HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Balkán 2010  / Kotor

Kotor

Černá Hora

Vytvořeno: 28.06.2010
Autor: JanPodany


Na samém konci boky Kotorské se nachází starobylé město Kotor. Dostat se do něj z Tivatu znamená objet půl boky. Nu proč ne? Cestou míjíme trajekt, kterým si lze cestu přes boku zkrátit, když v cestě po pobřeží využijete Jadranskou magistrálu.

Nás čeká přívoz až zítra. Dnes tedy pokračuji dál podél zálivu. Cesta od trajektu se zúžila a opět potkávání s protijedoucím automobilem je tzv. na zrcátka. Za každou zatáčkou již očekávám panorama Kotoru, ale v tom je záludnost boky. Kotor se nechce dlouho ukázat.

Samotné město je malebnější než předchozí Budva. Je to zřejmě dáno i tím, že střed města je stále živý a nejedná se jen o turistický skanzen, který má otevírací dobu od do. Proto je také město zapsáno do světového dědictví UNESCO, ostatně jako celý Kotorsko - Risanský záliv.

Do města vstupujeme hlavní branou, která nás vede přes dvacetimetrovou hradbu. Ve spleti malebných úzkých křivolakých uliček se náhle ocitáme uprostřed města, které nám není cizí a pohltí nás svou příjemnou domácí a poklidnou atmosférou, kterou umocňuje rozvěšené vyprané prádlo.

Bloumáním uličkami jsme narazili i na český zájezd, a tak nebylo nepříjemné na chvíli zaslechnout mateřštinu. Nad Kotorem se vypíná masivní pevnost, ale nikomu z nás se nahoru nechce. Jen Zdenča projevila zapálení pro věc a kvůli několika záběrům na město vystoupala nad Kotor. Dlužno dodat, že v pantoflíčkách a ne až nahoru.

Po prohlídce Kotoru nás čekal Kotorský žebřík. To je silnice, opět úzká, jak je v Černé Hoře místním koloritem, která se zařezává v prudkých serpentinách do strmého svahu nad Kotorem. No to si nemůžeme nechat ujít. Pohledy do boky stojí za tu námahu při řízení a ani mi nevadí, když se v zatáčkách potkám se šesti autobusy v protisměru.

Při jedom stoupáni natrefíme na cestu, po které nemáme jet. Otočit se nedá, tak zpáteční cestu zcouvávám. V jednom okamžiku je však potřeba popojet dopředu. Přes první rychlostní stupeň to moc nejde, a tak o sobě dá po chvíli vědět spojka, kterou cítíme ještě dalších 15 minut.

Po vystoupání na hřeben vjíždíme do národního parku Lovčen. Na stejnojmenném vrcholu se nachází Njegošovo mauzoleum. Vede k němu 461 schod, a to i vytesaným tunelem, který je i za sucha kluzký. Dokonce jsme na vrcholu nalezli i zbytky sněhu. V mauzoleu se nachází hrobka černohorského krále Petara II. Petroviče Njegoše. Celý vrchol je Černohorci považován za místní Olymp. Od mauzolea je pěkný výhled na Černou Horu a v dáli je vidět Skadarské jezero.

Pod úpatím se nachází bývalé královské hlavní město Cetinje, kam jsme se z vrcholku poměrně snadno dostali. Cetinje je městečkem, kde se zastavil čas. Atmosféra tu poklidně proplouvá a nezřídka kdy ulpí i na nás. Stačíme si prohlédnout klášter a královský palác. Pak znenadání přijde déšť, jak to tak v horách bývá, a spláchne prach města a osvěží vzduch.

Po návštěvě Cetinje se vracíme do Tivatu a na večerní koupání v moři zlákáme i Zdenču.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 974x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů