HEDVABNASTEZKA.CZ KLUB HEDVÁBNÁ STEZKA VELEHORY EXPEDIČNÍ KAMERA FESTIVAL ZIMNÍCH SPORTŮ KLUB CESTOVATELŮ Praha/Brno KARAVANA ESHOP (mapy, průvodci)

Jak jsme válčili o Tarawu

Kiribati - 19.7.2011

Kiribati bylo od počátku 20. století britským protektorátem. Ve 30. letech začínalo diplomaticky přituhovat i v Pacifiku. Imperiální roztahovačnost císařského Japonska začala zaplavovat Asii a posléze i Oceánii. Tři dny po útoku na havajský Pearl Harbour vybombardovala japonská letka i atol Tarawu. Zde byla pouze slabá britská posádka.

Na atolu samotném nebylo nic zajímavého, ale jeho poloha uprostřed Oceánie je strategická. To si uvědomili Japonci a zřídili zde během pár měsíců svou tichomořskou ponorkovou základnu. Atol využívali jako zásobárnu tropického ovoce.

Aby ochránili svoje drahocenné ponorky, vybudovali na jednom z ostrůvků přistávací dráhu a k tomu 500 bunkrů. Tak to bylo až do osudného dne 20. listopadu 1943, kdy američtí vojáci zahájili jednu z tichomořských bitev. Nejdříve si připravili půdu tím, že se pokusili Japonce bombardovat, ale to se ukázalo jako neúčinné, neboť železobetonové bunkry odolávaly americkým bombám a granátům poměrně dobře.

Američané se tedy připravili na vylodění. Zaútočit přímo z oceánu nešlo, neboť Betio (opevněný ostrůvek atolu Tarawa) je obklopené korálovým útesem. Ten znemožňoval přímý výsadek. Američané si našli cestu přes lagunu. Provedli rozsáhlý útok a zaútočili na tři pláže najednou: Rudá 1, Rudá 2 a Rudá 3.

Tak se pláže jmenovaly už kdysi, ale až v těch osudných listopadových dnech došla jejich jména naplnění. Víc než tisícovka mrtvých amerických těl zbarvila pláž i vody laguny do barvy krve.

Japonci se hájili houževnatě a kladli velký odpor. Posádka čítala 4800 vojáků. Po krvavé čtyřdenní řežbě se jich nakonec podařilo zajmout sto sedmdesát. 23. listopadu 1943 se podařilo Tarawu zbavit japonských okupantů a mohla opět pokračovat správa Spojeného království. Samostatnosti se Kiribati dočkalo až na konci roku 1979.

Tak takto ve stručnosti se líčí bitva o Tarawu. Je jasné, že památky a pozůstatky druhé světové války se na atolu nacházejí dodnes. Domluvili jsme si tedy na recepci našeho motelu túru s Molly. Molly je místní průvodkyně a toto téma je její doména. Přijela si pro nás do motelu a tím začala naše exkurze do válečné minulosti.

Místním autobusem jsme se dopravili k ní domů, kde nám sdělila základní údaje a pustila americký dokument. Během sledování filmu si odběhla koupit nové pantofle, protože po zhlédnutí filmu jsme se vypravili na útes.

Zrovna je odliv, tak jsme se mohli pohodlně brodit až ke korálovému útesu. Na mělčině děti lovily mořské ježky a u útesu rybáři ryby a chobotnice. Mezi pláží a útesem se v moři povalují zbytky letadla, které Japonci sestřelili a množství nábojnic. Víc než tyto trosky mě zaujal mořský život, protože i při odlivu zůstává v mělkých pobřežních vodách život. Nejzajímavější byly hvězdice a kamenná ryba. Pak se nám věčně připomínal nějaký živočich, kterého jsme však nezahlédli. Ale z mořských děr vypouštěl fialovou tekutinu. Zřejmě nějaký druh chobotničky. Po půl hodince jsme dorazili na útes, který znemožňoval Američanům vylodění a Japoncům posloužil jako přirozený val. Molly ukazuje kráter, který vymazal z mapy světa celý ostrůvek. Na něj totiž dopadla americká bomba a korálový ostrov rozmetala do okolí.

Pak nás Molly vzala do čínské restaurace na oběd. Po obědě sledujeme válečné stopy přímo v terénu. U sportovní haly kiribatsko-tchajwanského přátelství je vybudován památník americkým vojákům. Poté přejíždíme místním autobusem k památníku japonským vojákům, který je však za dvojitým plotem nepřístupný.

U něj je však dobře viditelné japonské lehké dělo. Po této zastávce nás Molly provází snad po všech dochovaných bunkrech na ostrově. Vidíme obranné bunkry, bunkr japonského velitelství i nízké zásobovací bunkry. Některé bunkry v současné době nalezly mírové využití a jejich rovné střechy posloužily jako základ pro stavbu místních domů.

A nakonec se zastavíme u nejpůsobivějších památek – pobřežních děl. Ty jsou původně britské, avšak po japonském přepadení sloužily velmi dobře proti Američanům.

Navečer nás Molly posadí do autobusu a my utrmácení válečnými útrapami se vracíme zpět do hlavního města Bairiki.

Přečteno: 437 x.
 
zuza 20.7.2011
Těžko uvěřit, že tahle bílá pláž byla celá rudá... Trošku barbarství. Jinak - jasně že nádhera.
JanPodany 21.7.2011
Zuzo, která válka není barbarství?
Sunnies 22.7.2011
Jo, paráda. Stonefish a jak si tam pěkně sedí. Jo, tohle by se mi líbilo, i když mě víc ve vodě. Krásný den.
JanPodany 22.7.2011
Sunnies: Ta kamenna ryba byla ulovena. Ja bych to hlubinne potapeni nezvladl, ja se bojim i pri snorchlovani. Vse je jedovate a vse me chce sezrat! :(
Sunnies 31.7.2011
Ale Jonášku, to je jednoduché, jak říkám lidem: "Ryby nehoňte, ty co od Vás plavou stejně nedohoníte a ty, co si Vás se zájmem přijedou prohlédnout, jsou většinou jedovaté nebo se umí dobře bránit, tak se raděj od nich držte dál!"
Sunnies 31.7.2011
Stonefish nemusí být moc hluboko, hlubinné jsou třeba pod 40m. Ale fakt je, že mi to připadalo dost divné, že by tam jen tak seděla a čekala na příliv. Ale říkala jsem si, no nic, třeba je to jen na chvíli a zapomněla se tam. Ona byla ulovená, tak to se nedivím, že tam tak klidně "čekala".
JanPodany 3.8.2011
Sunnies: Prostě mi tu chybíš. Já si dnes s hrůzou přečetl o všech těch jellyfishích, stonefishích, mlžích s ulitami, atp. a už se mi do moře vůbec nechce. Zlatí útesoví černoploutví žraloci!

Reagovat



Mapa (Betio, Kiribati):