Po cestě na Mt. Cook jsme potkaly Dájinu sestřenku Marušku a jejího přítele Peťka. Srandy bylo kopec, vyměnili jsme si rady a zážitky, prohlédli fotky a zase se rozloučili.

Už pršelo a nejvyšší horu Nového Zélandu jsme tak ani neviděly, protože se nám schovala v mracích. Mají tam krásné informační centrum se spoustou zajímavých informací o lidech, kteří zdolali Mt. Cook a rozsáhlou expozici věnovanou Edmondu Hillarymu. Danielu uchvátily videa o záchranářích, kteří nasazují své životy při záchraně lidí, kteří na smrťáckém Cooku uvíznou. V takovém počasí se nic moc dělat nedá, tak jsme se alespoň krátkou procházkou vyšly podívat k Tasmanovu ledovci. Stálo to za to. Ledovec je sice hodně špinavý, ale hory kolem nás hrály všemi barvami.

Další noc jsme spaly u jezera Tekapo. To jako všechna jezera v okolí má neuvěřitelnou tyrkysovou barvu. Byly jsme na procházce k observatoři, která sídlí na hoře John. Odtud je nádherný výhled na celé jezero, ale poněkud větrno. Držte si klobouky!

Pak už to bylo jen kousek do Christchurch. Tady jsme se ubytovaly v příjemném a příjemně levném backepackeru, který byl u moře a jen 12 km od centra města. V sobotu jsme vyklidily a naleštily auto a v neděli už jsme ho vezly na trh. Přijely jsme, zaplatily poplatek, dostaly ceduličku s cenou a stouply si na určené místo. Rozdíl oproti trhu v Aucklandu byl v tom, že tam bylo víc než 300 aut k prodeji a spousta nakupujících, tady bylo sotva třicet aut a skoro nikdo nekupoval. Na cedulce stála cena 2 200 dolarů a každý kdo viděl najetých více než 300 000 km tak jenom vyvalil oči a šel pryč. Tak jsme ceduličku po hodině přepsaly na 2 000 dolarů a ještě jsme připsaly: Or make offer (nebo navrhněte cenu). Na to už se chytla rodinka, která se tam potulovala už od rána a zkoumala všechny auta kromě toho našeho. Smích nás přešel, když si zavolaly na pomoc rodinného příslušníka – automechanika a jeli se projet. Tak tyhle ty lidi na vařené nudli neutáhneme.  Bohužel technické nedokonalosti nezachránilo ani to, že jsme den před tím dvě hodiny auto čistily zevnitř i zvenku a našplíchaly voňavou esencí, aby nebyly cítit ty trekové boty, co tam schly dva týdny.  Kupodivu to bylo první, co si ti lidé chválili, že je Elinka čisťounká. Ale navrhnutá cena byla nízká, pouhých 1500 dolarů (nákupní cena byly 1600 a spousta peněz spolkla oprava spojky a nové pneumatiky). Chvíli jsme se rozmýšlely, ale při pohledu na otrávené a žárlivé pohledy okolních majitelů aut, jsme se rozhodly Elinku za tu cenu prodat. Noví majitelé nás zavezli až před naši ubytovnu. Spokojeně jsme si oddychly a hned šly zarezervovat letenky do Aucklandu za krásných 59 dolarů. Prodej Elinky dole v Christchurch nám ušetřil spoustu peněz, protože cesta zpět do Aucklendu autem vyjde mnohem dráž než letět.

 Další dny byly ve znamení třídění a vyhazování „nepotřebných“ věcí co se nám nevešly do batohů. Nejvíc to odneslo oblečení, toho jsme tam nechaly hodně. Hold nedá se, batohy mají jen omezenou kapacitu a tak šlo pryč vše staré a obnošené a děravé. Nakonec se nám podařilo nějak rozumně sbalit a hurá na letiště a frčíme do Aucklandu.

Danielka už několik týdnů pilně hledala práci a teď začala sklízet ovoce. Čekaly ji hned dva pracovní pohovory v laboratořích, každý v jiném městě, takže nevěděla kam dřív. Rozloučily jsme se a já jsem strávila a užila si poslední dva týdny na Zélandu s mým přítelem Maxem. Byli jsme všude možně - to bych neřekla, kolik je toho v Aucklandu ještě k vidění. Protože jsme oba na zvířátka, navštívili jsme Aucklandskou Zoo, která je opravdu moc krásná. Taky jsme byli v baru -5°. Je tady konstantní teplota kolem 5°pod nulou a všechno je z ledu, včetně skleniček a židlí. Koktejly s vodkou byly skvělý, patřičně zahřály a my jsme si to fakt užili. Poslední procházka po nádherném Aucklandském přístavu a hurá do Austrálie.

Najely jsme 12 500 km, nafotily 8000 fotek a zážitků máme tolik, že o nich můžeme vyprávět celý život.