HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Tichomoří 2011  / Jak jsme jeli za kanibaly

Jak jsme jeli za kanibaly

Fidži

Vytvořeno: 22.07.2011
Autor: JanPodany


Fidži staví svůj turistický ruch mimo jiné i na své kanibalské minulosti, která není až tak dávná. Jelikož jsme v rámci naší výpravy na Fidži už počtvrté, čekáme na přípoj, rozhodli jsme se, že využijeme další z turistických atrakcí, a to safari po řece Sigatoka.

Turistické brožurky slibují nezapomenutelný zážitek, tak uvidíme. Ráno nás vyzvedává miniautobus a my se zastavujeme v nedalekém hotelu pro čínský pár. Pak už uháníme po silnici do vzdálené Sigatoky. Cestou nás zdrží pouze srážka dvou minibusů, kterou opatrně prokličkujeme.

Ve městě je hlavní kancelář, kde vyplníme smlouvu a zaplatíme navýšenou cenu o převoz z dalekého Nadi. Mají tam obchod a bistro. Turistická lákadla přeskočíme, neboť jsme vstávali moc brzo a hladoví rovnou zamíříme do bistra. Posnídáme a akorát je čas vyrazit na řeku. Řeka Sigatoka sice ústí do moře ve stejnojmenném městě, ale my se nalodíme až ve vnitrozemí.

Zaměstnanci, kteří zůstávají ve městě, se s námi srdceryvně loučí a přeji nám pěkný zážitek s kanibaly. Žádný náznak úsměvu. Jsem trochu znejistěn. Sice se všude chlubí tím, že zajíždějí po každé do jiné vesnice, ale doufám, že to jsou vesnice civilizované. Třeba ještě je ve vnitrozemí vesnice, kde se sem tam praktikuje lidožroutství a v zájmu turistického ruchu se o tom nemluví.

Na safari se nás sjelo asi 40 a letmým pohledem přeměřuji, zda je někdo vypasenější než já. Většina ano, tak se uklidňuji a říkám si, že si pro jistotu maso nedám. Však je pátek!

Vyrážíme miniautobusy do vnitrozemí proti proudu řeky. Cestou nám průvodci ukazují vesnici, ve které ještě nedávno bylo vězení pro lidožrouty. Pak asfalt končí a my najíždíme na zpevněnou, avšak hliněnou silnici. Naštěstí se na ní pracuje. Dovídáme se, že údolí řeky je nejúrodnější oblastí Fidži a pěstuje se zde zelenina a ovoce. Vidíme zemědělská družstva, která vybudovali Tchaj-wanci. Paradoxem je, že úrodu kupují lidoví Číňané, a proto budují kvalitní silnici.

Konečně dorážíme k přístavišti. Každý z nás vyfasuje záchrannou plovací vestu. Následuje instruktáž. Nesmíme za jízdy vystupovat z člunu, ani z něj vypadávat. Kdo toto nařízení poruší, šlape řekou pěšky. Nesmíme z člunů vystrkovat ruce a nohy. Ve všem musíme poslechnout kapitána.

Další instrukce jsou o chování se ve vesnici. Nejstarší z nás bude šéf a on bude komunikovat s hlavou vesnice. My budeme komunikovat s naším šéfem. Vlastně z nás čtyřiceti vytvořili jednu velkou rodinu.

Díky Pavlově navigaci a mému neodolatelnému šarmu dostáváme VIP člun se sličnou Jordanou. Dostává se mi té cti, že ji na dobu výletu pojímám za svou družku. Tudíž my máme kapitánku a člun sami pro sebe a ostatní se po osmnácti tísní v turistických člunech. Jordana nás poučí, že do vesnice můžou oficiálně pouze muži, a proto odteď bude kapitán Jill. Ostatní dvě posádky mají opravdové mužské kapitány.

