HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Dany  /  Indie 2006  / Cestopis 1. část - z Brna do Manali

Cestopis 1. část - z Brna do Manali

Vytvořeno: 01.08.2006
Cesta: Indie 2006
Autor: Dany


Část první - z Brna do Prahy, odtud letadlem přes Mosku do Dillí, vlakem do Kalky a Shimly, a autobusem do Manali.


Pominu-li období balení a zjišťování detailů a informací o Indii, tak vše začalo v pátek 28.7.

Pátek 28.7.

Ráno v stávám brzy, házím do sebe snídani a střihám k sestře na šicí stroj, kde za cca 40 minut vyrábím obal na karimatku. Pak přes poštu (2 GB karta koupená přes Internet), banku (pojištění na poslední 3 dny, které nepokrývá Alpenverein), kopírku (kopie Lonely Planet, tu briketu papíru s sebou nevláčíme), lékárnu (speciální náplasti na puchýře), práci (poslední kontrola, zda se na letu nic nezměnilo, ostříhání přebytečného papíru z kopií, loučení s kolegyněmi), pizzerii (4 ks pizzy na cestu místo řízků, ty vyhodnocuji při 35°C jako příliš rizikové), optiku (nákup čoček) a zahradu (meruňky pro Vendise, u kterého budeme spát v Praze) domů, rychlý oběd, dobalení, sprcha, vyhodit odpadky, k sestře do schránky hodit klíče (to už poklusem) a s batohem cca 20 kg, foťákem kolem krku a krabicí meruněk v náručí urychleně na autobus. Naštěstí moc dlouho nečekám ani tady, ani na Mendláku na tramvaj, takže k autobusu se přihrnuji 5 minut před odjezdem (Honza nevydržel a volal 8 minut před odjezdem). Šťastné shledání, voda ze mě teče proudem a odkapává z vlasů. Paráda. Shodujeme se oba, že s takhle těžkýma batohama do hor vážně nemůžem a že v Praze s tím musíme ještě něco udělat. Po cestě Honza studuje Autotip, já Lonely Planet. Do Prahy dorážíme kupodivu včas, k Vendisovi dorážíme bez větších potíží (zrovna, když jsme zjistili, že jsme se ztratili, jsem se otočila a přes ulici zahlédla číslo 42, které jsme hledali). Takže bez ztráty kytičky (po konstatování, že za 8 min se to od metra dá zvládnout asi jenom poklusem) zvoníme a jsme uvítáni Vendisem a Lukáškem z okna vilky. Po večeři (bramboráky), rozhovoru o Indii a vhodném vybavení, přebalení batohů (no, moc jsme tam toho nakonec nenechali), zaškolení do funkce vařiče MSR Wisperlite International, fotkách z Indie, hovorech o tom, co kdo z bývalé pražské party dneska dělá, kolik má dětí a tak jdeme po půlnoci spát.

Sobota 29.7.

Ráno zvoní budíky postupně od 6:30. Vstáváme těžko, morálka nevalná. Snídáme rohlíky, máslo, sýr, čaj. Vyrážíme k metru, ještě není vedro, bloudíme jen jednou . Dva přestupy (ten batoh je nějak těžký) vystupujeme před devátou na letišti. Necháváme zabalit batohy do igelitu a odbavujeme se (já 19,6 kg, Honza 20,8 kg). A to máme pohory na nohách. Nájem oslíků v horách se začíná rýsovat docela reálně. Vyrážíme na drobnou obhlídku letiště a v příletové hale potkáváme kamarádku Katku a kamaráda Moma navracející se z expedice Jenisej (sjetí Jeniseje na katamaránu Matylda). Oba jsou živí a zdraví a spěchají se někam do Prahy normálně najíst. My zůstáváme, mizíme v bezcelní zóně a nastupujeme do letadla s poslední výzvou k nástupu jako poslední (aspoň nemusíme hledat naše místa, letadlo je úplně plné). Samozřejmě nesedíme u okýnka, takže jen nahlížíme nějakému Rusovi přes klín. Naštěstí je mlha, tak to tak nemrzí. V Moskvě vystojíme frontu na zabukování do letadla na Dillí (sice je drobně divné, že letíme v 19:25 ale nástup je ve 22:10, ale zatím to neřešíme), prozkoumáváme letiště, Honza fotí týpky v horní galerii, co tu překlenují čekání povětšinou spánkem na zemi, jíme pizzu a řízky, bavíme se předletovou kontrolou (kupodivu Honza se příliš netěší na osahávání místními odbavovačkami v pase, na bocích a dokonce i v rozkroku (což si však u jiných briskně vyfotil)) a zjišťujeme, že nám posunuli let na 22:45. Bezva. Na letišti je 8x4 sedadel pro ty, co letí a ještě nejsou odbaveni, takže brzy končíme nejdřív na schodech, později na galerii v prvním patře na zemi. Ještě jednou se jdeme bavit výhledem na osahávání pasažérů, ale opakovaný vtip už není moc vtipný, vracíme se zpět na zem, konzumujeme další zásoby. Dokonce se uvolňují i sedačky v přízemí, tak se přesouváme. Ve 22:15 nám přistavují letadlo, takže v posunutém čase 23:40 snad vážně poletíme. Letíme ze 13, kde odbavují "osahávačky". Honzovi není do smíchu. Měli jsme letět ze 17, kde odbavují "ojížděčky" (tyčka pípající u kovových částí, v dostatečné vzdálenosti od těla), které se Honzovi zamlouvaly o stupeň více. Nakonec si Honzu osahal fešný Rus, já měla o něco méně fešnější Rusku. Letadlo odletělo včas, i oběd jsme dostali krátce po půlnoci a pak už jsme se snažili aspoň chvíli spát.

