HEDVABNASTEZKA.CZ KLUB HEDVÁBNÁ STEZKA VELEHORY EXPEDIČNÍ KAMERA FESTIVAL ZIMNÍCH SPORTŮ KLUB CESTOVATELŮ Praha/Brno KARAVANA ESHOP (mapy, průvodci)

V pralese

Svatá Lucie - 30.12.2012

Hlásíme se z ostrova Svatá Lucie. Svatá Lucie patří do skupiny Návětrných ostrovů a je to hned znát. Tropické teploty doprovází všudypřítomný vítr, což je někdy velmi příjemné. Svatá Lucie je původu sopečného, tak se není čemu divit, že se jedná o ostrov velmi hornatý a kopce jsou tu poměrně strmé. Díky tomu se nestal tento ostrov plantáží cukrové třtiny a v hornatém středozemí se zachoval tropický prales.

Abychom poznali krásy svatolucijského pralesa, objednal David polodenní organizovaný výlet do pralesa. Jelikož žijeme v době internetu, nebyl problém, abychom dopředu zaplatili. David s nimi měsíc dopředu komunikoval, aby vše proběhlo hladce. Jelikož máme ubytování jinde, než v nádherném přepychovém resortu, byl problém s dopravou tam. Pořadatelská nadnárodní společnost, která slibuje nevšední pralesní zážitky, se specializuje spíše na klientelu těchto resortů, popř. výletníky z velkých lodí.

Náš skromný, leč výborně umístěný hostel se nachází vysoko nad marinou Rodney Bay a nevede sem zrovna nejlepší cesta. Tak není divu, že nás zde nechtěli vyzvednout. Jak se tedy do pralesa dostat? Po silnici je to necelých 30 kilometrů, ale jak máme vyzkoušeno, jízda je to tak na hodinku. Třebaže silnice jsou tu v dobrém stavu, velké množství zatáček a nekonečná stoupání a klesání nedovolí rychlou jízdu.

Nakonec jsme vzali zavděk autobusem, tuto funkci tady plní dodávky pro 15 lidí, a dojeli jsme do hlavního města Castries. Zde se nám podařilo přemluvit řidiče, aby sjel z cesty a dovezl nás přímo k bráně parku. Nakonec to nebylo tak nemožné a cenově jsme na tom byli mnohem lépe, než kdybychom si vzali taxi.

Při vstupu do pralesa jsme zjistili, že David vše zařídil a my se začali soukat do postrojů a vybavili se i nezbytnou helmou. Po nezbytném přezutí do sportovní obuvi jsme vyrazili k tramvaji. Ano, čtete dobře. Na Svaté Lucii se nachází tramvaj. Je pravda, že v Evropě tomuto dopravnímu prostředku říkáme lanovka, ale to nám radost z jízdy a parádních výhledů z ní na ničem neubralo. Během jízdy pralesem jsme se dověděli něco o historii Svaté Lucie a její přírodě. Osobně bych dal přednost pralesnímu tichu, ale je fakt, že i průvodci si musí vydělat.

Po pár minutách vystupujeme na horní stanici přímo do srdce pralesa. A lehkou procházkou pralesem se dostáváme na první stanoviště kladkové lanové dráhy. To my už moc dobře známe ze Svatého Martina. Jelikož se však jedná o velkou světovou společnost, tak jsme jištěni dvěma kladkami a dvěma ocelovými lany. Ani brzdit rukavicí nesmíme, neboť jsme ji u vstupu nevyfasovali.

Takto se na lanech projíždíme v korunách stromů, ale úseky jsou krátké a nás ve skupině je hodně. S námi totiž jede sympatický pár ze Spojených států amerických, dva malí kluci ze Skotska a nějaká rodinka s třemi odrostlými dětmi. Sice nevím, co jsou zač, ale dospěl jsem k názoru, že by celosvětově měl být zákaz svateb mezi sourozenci, a aby sourozenci měli děti.

Přesto jsme se snažili jízdu vychutnat a užít si atmosféru pralesa. Po zdolání deseti úseků jsme se ocitli opět na zemi a následoval návrat k horní stanici tramvaje. Ještě že jsme včera trénovali horské výšlapy v pevnosti Pigeon a cestu do hostelu. V tropickém pralese, zvláště je-li člověk celoročně netrénovaný, a to my, prosím, určitě jsme, se zpotíte natotata i při lehkém výšlapu. Cesta tramvají dolů je natolik kolébací, že máme hodně práce neusnout.

Na rozloučenou obdržíme uvítací, vlastně rozlučkový drink, zbavíme se škrtících postrojů a helem a stejným autobusem se vracíme zpět do hlavního města. Zde bych popis našeho zážitku ukončil, ale nemůžu. Řidič po ujetí pár kilometrů najednou zjistil (tři auta na něj blikala a houkala), že má levou přední pneumatiku prázdnou. Naštěstí jsou tady pneuservisy téměř na každém rohu, tak nebyl problém pneumatiku dohustit.

Už při příjezdu nám bylo jasné z tváře servisáka, že nepůjde jen o dohuštění. Přesto vyšel řidič vstříc a jal se pouštět vzduch do děravé pneumatiky. Po deseti minutách uznal i řidič, že je třeba pneumatiku vyměnit. Naštěstí na skladě bylo hodně ojetých gum. Při zběžném pohledu nám bylo jasné, že ani jedna by nesplnila zákon o silniční dopravě u nás. Tady se však na to tolik nehledí.

Po chvíli se shodli a začali gumu vyměňovat. Chtěli jsme z auta vystoupit, ale to nebylo třeba, tak jsme se ocitli nejdříve na jednom a potom i na druhém zvedáku. To už naše zvědavost překročila veškerou mez a vystoupili jsme. Sledovat svatolucijský způsob výměny pneumatiky byl opravdu nevšední zážitek. Guma nakonec na rám padla a my se mohli vydat zpět do hlavního města.

Přečteno: 108 x.
 
Tonda 5.1.2013
Prasklá guma je nepříjemná nehoda. Květa by mohla vyprávět ...
JanPodany 6.1.2013
Tondo, ale jestli si dobře pamatuji, tak Květa je dost ucházející, že?
Tonda 6.1.2013
Jo, jo, Květa vcelku (hned) ujde :-)

Reagovat



Mapa (Svatá Lucie):