Jordana je okouzlující mladá štíhlá Fidžijka a má výbornou angličtinu. Na nikoho nečeká a po nalodění ihned vyráží proti proudu. Kapitánka je zcela zkušená, neboť člun vede stále ve skluzu (tj. příď je stále nad hladinou a my pelášíme sedmdesáti kilometrovou rychlostí) a při nízkém stavu vody řeku zkušeně brázdí. Jen jednou s námi drncne o dno.

Během plavby udělá čtyři zastávky, aby nám popsala místní přírodu a vyprávěla o kanibalské a hlavně křesťanské historii Fidži. Ukazuje nám nádhernou skálu, která je z velmi kvalitní žuly. Japonci i Číňané se předhánějí v nabídkách, aby ji mohli vytěžit, ale hlava vesnice už dlouho odolává, snad mu to vydrží i nadále.

Ptám se Jordany, pardon kapitána Jilla, na školní docházku. Školní docházka je pro děti povinná a do školy se chodí od pondělí do pátku od osmi do tří. A když píšu, že chodí, není to přesné. Děcka se musí i brodit, pokud je vesnice na druhém břehu než škola. Cesta však netrvá víc než půl hodiny.

Osměluji se a ptám se na politické zřízení Fidži. Všude totiž vidím jen zmínku o vládě. Oficiálně čtu o Ostrovech Fidži a na bankovkách i mincích je portrét Alžběty II. Fidži pro své vnitřní politické problémy bylo vyloučeno z Britského společenství, ale fidžijskou vlajku i nadále „zdobí“ Union Jack Spojeného království.

Kapitán Jill mi bez problému vysvětlí, že Fidži je republikou, ale prezident není volený. Vida, mají tedy i prezidenta! Prezidenta jmenuje předseda vlády, a to je většinou vítěz voleb. To že mají ještě symboly království je způsobeno pacifickou rychlostí, se kterou se žije a se kterou se přijímají změny.

Na poslední zastávce nám vysvětlí, jak probíhá kava obřad. Kava je mírně narkotický nápoj pro relax a povzbuzení. Připravuje se z prášku, který vznikne rozdrcením kořene pepřovníku, a vody. Přecedí se vše přes látku do tradiční mísy. Nejprve dostanou napít hlavy rodin, a pak my ostatní. Pokud dostaneš nabídku, musíš tlesknout, na důkaz respektu, říci Bula (což je ahoj), vypít do dna, říci Vinaka (což je uctivá odpověď či poděkování) a třikrát tlesknout.

Naše vesnice se jmenuje Korosinagana a přišel nás přivítat sám náčelník vesnice. Je normálně oblečen a nejeví známky nepřátelství či dokonce lačného prohlížení si oběda. Tak snad to kanibal není. Od Jordany vím, že náčelník si z kořisti vždy bral trofeje: srdce a mozek. Muži jedli ruce a nohy, aby byli v boji a při lovu rychlí a hbití, a ženy jedly prsa a záda, aby měly sílu na tahání těžkých břemen.

Hrdě nám ukazuje svou vesnici a své lidi. Všichni jsou usměvaví a zdraví nás typickým fidžijským Bula! Zavede nás pod přístřešek, kde má vydlabaný strom, do kterého začne dvěma klacky bušit. Kláda nádherně rezonuje a on nám představuje komunikační buben, kterým dává vědět svým lidem, kam mají jít a co dělat.

Pak už nás zavede do svého domu, kde proběhne kava obřad. V domě je jeho rodina, v drtivé většině dospělí muži a kupodivu jedna žena. Všichni jsme pěkně uvítaní a sedáme si na zem proti nim.

Náš náčelník předá náčelníkovy svazek kořenů a obřad může začít. Celý obřad se odehrává ve fidžijštině. Během toho muži připraví kavu a první pije náš náčelník. Neporazilo ho to, a tak ze stejné misky se napijí stařešinové vesnice. Pak se miska opět dostává na naší stranu a začne pít Pavel, protože jsme si zvědavě sedli do první řady, abychom vše dobře viděli a nafotili.