Neděle 30.7.

Ráno jsme měli perfektní výhledy na svítání za Himalájema (bohužel jsme seděli sice u okýnka, ale na západ a nad křídlem). No a pak nás už čekalo letiště v Dillí s počasím ideálním pro skleník s orchidejema. Po odbavení celníky se šťastně setkáváme s oběma batohy a míříme ven z letiště. V Národní Indické bance měním 20 USD (potvrzení o výměně nedávají, nejde tiskárna) a vyrážíme vstříc za naším indickým dobrodružstvím. První hádku dáváme už na letišti. Honza smlouvá s taxikáři o odvozu na nádraží, kde se máme setkat s Ilonou a Marianem. Já trvám na cestě autobusem (výbava z cestopisů na netu a z průvodců). Nakonec vítězím (hurá) a hnedle před východem z letiště stojí náš bus (teda podle taxikářů měl být hóódně daleko). Za nějakých 50 Rp jedeme až do centra, kde nás vyhazuje za nádražím. Chvíli nám trvalo, než jsme to zjistili (přes parkoviště, vylézt na lávku, ze které vedou schody na jednotlivá nástupiště, kterých je tu tuším 12) a pak už to šlo. V úschovně necháváme batohy (10 Rp/den) a míříme vstříc dobrodružstvím. Potřebujeme měnit peníze, což se záhy ukázalo být problém, neb jsme si neuvědomili, že je neděle a v neděli se v indických bankách vážně nepracuje. Indi se nás různě ptají, kdo jsme, odkud, kam jdeme a tak, takže nám jeden smlouvá naši zatím nejlevnější autorikšu (10 Rp), která nás veze do informačního centra, kde nám prý poradí. Tady opět - odkud jsme, po kolikáté jsme v Indii (hrdinně lžeme, že podruhé - dobrá rada od kamarádů), kam jedeme. Přiznáváme Ladakh a cestu po zemi přes Manali. Hnedle se dozvídáme, že na severu hóódně prší, sjely nějaké svahy i se silnicemi a že cesta je neprůjezdná. Volají i do specializované kanceláře v Manali, odkud mi někdo do telefonu potvrzuje, že se opravdu jet do Lehu nedá. Couváme s odvoláním na kamarády, že se nejdřív musíme poradit s nimi. Jo, chtěli nám prodat cestu busem do Shrinagaru, tady 3 dny na jezeře Dal s plnou penzí a přejezd do Lehu. Na ulici pak míjíme cedule se směnárnama. Jedna je zavřená, druhá ne, takže měníme 200 USD v usmlouvaném kurzu 45,50 (smlouvá Honza, já jsem na tohle dřevo). V pouliční občerstvovně testuju buchtu z lístkového těsta uvnitř se zeleninou + Pepsi-Colu - zdroj kofeinu proti usnutí. Konzumaci provádím na místní lavičce. Tu se k nám přidal místní týpek, co se nemyl tak rok a měl v uších vražené roztodivné kousky kovu (takový indický piercing). Asi po pěti minutách jsem pochopila, že Honzovi nabízí také takovou úpravu ušních boltců. V deníčku nám ukazuje nadšené záznamy jiných turistů - spokojených zákazníků. Snažím se mu vysvětlit, že by to u Honzi doma neprošlo, když on natáhl ruku k jeho uchu. Ten vyděšený pohled by stál za fotku, společně s rychlostí, jakou se Honza odlepil od lavičky, aby zmizel z