HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Tichomoří 2011  / Jak jsem se (ne)stal motorkářem

Jak jsem se (ne)stal motorkářem

Tuvalu

Vytvořeno: 22.06.2011
Autor: JanPodany


Na začátku je nutno poznamenat, že Milan je vášnivý řidič motorek a vůbec milovník těchto strojů, zvláště pak značky ČZ. Proto se těšil celou dobu na návštěvu ostrovního státu Tuvalu. Jediný snadněji dostupný atol, z těch devíti, je atol Funafuti. Ten se skládá z několika ostrůvků a hlavního ostrova Fongafale. Zde se nachází i hlavní město Vaiaku, které se prakticky rozkládá na celé ploše ostrova.

Pohybovat se zde pěšky je možné, ale celkem náročné. To jsme poznali první den, kdy jsme našeho samozvaného průvodce uťapali tak, že se nám po zbytek našeho pobytu vyhýbal velkým obloukem. A určitě si umíte představit, jak to pro něj na tak malém ostrůvku bylo obtížné.

Jezdit zde autem možné je, ale přece jenom auto se na takto stísněný prostor nehodí. Však ostrov ve své nejširší části má 600 metrů. Z jedné strany je omýván divokými vlnami Tichého oceánu a z druhé klidnou vodou laguny.

Průvodce radí, půjčte si na jeden den motorku. Milá paní, která nás ubytovala, s tímto nápadem přišla taky. Vlastní dvě motorky a ráda nám je zítra zapůjčí, abychom si ostrov mohli prohlédnout od severu k jihu a nemuseli ťapat celý den pěšky. Milan je nadšený, já s Pavlem, no jak to napsat, zdrženliví.

Naštěstí má pouze dvě motorky, tak jeden z nás bude sedět za Milanem a jeden si užije to dobrodružství a bude na Tuvalu řídit motorku. Než jsem se stačil vzpamatovat, neboť jsem neměl čas se ani leknout, Pavel si vybral tu skvělou možnost. On bude jezdit s Milanem, což je zkušený motorkář a zbrouzdal půl Evropy v sedle tohoto dopravního prostředku, a na mne zbyla ta „úžasná“ možnost zajezdit si na hapině. Marně jsem Pavlovi vysvětloval, že jsem na fichtlovi jel jen jednou a skončilo to totální odřeninou mé pravé strany těla. Pavel byl neoblomný, neboť on nikdy na motorce po silnici nejel.

Celou noc jsem se budil hrůzou, že se ze mne stane motorkář. Naštěstí ráno lilo jako z konve, tak se čas projížďky neustále posouval. Kolem desáté však přestalo. Milan s manželem dotyčné dámy s vynikajícími nápady přivezli oba stroje. Milan vyzvěděl, jak se řadí, brzdí atp.; já bláhový si myslel, že to bude maximálně skútr automat, který se půjčuje v evropských letoviscích.

Omyl. Je to regulérní motorka s obsahem 125 kubíků. To mi nepřidalo. Moje vytáčky, že mám papíry pouze na motorku do 50 kubíků, nikdo nebral v potaz. Tak jsem nasedl a zkusil „kopnout“ jedničku. To ani nezmiňuji problém se startováním, kdy jsem musel hapinu našlápnout. Omlouvám se za slang, ale my motorkáři, zvláště my piráti silnic, tak mezi sebou mluvíme.

Stroj se kupodivu rozjel, a to i mnou zamýšleným směrem. Jen nechápu, proč mi ta chatrč stojí v cestě a ne a ne uhnout. Všechna Milanova doporučení o klidném řazení, brzdění pouze zadní brzdou, držení rovnováhy atd. jdou stranou a já bojuji o holý život zahampnutím ruční brzdy. Tomu rozumí i ten pekelný stroj a já si nemusím v akci Z dát závazek, že postavím nový dům.

Vyjetím na hlavní silnici to teprve začalo. Marně na mne Milan zezadu řve, že mám jet vlevo, až protijedoucí místní motorkáři mě vytlačí do správného, tedy levého pruhu. I to blankytné tropické nebe se na to nemůže koukat a raději se zatáhne hustými mraky a pouští na nás tropický liják.

Ale jsem správný motorkář, jedu, co to dá a v očích se mi zračí odhodlání a sebevědomí, nebo je to pouze strach? Po půl hodině jsme dojeli k místní poště, kam jsme včera došli během pěti minut. Pošta sídlí v jediné vládní budově na Tuvalu. Naštěstí nejsem označen za teroristu, neboť se mi podařilo stroj zastavit o chloupek dřív, než je stěna vládního paláce.