Po Pavlovi piji já a přijde mi to jako voda s něčím neidentifikovatelným. Jsem na svůj přístup hrdý a i kapitán Jill přikyvuje, že jsem obřad zvládl. Když nás všechny počastují po misce, je na přidání. Předtím se však musíme všichni představit a říct, odkud jsme. Tak v drtivé většině je naše rodina z Austrálie, po dvou z Nového Zélandu, Spojených států amerických, lidové Číny a z České republiky. No o přídavek nestojím, ale za předchozí zásluhy dostávám nášup a Pavel ne, to je nespravedlivé! Během toho jsme obdarovaní květinovým věncem a potřeni po tvářích pudrem, zřejmě místo bahna.

Přijímám druhou misku a klopím ji do sebe. Konečně cítím chuť pepře. Dostávám v misce usazeninu ze dna mísy. Jazyk mi trne, brní a já začínám mít velmi uvolněný pocit. Naštěstí je po obřadu, tak nevadí, že se venku jen tak směju, dokonce řehním.

Naštěstí si už kavu nedávám, tak pocit opojení rychle mizí. V centrálním domě pro nás připravili lehký oběd, neboť po obřadu jsme přátelé. K obědu je ovoce, palačinky, placky, trocha kuřecí masa, rýže a nesladký dortík. Po obědě začíná turistická show – tance s domorodci. Připodobnil bych to naší šlapané, když neznáte kroky a jeden z tanců byl i velmi známý had. Náčelník vesnice vyhlásil domorodou volenku. V prvním kole zůstáváme s Pavlem sedět. Ve druhém kole musím do víru tance a Pavel zůstává sedět. Na další dva tance sedíme oba. Kde je spravedlnost? Já dvě misky kavy, já taneček a Pavel ne!

Po křepčení se odebíráme k řece a nasedáme na čluny. Opět náš VIP vyráží první a kapitán se ptá, zda s námi může dělat kolotoč. Chtivě oba přisvědčujeme, že se na to těšíme. Kpt. Jill to s námi uhání po proudu a když je tišina, udělá prudký obrat a vypne motor. Vzniklá sprška dopadá na nás. Začínáme s Pavlem oba dosti vlhnout, ale kupodivu našemu kapitánovi to mokré tričko a mokré krátké přiléhavé šortky velmi sluší.

Jelikož jsme Jordaně padli do oka, dává nám v přístavišti přídavky a dokonce sklouzne o nějaké metry po vodě dál, kde s námi udělán poslední kolotoč a to za pohledů závistivých spolucestujících, kteří natěsnaní v člunech takové zážitky neměli. Vřele se loučíme a závěrečné foto. Už jen převléknout do suchého a zpět do civilizace. Vše dobře dopadlo a kanibaly jsme ani očkem nezahlédli, natož abychom se jim stali zpestřením jídelníčku.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 1411x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



Sunnies
A jsi si Jonášku jistým, že to bylo kuřecí maso? Krásný den.
22. 07. 2011, 14:27:43
Sunnies: Tak naprosto presvedceny opravdu nejsem, ale chci verit tomu, ze to bylo kure! ;)
22. 07. 2011, 22:40:44

Petr Daubner
Upřesnění k Fidži: Fidži je vojenská diktatura a proto bylo z Commonwealthu vyloučeno (říkat tomu "vnitrpolitické problémy" je eufemismus)! Vojáci si ani na demokracii nehrají a parlament byl rozpuštěn, jeho budova je zavřená. Předseda vlády tedy není v současnosti rozhodně vítězem voleb...
24. 07. 2011, 05:30:05
Petr Daubner: Diky za upresneni, ja zapsal to, co mi rekla Jordana.
25. 07. 2011, 04:51:54

Tonča
Jsem netušila, že z vás udělají poživače narkotických nápojů a tanečníky šlapáku:). Předpokládám, že jste si hada užili.
25. 07. 2011, 13:32:58
Tončo, že zrovna ty! To už si zapomněla na jachtu na Svatém Kryštofovi?
26. 07. 2011, 12:21:22

Tonča
:-)
27. 07. 2011, 10:44:53