dosahu tohoto dobrého muže. Prostě Indie. Nabíráme směr nádraží, kde se máme sejít s Marianem a Ilonou. Zastavujeme v McDonalds (původně na zmrzlinu, tam dáváme drůbeží burger a evropský záchod s toaletním papírem). Po cestě ještě míjíme prodejce roztodivných oříšků, strhávám Honzu k ochutnávkám, nakonec kupujeme pražený hrách. Synovec prodejce s námi hází řeč, odkud jsme, kam v Indii jedeme a tak a pak, když to slyší, tak hned - včera jsem četl v novinách, že spadla silnice a z Manali do Lehu vůbec nic nejede. A už nás táhl do naší staré dobré kanceláře, kde už jsme byli. Nějaký jiný kolík nám opět tvrdí, že je to pravda. Couváme opět. Venku nás odchytává další dohazovač, že ty správné informace jsou jinde, než jsme byli my. A opět tu sedí člověk, co nám tvrdí, že silnice je spadlá, ale on že nám prodá cestu přes Shrinagar. Couváme opět s tím, že ještě uvidíme. Pěšky se vracíme na nádraží. Vlak má zpoždění, místo ve 13:00 se shledáváme se zbytkem výpravy asi v 15:00. Hází taky věci do úschovny a jdeme zpět na naše oblíbené místečko, protože kromě směny peněz potřebuje Ilona koupit letenku do/z Číny. Tím trávíme docela dost času, pak se konečně necháváme odvézt na první turistické místo ve městě - prezidentský palác a nějaké přilehlé úřady. Se západem slunce fotíme jako zběsilí, za tmy pak jdeme přes park plný slavících Indů k bráně Indie. Honza po cestě zjišťuje, že buď je tu velké srocení lidu proto, že tu projížděl prezident, nebo proto, že tu dnes slavili 11. výročí něčeho, čemu Honza nerozuměl. V každém případě si tu Indi piknikují, kupují dětem balónky a svítící blbosti a všem je fajn teplo. Pak bereme další rikšu a jedeme na nádr. Zde 30 minut před odjezdem zjišťujeme, že jsme na blbém nádraží (New Delhi, odjezd z Old Delhi). Úprk a 150 Rp taxíku a stihli jsme projet expresní rychlostí (klaxon téměř stále troubil) slumy ve staré zástavbě a stihnout náš první indický spací vlak. Unaveně otíráme pot kapesníky a jdeme spát. Bojíme se nechat batohy u podlahy, takže hezky s batůžkem za hlavou. Indi jsou menší než my, takže normálně bez batohu trochu přečnívám, s batohem mě čeká parádně dlouhá noc, při které se člověk moc nevyspí.

První dojmy z Dillí:

Vedro, vlhko, hluk z klaxonů a aut, smrad, všechny rohy a zdi oplivané, žebráci. Autorikši, cyklorikši jezdící hbitě zácpami v množství, které určitě převýšilo množství žlutých taxi v New Yorku (a že jich tam je). Indky v nádherných pandžábí. Opice volně se pohybující v parcích. Vonné tyčinky pálené vždycky a všude. Exotické pouliční občerstvovny s neznámými jídly. Indi hledící na nás jak na opice v ZOO - a my na oplátku hledící na ně jak na opice v ZOO. Indi, co vám lžou. Indi, co vám chtějí pomoct (no, těch asi moc nebylo, bych řekla).

Pondělí 31.7.