Je rozhodnuto. Já si sedám za Milana a Pavel musí prokázat, že řidičák na moped nemá jen tak náhodou. S čirou závistí konstatuji, že to Pavlovi jde skvěle a zkušební kolečka před palácem vlády zvládá na výtečnou. To už i nebe pochopilo, že drama skončilo a poskytlo nám opět dostatek světla a slunečných paprsků.

Zcela šťasten sedím za Milanem a řítíme se na sever ostrova už opravdovou rychlostí, tj. kolem 50 km/h. Na severním cípu ostrova si Tuvalané zřídili skládku, neboť i zde se potýkají s problémem zvaným odpad.

Nedá mi to a ptám se Pavla, zda si to zde, na neobývaném kousku země, můžu na hapině zkusit. Přece jenom jsem kouzlu jednostopých vozidel nenávratně propadl. V klidu si zařadím, pomalu se rozjíždím, zkusím i jiný rychlostní stupeň, než je jednička. A stroj mě poslouchá na slovo. Nejančí, nesnaží se mě vyhodit ze sedla a poskytuje mi báječnou volnost a radost z pohybu.

Nutno podotknout, že tuvalské silnice jsou v prvotřídním stavu. Asfalt je rovný a hladký. Jen sem tam u obytných domů jsou retardéry, takže téměř po celém ostrově. Zjišťuji, že jet na čtyřku je daleko zábavnější a příjemnější, než poskakování na jedničku. Zkušeně zastavuji u malé písečné pláže, neboť i motorkář se rád osvěží v teplých klidných vodách laguny.

Musím zde prohlásit, že Pavla téměř nepouštím k řidítkům a blahosklonně se zdravím s místními motorkáři tuvalským Talofa!

K večeru se vracíme na ubytování a já zkušeně a lehce zajedu pod přístřešek, kde na nás čeká naše místní dobrodinka, která nám umožnila poznat krásy ostrova ze sedla motorky. Když mě uviděla celého a živého, rozplakala se štěstím a děkovala Bohu, nebesům, možná i straně a vládě a nevěřícně mě objímala, neboť se se mnou už v duchu párkrát rozloučila a nevěřila v naše shledání.

Celý den chodila po ostrově a ptala se místních, zda jsem ještě živý a zdravý. Zda jsem nezpůsobil nějakou dopravní nehodu, no uvažte, noviny a televizi jsem na Tuvalu ani koutkem oka nezahlédl, tak se musela ptát. Kdyby tu tato média existovala, určitě bych byl „hrdinou“ celodenního zpravodajského vysílání a večer by mě pozvali na tiskovku, když ne s generálním guvernérem, který zde zastupuje britskou panovnici, tak přinejmenším s předsedou vlády.

Přes všechny tyto úspěchy jsem se nakonec motorkářem nestal, neboť jsem vůbec nepociťoval smutek, když jsem od své zkrocené hapiny vracel klíče a určitě si doma nedodělám řidičák na takto silné stroje. Ale určitě budu svým vnoučatům vyprávět, jak mi šustil asfalt pod koly tuvalských silnic.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 1842x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



Tonča
Tenhle článek je úžasný.
07. 07. 2011, 09:12:48
Toni, dík. Taky se mi tento příspěvek líbí.
07. 07. 2011, 10:31:55

Sunnies
Úžasné, Jonášku. Fakt, jak výkon na silnici, tak ten článek je skvělý. Já se asi před 2 měsíci posadila asi tak po 25 letech na Kozí dech a největší starost mi dělala pomalost "stroje". Mám docela dobrou představu, jak jsi se cítil po nasednutí. Rozdíl byl jen v tom, že já jsem na pincku najzdila hodně moc kilometrů. Krásný den.
12. 07. 2011, 09:07:05
Sunnies: Diky moc. Taky mam tento clanek rad. Proste to byl zazitek, ktery se vytukal do klavesnice dal. Ja vsak uz na motorku sednout nechci. Zvlaste kdyz je to tak silny stroj!
13. 07. 2011, 05:49:09

celtic
a jak ten ostrov dlouhý,psal jsi že je široký 600m...přiznávám,že já jsem taky takový nemotorkař jako ty,,,,já totiž miluji kolo...jo dneska mě od tebe Honzo přišel nádherný pohled z Pago Pago...dík moc...
26. 07. 2011, 21:41:37

kacka
sem se tu malem pocurala smichy dik. zaplatpanbu ze jsi zivy a zdravy
27. 07. 2011, 08:34:16
celtic: Ten ostrov je tvaru hokejky a asi má 10 až 12 km. Jo kolo, na něm už jsme taky dlouho neseděl. To jsem rád, že pohled dorazil a že se líbí.
29. 07. 2011, 09:13:44
Kačko, jojo, taky si to říkám. A doufám, že se dobře bavíš!
29. 07. 2011, 09:14:15