Zatím poslední Honzova cesta začala bez Honzy, který mě a Pavla poslal na Maledivy jako předvoj. Z Prahy jsme odletěli v pátek odpoledne do Vídně a po čtyřhodinovém čekání pokračovali na Maledivy. Honza nabral před páteční půlnocí směr Moskva, kde mu Aeroflot nechal velkoryse asi dvacet hodin na přestup. Podle plánu by měl dorazit za námi v neděli v 9.20.

U nás vše probíhalo jako obvykle. Na letišti jsme odevzdali zavazadla, přičemž jsme byli důrazně upozorněni, že je dostaneme zpátky až na Maledivách. Následovaly nezbytné procedury a už jsme mezi prvními nastupovali do letištního autobusu. To se ukázalo jako špatný tah, neboť jsme čekali na opozdivší se cestující a do autobusu pěkně táhlo. Já byl celkem na lehko, ale Pavel na tom byl ještě hůře, protože měl sandály. Nakonec nás autobus popovezl asi sto metrů k přistavenému letadlu, kde jsme na prudkém větru čekali, až do něj budeme moci nastoupit. Osobně sice mám rád nástupy do letadla přímo z plochy, ale tentokrát bych to klidně vyměnil za komfort nástupního chobotu.

Před přistání ve Vídni si turbulence s letadlem pěkně zahrávaly, až se Pavlovi vybavilo jejich přistání v Soulu během hurikánu. Naštěstí piloti již měli nějaký ten let za sebou a na runway dosedli měkce. Ze všeho nejdříve jsme prošmejdili celé letiště, ale protože je docela malé, příliš času z našeho čekání to neukouslo. Pavel pak navrhl odlov blízké kešky, ale jelikož nám byla zima, tak i s tím jsme si rychle poradili. Nakonec jsme se usadili v čekárně a vzpomínali na Honzu, kterak asi provádí poslední kontrolu zavazadla před odjezdem.

Konečně se přiblížil boarding time a s Pavlem usedáme v Boeingu 777. První hodinu letu nám k zábavě vystačil multimediální systém, který má v těchto letadlech každý cestující k dispozici. Pavla především zaujal telefon, ze kterého se mohlo volat po zasunutí kreditky po světě, ale hlavně i na konkrétní místo v letadle. Chvíli si zahrával s myšlenkou, že by mohl takto strašit náhodně vybrané cestující, ale protože se začala podávat večeře, na tento nápad naštěstí rychle zapomněl.

Vzhledem k tomu, že letadlo bylo obsazené asi ze dvou třetin, napadlo Pavla, že by na noc mohl zabrat některou z prázdných trojsedaček u oken. Než však dojedl, bylo pozdě. Už žádná volná nebyla. Musel se tedy spokojit jenom se svou sklopenou sedačkou. Kdesi nad oblastí Perského zálivu vletělo naše letadlo do silnějších turbulencí a z pilotní kabiny přišlo nařízení k zapnutí bezpečnostních pásů. Chvíli po té se u Pavla objevila letuška a začala mu nahlížet pod mikinu, kterou měl hozenou přes klín. Už jsem chtěl naznačit pohledem, že je to v pohodě, že tomu rozumím, protože Pavel je přeci jenom rodinný typ. Ale v tom mi došlo, že se nejspíše nejedná o vyjádření náklonnosti, ale pouze o kontrolu zapnutí pásu. Ale i tak to měl Pavel dobré, jelikož o této kontrole vůbec nevěděl. Některé ležící cestující letušky rovnou baterkou vzbudili.

Se svítáním se začala probouzet i většina osazenstva letadla. Po snídani začalo letadlo skrz velkou kupovitou oblačnost klesat, až po přeletu několika atolů doklesalo na letiště Malé. Při výstupu z letadla mě praštila do nosu známá vůně vedra, vlhkosti a spáleného kerosinu. Během imigrační kontroly se objevil malý zádrhel, kdy úředník nebyl s to pochopit, že opravdu nejedeme do žádného resortu, ale pouze do hotelu. Nakonec nás naštěstí pustil a my mohli vkročit do republiky Maledivy.

Podle ujednání na nás měli čekat z hotelu na letišti. A skutečně, v řadě cedulek u východu z letiště bylo i Pavlovo jméno. Pracovník hotelu nás přivítal a odvedl k lavičkám před letiště s tím, že za chvíli tady bude odvoz. Po několika minutách nás poprosil ještě o deset minut s tím, že pak přijede autobus. Ten skutečně přijel, ale k našemu překvapení to byl autobus místní MHD. Nicméně nastoupili jsme a vyrazili směr ostrov Hulhumalé, který se měl stát naším domovem. Cestou jsme poznali, že ty reálné Maledivy nejsou pouze oslnivé písčité upravené pláže, ale bohužel také silnice lemované odpadky a několika černými skládkami.
V centru moderní zástavby jsme vystoupili a následovali průvodce do hotelu. Personál je milý a hotel je takový, jaký jsme si představovali. Něco málo vybalujeme a dopřáváme si odpočinku po dlouhé cestě.  Před polednem vyrážíme na prohlídku ostrova, která nám díky jeho rozloze netrvá příliš dlouho. Procházku končíme obědem v restauraci a cestou zpět objevujeme i místní poštu, ale bohužel nemají zde otevírací dobu. V hotelu následuje další chvilka odpočinku a pak se převlékáme do plavek připraveni vyzkoušet si vody Indického oceánu.

S Pavlem řešíme místní etiketu, která zakazuje ženám na veřejných plážích koupání v bikinách. Bedekr dokonce doporučuje turistkám koupání v tričku. Ale může se bez trička koupat muž? Po krátké debatě Pavel přichází s nápadem, že se zeptá v recepci. Beru to z jeho strany jako žert a tuto myšlenku hecováním podporuji. Pavel tedy oděn pouze v plavkách opouští pokoj a takto si stoupá před recepčního s otázkou „It´s OK?“  Musím uznat, že tím nepřekvapil pouze recepčního, který na něj koukal zcela vyděšeně, ale i mě. Já fakt nevěřil, že to udělá. Užaslý recepční pokýval opatrně hlavou a Pavel spokojeně pronesl:„ Thank you and please, we need a toilet paper.“ a opustil hotel.

Po koupání jsme vyrazili do víru maloměsta na večeři. A protože se nejedná o žádný turistický resort, ale o obyčejné městečko obydlené domorodci, ceny byly velice příjemné. Večeře pro oba stála se vším všudy v přepočtu asi 210 českých korun. A pak že jsou prý Maledivy drahé. Na hotelu následovala už jenom krátká debata o zítřejším programu a hajdy na kutě.
Ráno nás po snídani čekal hlavní cíl dnešního dne. Vyzvednout Honzu na letišti a dopravit jej do hotelu. Před odjezdem na letiště nás naštěstí napadlo si zjistit, zda letadlo letí na čas. Ještě, že jsme to udělali, protože odlet z Moskvy byl opožděn o čtyři hodiny. Nikam jsme se tedy nehnali a dopřáli si dopolední koupel v oceánu. Na letiště jsme nakonec vyrazili taxíkem, protože jiný způsob dopravy nebyl před polednem k dispozici. Autobus jezdí cca po 90 minutách. Dorazili jsme asi patnáct minut před dosednutí Airbusu A 330 z Moskvy. Pak už šlo vše rychle. Pavel si připravil cedulku se jménem v azbuce a před východem jsme očekávali Honzu, který se k naší úlevě objevil ve svém charakteristickém žlutém tričku a viditelně unavený. A dále už přenechám popisování této cesty na něm.

Zapsal Tonda