HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Tichomoří 2011  / Jak jsme hledali památníky

Jak jsme hledali památníky

Šalomounovy ostrovy

Vytvořeno: 24.07.2011
Autor: JanPodany


Guadalcanal je hlavním ostrovem Šalomounových ostrovů. Z hodin dějepisu si pamatuji, že toto jméno je spojeno s druhou světovou válkou a jednou z bitev v Pacifiku. Bitva o Guadalcanal byla opět mezi Američany a Japonci. Na americké straně však byli zastoupeni i spojenci z Austrálie a Nového Zélandu. Bitva o tento ostrov trvala půl roku a odehrávala se na přelomu roku 1942 a 1943.

Natěšeni z Tarawy vyrážíme v neděli na průzkum ostrova. Průvodce slibuje řadu památek a památníků. Začínáme průzkum na západě ostrova, kde se nachází muzeum pod otevřeným nebem, zapomenutý tank Shermen a japonský památník.

Japonský památník je nedaleko a měl by být na jednom z okolních kopců. Milan pomalou jízdou nám dává možnost propátrat pohledem vrcholky, ale nikde nic. Asi jsme to přejeli, což nevadí, protože se budeme stejnou cestou vracet. Ono to ani jinak nepůjde, když je tu jen jedna silnice.

Dalším cílem, po kterém pátráme, je americký tank. I ten není k nalezení. Po důkladném přečtení v průvodci zjišťuji, že není u hlavní silnice. Musí se k němu buší půl kilometru. Při venkovní teplotě 29 °C se nám do pátrání po tanku nechce. Tak zbývá dojet na výspu civilizace a hledat Open-Air muzeum.

V mapě jsou značené vesnice, ale v reálu není při silnicích žádný ukazatel či značka. Tak jen se dohadujeme, zda shluk dvou tří chatrčí je vesnicí nebo jen samotou. Často se ptáme místních a ty nás celkem posílají správně, ale ta potřebná přesnost chybí.

Když jsem u domorodců, musím zmínit jejich vzhled. Jsou naprosto odlišní od předchozích lidí, které jsme potkávali, neboť patří do skupiny Melanésanů. Jsou menší postavy, velmi tmavé pleti a plně rudých úst. Když se usmějí, uvědomíte si, že rudá barva není přirozená. Vzniká žvýkáním betelu. To je poprvé, kdy vidíme, že tomuto obyčeji někdo podlehl. Třebaže je nedávno po občanské válce, třebaže je to země na první pohled, i druhý a třetí, velmi chudá, lidé jsou přátelští a snaží se nám v našem pátrání všemožně pomoci. Ještě jednu kuriozitu musím zmínit. Někteří mají zrzavé až blonďaté vlasy. A u pár chlapů jsem i zahlédl částečnou pleš. To je pro nás v Pacifiku zatím první poznání ohledně řídnutí vlasů.  Pokud nepočítám Pavla s Milanem.

Při hledání muzea už to téměř vzdáváme, neboť máme projetou snad každou pěšinu. Praktikujeme to tak. Že Milan zůstane stát na hlavní silnici a já se rozběhnu po pěšině jako průzkumník a za mnou Pavel jako spojka. Pokud najdu obydlí, ptám se, zda jedeme dobře. Naštěstí tady nechovají ve velké míře psy, tak mi nebezpečí nehrozí. Konečně jsme na té správné cestě a můžeme pokračovat do vnitrozemí k muzeu.

Nadšen z nalezení muzea si ani nevšimnu, že mě z bezprostřední blízkosti pozoruje had. Je asi metr dlouhý, první polovinu těla má oranžovou a zbytek zelenou. Což o to, vybarven je krásně, ale já mám na nohou jen pantofle. Jak mě později ujišťují domorodci v muzeu, na ostrově nejsou jedovatí hadi, jen tu jsou jedovaté žáby. A mám být v klidu, hadi jsou velmi rychlí, a když mě kousnou, tak určitě neumřu. Jo, kecy. Umřel bych hned, a to od strachu.  

Muzeum je zpoplatněno. Jakmile Milan zaparkuje, je tu majitel. Vše nám pěkně popíše, vybere vstupné, prohodí pár konverzačních vět a už se můžeme kochat děly, bombami, letadly a jinými vraky, které připomínají tu dlouhou řež o ostrov. Ve vysoké trávě našlapuji ztěžka, aby případní hadi měli čas se odplazit.

Po prohlídce muzea se vracíme zpět a snažíme se najít japonský památník. Úspěšný je v tomto Pavel, který nás k němu od hlavní silnice dovede. Vůbec není na kopci, vypadá úplně jinak než na obrázku a je uprostřed háje kokosových palem. Jsou tu tři památníčky a zrezivělé torzo japonského tanku.

Přesouváme se do hlavního města, kde nedávno Američané vybudovali památník obětem bitvy o Guadalcanal. Památník se nachází nad Honiarou a vede k němu asfaltová silnice. Od památníku je nádherný výhled na město a oceán. V dáli vidíme i ostrůvek Savo, který v bitvě sehrál významnou roli.

Jelikož je krátce po poledni, je vedro k nesnesení a my se přesouváme do pohodlí klimatizovaného auta. Sjíždíme zpět k pobřeží a pokračujeme k letišti, kde se nachází americká pozorovací věž a další památník. Je to vlastně hřbitov, kde jsou pochovaní padlí, jak jinak že, američtí vojáci.

Poslední památkou je vrch Mt. Austin, kde se nacházela japonská pozorovatelna, po které už není stopy. Výhled je to impozantní a Japonci odtud měli válečné loďstvo Spojených států amerických jako na dlani. Opodál, dle místního tištěného průvodce, se nachází Šalomounský mírový památník. Jak se na vlastní oči přesvědčujeme, památník není ještě dokončen a hned tak asi nebude. Vztyčené čtyři betonové desky ve tvaru písmene L jsou už dostatečně posprejované, třebaže základy jsou ještě stále vykopané.

Nad námi se nám honí zlověstně tmavé bouřkové mraky. Nic z nich však není, neboť se vyprší ve vnitrozemí, kde si je přitáhnou vysoké zalesněné hory. Voda se dostane na pobřeží množstvím řek a říček. Po celodenním pátrání jsme tak utrmáceni, že jsme rádi, že tu další památníky už nejsou.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 1261x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



Tonča
Oceňuji vaše vojenské umění. Jste šikulové:).
25. 07. 2011, 13:43:07
Tončo, díky. Máš pravdu, jsme šikulové! ;)
26. 07. 2011, 12:14:21

mamča
nezdálo se Ti o tom hadovi?
27. 07. 2011, 20:08:45
Maminko, o hadovi se mi naštěstí nezdá! A doufám, že ani tobě.
29. 07. 2011, 09:00:58