HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Malé Antily 2012/2013  / Barbadoské zastavení

Barbadoské zastavení

Barbados

Vytvořeno: 17.01.2013
Autor: JanPodany


Na cestě po Návětrných ostrovech Malých Antil nesmíme vynechat Barbados. Leží sice stranou od pásu ostrovů, které se táhnou od Portorika až k břehům Jižní Ameriky, přesto k Malým Antilám náleží. Barbados je ale jiný. Na první pohled se liší tím, že není hornatý. Je to převážně rovinný ostrov, který však nabízí pláže s bělostným jemným pískem.

Barbados se dlouhodobě drží v oblasti luxusních destinacích s odpovídajícími cenami. Jelikož jsme si pobyt na ostrově naplánovali na dvě noci, rozhodli jsme se peníze si nevyměňovat. A udělali jsme dobře. Barbados vůbec není tak drahý, jak se o něm píše a povídá. Všude stačilo předložit plastovou kartičku s logem VISA nebo MASTERCARD a už po nás nikdo nechtěl barbadoské dolary. Je pravda, že i naprosto neznámý herec, kterým jsem, zde musí protislužbou udělit podpis. Ale co bych pro své barbadoské ctitele a ctitelky neudělal.

První odpoledne vyrážíme podél pobřeží do hlavního města. Bridgetown je nevelké rušné město s hroznou dopravní zácpou. Systém jednosměrek a odbočovacích pruhů je tu natolik komplikovaný, že obdivuji Davidovo řízení. Zaparkujeme auto (Chevrolet Spark), podle Zdeny koloběžku, u mostu, který dal zřejmě hlavnímu městu jméno. Most je zvedací a zdobí ho brána nezávislosti. Za mostem se nachází barbadoský parlament, který je jedinou dominantou města. Pokud si odmyslíme dvě tři výletní lodě, které kotví v přístavu. Bridgetown je velmi populární zastávkou těchto lodí a mám dojem, že žádná tento přístav nemine.

Zpátky se vracíme za tmy a zkoušíme místní dálnici. Stejně jako na Trinidadu i tady platí maximální rychlost 80 km/h a neplatí se žádný poplatek. Cesta k našemu pobřežnímu hotelovému komplexu vede kolem letiště, a tak se můžeme kochat barevnými naváděcími světélky. Po příjezdu David se Zdenčou ještě zjišťují, jak je to s pobřežím na koupání. Výsledek je tristní, koupat se tu kvůli skaliskům nedám. Což nám nevadí, neboť cestou do Bridgetownu je dostatek krásných pláží.

Druhý den vyrážíme opět do hlavního města, neboť máme naplánovanou dobrodružnou plavbu ponorkou. Já jsem si svůj křest v ponorce odbyl loni na Maledivách, ale pro Davida a Zdenču to bude nový zážitek. Cesta je plná popojíždějících aut a v koloně na sluníčku trávíme dlouhé minuty. Kličkováním po jiných silnicích doženeme ztrátu, abychom ji opět využili při hledání vjezdu k ponorce.

Naštěstí jsme to stihli a už jsme v odjezdové čekárně. Do ponoru máme ještě hodinku, tak si čas krátíme fotografováním v kokpitu ponorky. Samozřejmě že jde pouze o model. Čekárna se začíná zaplňovat a zjišťujeme, že na dnešní zanoření opravdu nebudeme sami. Sešlo se nás 26, což je příjemný počet, neboť kapacita ponorky je 48 cestujících.

Ponorka nás čeká na otevřeném moři v mořské rezervaci. Cestou k ní využijeme motorový člun, kde se nám dostane bezpečnostních instrukcí, které jsou složitější než v letadle. V moři na smluveném místě zastavíme a sledujeme, jak se z hlubin vynořuje ponorka.

Při nástupu se Zdena seznámí s kapitánem ponorky a ihned si padnou do oka. Sestup do ponorky je po žebříku a zabíráme si sedačky u okének, jinak to vlastně ani nejde. Kokpit už je obsazený posádkou. Pohodlně se uvelebíme a začíná zanoření. Najednou klesáme do hloubky 100 stop a při našem ponoru klesneme na maximální hloubku 147 stop. To máme napsáno i na certifikátu. Voda kolem nás je jak v mlze. Je to dáno tím, že v těchto hloubkách už nejsou barvy. První mizí červená, pak oranžová, žlutá a zelená. Zbude jen modrá a fialová.

