Na Borneo už letím sama a o to, to bude zajímavější. Chci navštívit dva státy: Brunei a na doporučení své sestřenky Evči i Malajský stát Sabah, vykoupat se v Čínském moři a vidět orangutany.  První nádech zdejšího vzduchu byl jak facka přes hubu. Vedro a dusno k padnutí.  Jen jsem vylezla před letištní halu, už na mě mávalo pět lidí, jestli nepotřebuju odvoz, ubytování nebo zájezd. Chtěla jsem jet autobusem, protože autobus tady stojí $1 a taxík $20. Nikdo mi ale nebyl schopný poradit, kde najdu autobusovou zastávku. Pár lidí mi dokonce tvrdilo, že tady žádný autobus nejezdí. Tak jsem tam chodila dokola, až jsem to vzdala a vzala si taxi. S řidičem jsme si příjemně pokecali, doporučil co je tady v Bruneji zajímavého k vidění. Je to naftařská země, takže litr benzínu za 6Kč a nafta za 4 kačky a neplatí se tady žádné daně. Země je to malinkatá jen s asi půl milionem obyvatel a sultánem, který je jedním z nejbohatších lidí na světě. Hlavní město sultanátu leží na řece Brunei uprostřed pobřežní nížiny Saiffudina. Místní obyvatelé mu říkají jednoduše Bandar. Největší památkou je gigantická mešita Omara Aliho. Polovina obyvatel Bandaru žije ve vodní vesnici Kampung Ayer. Nad vodou se tyčí malé domky na uzoučkých a dřevěných kůlech.

Moc se mi nechtělo opouštět příjemně klimatizovaný pokoj v hotelu:-), ale zvědavost byla silnější. Město působilo čistým a honosným dojmeme. Hlad mě dohnal do zdejšího obchodu s potravinami. Hned mě praštil do nosu děsný puch. Prošla jsem kolem kýblů s něčím, co ani nedokážu popsat a ten smrad! Vypadalo, že se to prodává k jídlu. :-) Zašla jsem se podívat do Royal Regalia Museum, kde je mimo jiné k vidění sbírka darů, které sultán obdržel. Hned u vchodu si musíte zout boty a dál už jen bosky. Později jsem dost litovala, že nemám aspoň ponožky, protože studený mramor je fakt studenýý!  Na recepci mě pak ještě zbavili všech ostatních věcí, co jsem měla u sebe a pak už hurá na prohlídku. Asi po dvou hodinách jsem ještě neviděla všechno a už mě to i přestalo bavit.  Večer mě čekalo balení a selekce věcí co nechám tady a co si zítra vezmu sebou do Malajsie.

Druhý den ráno jsem nasedla do autobusu směr přístav. Jak se tam dostanu mi poradily v hotelu, ale že po cestě musím ještě i  přesedat to už si nechali pro sebe. A cestou jsme dokonce zastavovali i na letišti, takže autobus tady jezdí!  Na terminálu ferry jsem taktak chytla loď na ostrov Labuan a odtud snad stihnu další loď do Kota Kinabalu. Ono není totiž vůbec jednoduché dostat se z Bruneje do Saravaku. Nejjednodušší, ale i nejdražší je to letadlem. Skoro nemožné je to pozemní cestou a za jeden den se to dá zvládnout lodí. Na lodi rachot jako blázen ale k tomu nám pouštěli filmy. Všimla jsem si, že tady už začínají být lidé trochu usměvavější a uvolněnější. V Brunei jsou lidé dost odměření, podle mě hlavně ženský. V autobusech, na lodích v obchodech, v hotelech, halách, no prostě všude jede klima na plný pecky (mikinu rozhodně s sebou) a venku je vedro, že člověk nemůže dýchat. Takže to je pořád jak z mrazáku do sauny. Konečně jsem dorazila do Kota Kinabalu, nebo Keke jak říkají místní, podle průvodce Lonely Planet s nejhezčím západem slunce na světě. No v takovém Holešově u nás na Moravě to taky nebývá špatné. :-) Z přístavu to je jen kousek do ubytovny. Ta má svou zvláštní atmosféru, stejně jako všechno tady, připadám si jako ve filmu Pláž. Je to tady něco úplně jiného než Nový Zéland, nebo Austrálie, kde se člověk hravě ztratí v davu. Pokaždé když někde vylezu na ulici, už na mě mává deset lidí, jestli nepotřebuju poradit, doprovodit nebo taxík. Lidé jsou tu usměvavý, hodní a ochotní.

Vyrážím se podívat do rezervace Tunku Abdul Tahman National Park. Je to skupina pěti ostrovů v blízkosti Keke. Nejdřívě mě vodní taxi vysazuje na ostrově Manukan, kde jsem se prošla lesem až ke kamenité plážičce na druhé straně ostrova. Bohužel plné odpadků. To tady člověk fakt nečeká. Druhý ostrůvek je malinký – z jednoho na druhý konec je to jen 300m a jmenuje se Mamutik.  I přes respekt, který mám k podvodnímu světu, jsem si půjčila výbavu na šnorchlování a zkoukla spoustu nádherně zbarvených rybiček a pár igelitových obalů od bůhví čeho. Voda byla teplejší než kafe, takže žádné osvěžení v parném dni se nekonalo. Večer jsem se šla podívat na proslulý večerní trh, ale při pohledu na stovky stánků rozdělené jen uzounkou uličkou a tu hromadu lidí prodírající se od stánku ke stánku, chuť mě rychle přešla.

Další den jsem se vydala hledat autobus na letiště. Opět obrovský problém. Po šílených peripetiích jsem to opět vzdala a vzala taxík. Nasedla jsem do letadla směr Sandakan. Nedaleko Sandakanu je Orangutanní rezervace.  Výhled z letadla byl nádherný a to nejen na pobřeží a okolní ostrůvky ale cestou jsem si mohla prohlédnout i Mt. Kinabalu, nejvyšší horu na Borneu. Cestou z letiště do Sandakanu jsme míjeli rozlehlé chudinské vodní vesnice a hned v sousedství luxusní vily. Ve městě na jedné straně ulice luxusní hotel a na druhé polorozpadlý činžovní dům a všude kolem odpadky. V centru města to bylo taky dost šílený. Všude špína a zápach z odpadků, v obchodech smrad ze zkaženého jídla. Ještě do toho to vedro a lidi na vás hledí jak na exota, protože tady opravdu jste exot. No měla jsem z toho zážitek. Hned druhý den ráno jsem stihla autobus do Sepilok Orang-Utan Rehabilitation Centre. Je to nejnavštěvovanější místo kde můžete spatřit orangutany a podle toho to taky vypadá. Krátkou procházkou džunglí se spolu s pár desítkami dalších turistů dostanete na vyhlídkovou plošinu a v čase krmení tady můžete zdálky spatřit, kromě jiných opiček i ohrožené orangutany. Foťáky cvakají ostošest. Jsou nádherní a zvuk džungle je něco úplně nového.

Předposlední den mám celý na to, abych se dostala zpátky do Brunei a nebyla to žádná sranda. V jednom dni jsem stihla: dvě letadla, jednu loď, dva taxíky a tři autobusy. Borneo je krásné, ale na můj vkus je tady už trošku moc horko a zdejší kultura taky není zrovna můj šálek kávy, přesto jsem ráda, že jsem tuto zastávku na cestě domů nezrušila, jak jsem původně chtěla a mohla tak poznat něco úplně jiného a pro mě nového. Tak a zítra poletím zase trochu blíž domovu.