Ve vlaku přežíváme noc. Ráno po páté dorážíme do Kalki. Tady vlastně jen přestupujeme na místní osobák, který by nás měl vyvézt do Shimly, která už je v horách. S obavami nastupuji, kupodivu všichni sedíme, davy lidí stojící si na nohách se zatím nekonají. A naštěstí se po celou dobu nekonaly. Vláček motoráček se zakousl hravě do prvních kopečků Himalájí a statečně nás po několika hodinách jízdy vysadil v Shimle. Po cestě jsme pokecali s místními (teda Honza, moje nálada je po dvou procestovaných nocích pod bodem mrazu), několikrát zastavili na čaj, vyfotili spoustu fotek a postupně po šoku z Dillí se vzpamatovali. V Shimle odmítáme nabídky na odnesení batohů a škrábeme se do kopce směrem k centru. Je zamračeno a drobně prší, takže ani deštník netáhnu zbytečně. Na autobusovém nádraží kupujeme jízdenku do Manali, necháváme batohy v úschovně a vyrážíme do města. V bance měníme peníze a pak couráme městem mezi ostatními turisty, povětšinou Indickými. Osud tomu chtěl, že prvním navštíveným indickým svatostánkem byl křesťanský kostel. Ostatní se instalují do restaurace určené zjevně převážně býlím turistům, mě ochota obsluhy brzy přestává bavit a jdu si něco k snědku sehnat jinam. Narážím na rušnou uličku místního bazaru a kupuju dva tousty ve vajíčku (docela pikantní, tak mě to i zahřálo) po 3 Rp a takové něco nepopsatelné, ale vyfocené i s prodavačem - asi palačinkové těsto vytlačené trubičkou do oleje, osmažené, namočené v rozpuštěném cukru s vodou. Děsně tučné, děsně sladké, ale jinak - paráda. Odpoledne pak procházíme tržištěm všichni a děláme první nákupy - Ilča začíná halenkou, pak Honza pokračuje tradičním místním oděvem, kterému pracovně říkám pyžamo, a já kupuju pláštěnku. No nekupte to za 190 Rp. Fotíme o sto péro, koukáme všude kolem na různé zboží a užíváme si místního koloritu. Tuším, že letošní vánoce budou pro příbuzné bohaté. Večer nasedáme na autobus do Manali.

Úterý 1.8.

Tak tahle jízda stála za to. Máme sedačky hned za dveřmi, takže se nemůžeme přidržovat sedadel před námi, ani boční opěrka tu není. Řidič to krosí po horské silničce velmi zajímavou rychlostí, háže to s námi hlavně do stran a dopředu. Není se čeho držet, takže to vyrovnávám nohou v uličce, kde stále někdo stojí. No a takhle to pokračovalo docela dlouho. Nad ránem se autobus vyprázdnil natolik, že si Honza sedl k nějakému místňákovi na kus řeči a já na chvíli usínám. Ilča se během jízdy stačila třikrát pozvracet. Ráno ještě za tmy s úlevou opouštíme autobus v Manali. Tady bereme ubytování v druhém nabízeném hotelu. S parádní vyhlídkou -do rozestavěné betonové konstrukce a na všudypřítomné odpadky. Po sprše padám do postele a za chvíli nevím o světě. Vstáváme kolem poledne a přes tržnici (připisuji další 2 testovací kousky pouličního občerstvení) stoupáme do dědinky Vashist, která mi byla doporučena. Přes vesničku pokračujeme stále vzhůru proti proudu potoka, protože už z dálky je vidět vodopád. Bohužel to musíme otočit před jeho dosažením pro ztrátu jakékoli schůdné cesty ve výšce cca 2300 m. No, na aklimatizaci nic moc. Po návratu do Vashistu testujeme s Honzou sirné lázně. Já začínám i končím u výpusti, kde jsem vysomrovala zapůjčení šampónu, tak si myju vlasy. Ponoření do bazénku o teplotě přes 50°C vzdávám. Honza to dal údajně třikrát. Nevím, bazény byly pro obě pohlaví oddělené. Marián a Honza se nechali zlákat místními týpky a hodili pár šluků místní velmi oblíbené plodiny rostoucí po škarpách - trávy. Já nemám odvahu sdílet cokoli, co olízl někdo místní podivně vypadající, tak zůstávám při smyslech. Ilča hodila místní masáž, pak ji šel testovat i Honza. Ilča s Mariánem zamířili na večeři, já z obav, jak by to mohlo zítra dopadnout (tedy podruhé bych ji vidět radši nechtěla) se vracím tmou sama do Manali, kde kupuju jídlo a vodu na zítřek a jdu spát. Honza došel právě v okamžiku, kdy jsem dolehla do postele, zcela spokojen se službami místního maséra.

Vytvořil: Dany   Zobrazeno: 724x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



ivanka.martincova@seznam.cz
A co dál, kam jste šli dále??
21. 06. 2010, 10:32:18

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku