Chlap se lekl a otočil se na své přátelé. Hledal u nich, i na tu dálku, jednoznačně pomoc. Já jsem však pokračoval. "Víte co jste provedl, že ano? Neplatíte, nekolaudujete!"

 

"Já vím, není problém. My se můžeme odtud neprodleně odstěhovat," odpověděl, celý se třesa. Podíval jsem se na kámoše. "Hele, chalupa je to fakt pěkná, ale z Prahy je to sem dost daleko. Nebudeme raději až do skonání světa raději chodit pěšky. Děláme to již téměř sedmdesát let, tak proč bychom s tím na stará kolena končili?"

 

Chlap se zadumal, prohlédl si nás a už mu to došlo. Pozdě, ale přece... "Teda kluci, já jsem se fakt lekl. S takovou srandou běžte do pr.... . To jsem se tak lekl, že jsem se málem i pos... . Nedáte si pivo? Já jsem úplně, ale úplně blbej. Vždyť mám všechno v pořádku a nemám ani žádné dluhy. To jste mě tedy dostali." Když to pak vyprávěl svým přátelům, tak se všichni na jeho úkor dobře bavili... (Podobných a ještě krásnějších příběhů máme stovky!)

 

* * *

Jdeme stále po loukách a sem tam se dokonce musíme přebrodit přes potok. Ještě štěstí, že je tady dost lávek a v potoce málo vody. Dobré boty jsou základem. Moje US army kanady jsou sice perfektní, ale stále plné kapaliny. Ještě štěstí, že voda, jak se do nich dostane, tak z nich také brzy odteče. Nejlepší by byl jednoznačně atombordel! Nejhorší jsou mokré ponožky. Suché jsem do batohu nepřibalil, a tak jsem v noci měl nepříjemně studené nohy. Snad proto jsem nespal jako robátko.

 

Úterý, to není jen den v týdnu, ale i kouzelné městečko

 

Máme za sebou spoustu kilometrů, dobrou náladu a hodně neopakovatelných zážitků. Již se ale těšíme až přepadneme v Úterý hospodu. U třetí chalupy se otevírají vrátka a ve stejném okamžiku mám na noze přilepeného dlouhosrstého jezevčíka. Bolí to jak sviňa... Majitel chalupy se omlouvá a já se pouze ptám. "Máte ho prosím očkovaného?" Přichází kladná odpověď.

Václav Burle

Je to kouzelné místo, mnohokrát využité filmaři. Dnes je dokonale opraveno a filmaři by zde již těžko Úterý vraceli do minulých století. Všimněte si prosím, jak zdejší radnice zachovala kamenou dlažbu. Jinde jí vyměňují za betonové kostky...

 

V pohostinství je to samá malta. Přesně podle té televizní reklamy. Nikdo nic nedělá, všichni mužský koukají na fotbal. Hrajeme proti Maltě. Nikdo, až na lepou, přenádhernou, dobře vybavenou hospodskou, si nás nevšímá.

 

Objednáváme si pivko, matesy, utopence a spoustu chleba. Tento okamžik nemá chybu. Pro něj bychom ušli tisíce kilometrů. Člověk je utahaný, žíznivý a tak mu moc chutnají ty české kulinářské výtvory. I když, po pravdě řečeno, to už není to co bývávalo. Tenkrát to bylo takové chutnější. Jó, dnes to vyrábějí fabriky a to prosím pouze za pomoci chemie. S domácí hospodskou stravou, to již nemá nic společného.

 

Usmíváme se na tu hospodskou madonu a napadá nás všechny stejná myšlenka. Vzmáháme se pouze na dotaz, jestli je už zase svobodná a zda bychom nemohli u ní přespat. To už za ní, ale stojí její manžel, který nechal fotbal fotbalem a vlastním tělem si chrání svůj majetek.

 

Já jsem ale jednoznačně tu děvuchu okouzlil svým šarmem. krásou a šedivým vlasem. Okouzleně, jiskrným zrakem, nespouští z mé maličkosti modré, přenádherné oči. Nejvíce jí samozřejmě zaujal můj spodek. Usmívá se, pohled do mých očí. Tetelím se blahem a cítím, jak moje mužství se začíná pohybovat. Říká: "To co máte na noze, není to snad krev?" Putyka nechává kopané a vytryskne huronským smíchem. Láska skončila... Jeden chasník na můj účet dodává: "To není mužskej. To je převlečená ženská a má své dny."

 

Snad od jakživa nosím v ruksaku lékarničku. Nikdy jsem jí pro sebe nepotřeboval. Až dnes. Vykasávám nohavici a všude crčí krev. To dělá ten anopyrin, dodávám. Desinfekce, roztrhávám specielní obvaz, který jsem si vypůjčil, když jsem v roce 1969 sloužil u vojenské polní nemocnice. Uvědomuji si, že jsou udělal fatální -nevíte někdo co je to fatální?- chybu. To už celá hospoda na televizi nekouká a řeší čí pes byl tak útočný. Zvedám se a kulhaje odcházím si poznamenat údaje z očkovacího průkazu.

 

Zvoním, vychází chalupář, volá manželku. Opisuji si údaje z dokumentu a vzápětí jsem pozván na kafe. Stavení je to přenádherné, s láskou zrekonstruované. Tady bych také chtěl v důchodu žít. Já ale musím být stále, furt, imervere, pořád na cestách, jinak to už neumím.

 

Na stole v sednici přistává kafe a následně i vdolky. Dobře si rozumíme. Povídáme o životě, politice a zjišťujeme, že jsme na stejné vlně. "Nedáte si husu?" Nestačím nic říci a paní domu odchází do útrob chalupy. Husa, téměř půlka, houskový, bramborový, chlupatý knedlík. Zelí červené i bílé a vše to prosím v husím sádle. Je vidět, že ten nahoře mě má za mé skutky stále v oblibě. Je to můj přenádherný koncert. Hubu mám mastnou, ale v útrobách to začíná vřít. Ještě chvilku a prasknu....

 

Omlouvám se, rychle vstávám a tvrdím, že už musím jít za kamarádama. Za nedlouho bude tma a my si musíme ještě najít místo, kde zalehneme. Očekávám nabídku, abychom se vyspali u nich na zahradě ve stodole. Ta však není vyřčena. Ani se nedivím. Vždyť zde žije ten obrovský, kousající vlkodlak.

 

Vstupuji do putyky. Obrovské přivítání. Oni, znaje dotyčného pána, který je proslaven svým pohostinstvím, se vsázeli, jestli příjdu střízlivý. Hlásím a každé moje slovo vyvolává bujaré veselí. "Kafe, vdolky -a na důkaz pravdy pokládám před kámoše výslužku- půlka husy, knedlík bramborový, houskový a chlupatý. Zelí jak červené, tak i bílé. A vše v husím sádle. D e l i k a t e s." Protahuji každé písmenko! Platíme a za velkého fronšaftu se zvedáme...

 

Máme štěstí. Hned za městečkem, taková ta závodní dráha pro kolaře, co sjíždějí obrovskou rychlostí přes překážky z kopce. Na okrají obrovské pódium pro kapelu a nad ním stan. Zaleháváme, dobře chráněni před deštěm. Kluci, sportovci, kteří tady mají zítra nějaké mistrovství, se nazí myjí v Úteráku. Kdyby tak věděli, že zrovna nedělají moc dobře....

Václav Burle

Traperská chata. Prožít zde několik dní, je určitě lepší než se někde válet týden u moře...

Václav Burle

...a toto historické stavení čeká jen na vás. Udělejte zde prosím takovou malou, přenádhernou hospůdku pro vandrovníky, turisty, trempíky, trapery, skauty, pionýry. Zkrátka pro všechny, co milují českou, moravskou, slezskou krajinu.

Václav Burle

Říčka je pstruhová, ale bohužel veškerý vodní život tady likvidují okouni z přehrady...


Závěrečná část putování podle bublajícího, žvatlajícího potoka

 

Údolí Úterského toku se začíná výrazně úžit. Je to tady úplně jiné, než v horní části. Studujeme bývalé mlýny, každou chvilku nějakou tu bylinu, hmyz. Je tady všude přenádherně. Bohužel houby nerostou a to nás moc mrzí. A už je zde silnice a Šipín, významné historické místo této oblasti. Kostel, kaple, zázračná studánka, pohřebiště, bývalý zbrojní hamr a nedaleko Gutštejn. Vše jsme prozkoumali a nyní nás čeká závěrečná cesta. Mydlovary a Trpisty. Ještě jsme prozkoumali Sviňomazský hrádek. Bohužel do zámku a zemědělského dvara v Trpistech jsme se nedostali. Všude zamčeno, uzavřeno. Návštěvy pouze na objednání. Dát dohromady zdejší historické objekty, dá ještě mnoho práce a bude potřeba přemnoho peněz. Pospícháme na vlak...

Václav Burle

Kaplička pod Šipínem se zázračnou studánkou...

 

Já jsem v pohodě. Máme ještě dostatek času. Jenže jsem zapomněl, že čas odjezdu mám napsán až z dalšího nádraží. Neuvědomil jsem si, že z Trpist to odjíždí o hodně dříve. Vlak na nás houká, my utíkáme a jen tak tak jsme to stihli.

 

Usedáme, vlak se rozjíždí a my marně čekáme na průvodčího. Najednou přichází nějaký chlap v civilu a chce předložit jízdenky. "Nemáme, na nádraží není pokladna!" říkáme. "Tak to bude mládenci pokuta. Vy jezdíte načerno a to se nesmí, To je trestné!" Hrozí na nás prstem. "Tady máte automat!" Koukáme na tu bednu "No jo, ale kam se strkají papírové peníze?" Civilista je už nepříčetný. Najednou pochopil, že si z něj děláme srandu....

 

Beru si slovo: "Víte, šéfe. My vlakem moc nejezdíme, a tak nevíme, jak to tady funguje. Ale fakt, kam se jako strkají ty papírové prachy?" Chlap už z nás dostává infarkt. "Když potřebujete koupit jízdenku, tak tu vám vydá strojvedoucí." Petr dodává. "Tak už to víme. Já jsem si ale myslel, že on řídí soupravu a nesmí se ničím rozptylovat. Nebo to už na dráze neplatí. A nebude také roznášet limonády a pivo? Už se nedivím, že je na železnici tolik nehod..."

 

Žádáme o zastavení vlaku a že jako jdeme zaplatit. Mužskej je už úplně mimo. "Máte štěstí, že tady jsem. Kam jedete?" Zaplatili jsme bez pokuty. A co říci na závěr, Problém je v tom, že ten, kdo jezdí na určité trati často, se vyzná, ale občasný turista je mnohdy zděšen, jak České dráhy fungují. Například již nikde nejsou čekárny, lavičky, WC. Na toalety se chodí kolem drážních baráků. Jistě si umíte představit, jak to tam vypadá.

 

Úterský potok nemá chybu. Vřele doporučujeme. Vyražte a unavte zdravě svá těla. Dobrá nálada, krásná příroda, vám bude odměnou!!!

Václav Burle

Václav Burle

Příroda je mocná čarodějka. Ona vyhraje. Ona člověčenstvo zlikviduje, když se budeme o ní špatně starat...

 

 

 

 

 

 

 




Přečteno: 265 x.
 
burle 27.8.2009
Více o vandrování přírodou na burle.blog.cz Rovněž houby a rostliny atd.

Reagovat



Fotky:

Zatím žádné fotky.

Mapa :