Za takových světelných podmínek se těžko pořizuje fotodokumentace. Chvíli se potulujume po mořském dně a pak to přijde. Před námi se z modré tmy vynoří vrak lodi. Tak takto to vypadá, když se Zdenča potápí. Obkroužíme kolem vraku, vidíme i korálové ryby, jakžtakž rozeznáme barvy, ale fotoaparáty nejsou ochotné přistoupit na barevné focení. Vše tone v odstínech modré.

Od vraku se přesuneme nad korálový útes, který se nachází asi v 50 stopách hloubky. Tady je už život pestřejší, vidíme mnoho ryb a rybek. Dokonce se nám podaří proplout hejnem velkých ryb, tak snad alespoň nějaká fotka vyjde. Po tři čtvrtě hodině se vynořujeme a přestupujeme zpátky na loď. Jsem trochu zklamaný, neboť na Maledivách je bohatší podmořský život. Totéž hlásí Zdenča, že Rudé moře je úplně jiný zážitek. David je spokojený, byla to jeho první plavba ponorkou.

Neubráním se srovnání. Na Maledivách byla ponorka vybavena světly, takže jsme mohli vidět podmořský svět v barvách. Zde asi to nebylo možné, neboť jsme proplouvali mořskou rezervací. Dnes jsme viděli pouze rybky a ryby, před tím jsem viděl želvu i zajímavé ryby, např. murénu. Každý den se nezadaří. Tak ještě převzít certifikát a hajdy k moři.

Vybíráme se pláž ve vládní čtvrti Bridgetownu, která neleží kupodivu v centru. Pláž se táhne přes celou zátoku. Moře je klidné bez vln a přístup do moře je pozvolný a písečný. Na Barbadosu vidíme, že mnoho lidí sportuje. Plavou v moři, běhají po pláži a posilují na různých tyčích. Kluci na pláži hrají plážovou kopanou. Najednou míč zalítne ke mně. Snažím se jim míč přihrát, ale vlna mi ho sebere. Tak až napodruhé. Když se vracím z obhlídky pláže, nebaví mě být pořád ve vodě, kluci mi opět přihrají a já už celkem slušně míč vrátím, ale do hry se vtáhnout nenechám. Já tu jsem na dovolené!

Když začíná padat soumrak, mnoho lidí z vody zmizí, ale přijdou místní, kteří začínají hrát plážový tenis. Mají tvrdé rakety a míčky a pinkají si mezi sebou ve dvojicích. Pokud jsem to dobře pochopil, míček jim nesmí spadnout. Vydávám se ke sprchám, abych smyl ze sebe slanou vodu. Zastavuje mě starší pán tmavé pleti a upozorňuje mě, že nemám sandály. Z jeho strany se jedná o vtip. Slovo dalo slovo a já zjišťuji, že je z New Yorku a že zná Prahu. Dokonce ví, kde leží Česká republika a že dříve to bylo Československo. Je fakt, že hodně lidí v Karibiku zná Českou republiku. No a tento pán měl v Praze kamaráda Janouška a naposledy se s ním viděl v roce 1968, když v Československu byl. Říkám mu, že rok 1968 byl pro nás černým hrozným rokem. Usměje se, podívá se na svou barvu pleti a odvětí, že černá není vždycky jen hrozná.

Sluníčko se již chystá do hajan, dnes má moře klidné, tak se mu bude dobře spát. No a my musíme na kutě taky, protože nás zítra brzo ráno čeká přelet na Martinik, tudíž do Francie, a tím pádem i do Evropské unie.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 743x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



mamča
Myslím, že hrát fotbal, nebo cokoli na pláži, taky patří k dovolené. Kluci možná byli zklamaní.
19. 01. 2013, 15:17:41

Tonča
To s Vámi souhlasím paní Podaná. Honzíku, šupajdi zpět a zahraj si s nimi:-).
20. 01. 2013, 11:33:14
Kdepak dámy. Hajdy domů!
20. 01. 2013, 13:04:12