HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Tichomoří 2011  / Jak jsme ztroskotali

Jak jsme ztroskotali

Francie

Vytvořeno: 04.08.2011
Autor: JanPodany


Tak plynuly dny celé na Wallisu, až jsme nevěděli, co bychom ještě. Druhý den odpoledne nás pan hoteliér vzal na obhlídku ostrova a po třech hodinách jsme viděli, že půjčovat si auto by byla drahocenná ztráta deviz. Třebaže ruiny tonžské pevnosti, kráterové jezero i nejvyšší hora Wallisu jsou hodny návštěvy.

Čtvrtý den našeho dlouhého pobytu na tomto zapadlém francouzském ostrově jsem domluvil výlet loďkou na opuštěný ostrov, abychom si nerušeně zaplavali, popřípadě i zašnorchlovali. To je jedna z nevýhod Wallisu. Kolem dokola je korálový útes a vytváří tak vnitřní lagunu, která je poměrně rozsáhlá, avšak při odlivu téměř vysychá.

Opuštěný ostrov se nachází na tomto útesu, tak slibuje romantickou robinsonádu. Ráno nás recepční Valerie vzala autem do vesnice Vaitupu, kde už je připraven místní boss, který nám za poměrně vysokou cenu připravil celodenní výlet lodí. Ještě si s sebou vzal lodníka a místního učitele, který byl ve světě a umí jazyky. Od něj se dozvídáme, že poplujeme na ostrov Bílého muže, jenž ve wallištině zní Nukuteatea.

S Valerii jsme se dohodli, že nám bude stačit výlet do 15 hodin, a že si pro nás v tuto dobu přijede. Nalodili jsme se na tradiční loď s vahadlem a vypluli jsme. Romantika této plavby byla trochu upozaděná tím, že pohonem byl benzínový motor. Za 15 minut jsme dorazili na bílou písečnou pláž. Vylodili jsme se na pustém ostrově a loď nám mizí v blankytně azurových vodách laguny.

Při důkladné prohlídce ostrova jsem se nemohl zbavit dojmu, že nejsme první, kteří zde byli vysazeni. Tradiční fale mi mělo napovědět, že ostrov byl lidskou rasou kolonizován, jisté pochyby jsem měl i při objevení kaple, ale když na mne z pralesa vykoukla budka, bylo mi jasno. Už tu před námi někdo byl. Ta budka totiž vůbec nebyla obyčejná. Ta budka totiž byla kadibudka. A dokonce vybavená toaletním papírem. No co, nejsme tu první, ale jsme tu sami.

Obejít ostrov nám zabralo hodinku. Na straně oceánské bouří vlny a hned u břehu se prohání malá krásná rybička. Určitě se čerstvě vylíhla a chudinka bloumá mezi koráli a neví, co si počít se životem. Probudil se ve mně cit pro přírodu a snažím se jít pomoc. Je asi 10 cm dlouhá, má krásný aerodynamický tvar. Stříbřitě šedé tělo je ozdobenou krásnou špičatou hřbetní i ocasní ploutví a konečky ploutví má zbarvené černě. Pořád si říkám, že bych tu rybku měl znát, její tvar i zbarvení je mi povědomé.

A jak si tak s rybkou laškujeme, ani nezpozoruji, že se kolem mne začíná vařit voda. Snažím se zaostřit a vidím, že ten prcíček má nablízku rodiče. Přijeli si ratolest zkontrolovat, zda mě nezlobí. Krásně kolem nás krouží a čumákem si říkají o mou pozornost. Ale ti dospělí jsou někdy jako děti. Jen by si hráli!

V tu chvíli jsem si vzpomněl, odkud ty ryby znám. No jasně, viděl jsem je v Noumée v akváriu. A v tu chvíli byste se ve mně krve nedořezali, což ostatně bylo dobře. Ony to totiž nebyly ryby, ale byly to paryby. Seznamte se, žralok černoploutvý. Naštěstí tento žralok není vůči člověku útočný a jeho 80 cm délky nebudí až takový respekt. Pomalu, z mého pohledu, náhodný pozorovatel na břehu by tvrdil opak, jsem se rozloučil s mláďátkem a opustil jsem vlny Pacifiku. Dokončil jsem obhlídku ostrova a na lagunové straně byly jen zvědavé rybky klasického tvaru bílé barvy se stříbrnými pruhy.

Ke šnorchlování jsme si s Pavlem vybrali lagunovou stranu. Bílé rybky byly velmi přítulné, kam jsem se vrtl, tam pluly se mnou. Dokonce se nechaly odlákat od písečného břehu. Ač jsme propátrali lagunu křížem krážem, všude byl jen písek a odumřelé koráli. Sem tam se mihla malinkatá rybka, a to bylo vše. Najednou se nám však dno opovážlivě přiblížilo k pupkům, tak jsme raději vylezli z vody. Začal odliv.

Druhé kolečko kolem ostrova už nebylo tak zajímavé, akorát mořští ptáci, zřejmě buřňáci, vyváděli mladé, tak na mne nalétávali. A to tak, že mi párkrát rozčísli pěšinku. Slunce nemilosrdně pálilo a odliv nám ukázal měsíční krajinu lagunového dna. Až na pár krabů, kteří se zabydleli v ulitách mlžů, nikde stopa po životě. I žraloci před odlivem odpluli na širý oceán.

S Pavlem jsme si vyšli hrdinně na útes. Příboj byl silný a občas s námi pěkně zacloumal. Ale konce útesu jsme dosáhli a před námi byl jen Pacifik. Kde se vzala, tu se vzala vlnka, která nás jemně pleskla přes zadek, zřejmě za opovážlivost. A pak to přišlo, přihnala se vlna dvakrát tak větší než my a zlila nás od hlavy k patě.

Tak jsme se vrátili do konejšivého stínu příbytku. A odevzdaně jsme čekali další hodinu. Kolem poledního se mi v žaludku usídlil pocit hladu. Po minulých návštěvnících zbyl na půl oloupaný kokosový ořech. Zbavit ořech slupky je náročný proces a zkušený Milan tentokrát s sebou neměl nožík, aby s tím pomohl. Našel jsem však hřebík a udělal jsem do kokosáku zkušeně díru. Mléko jsem natřikrát vysrkl. Pak jsem kameny rozbil skořápku a podělil se s kluky o šťavnatou dužinu.

Milan si našel neoloupaný kokos a po vzoru domorodců si vzal špičatý kůl a snažil se na něm ořech oloupat, když se mu to nezdařilo, vrátil se ke svým elektrotechnickým schématům, kterými si krátil nekonečnou dobu ztroskotání.

Já jsem našel druhý kokos, který byl úplně oloupaný, a dužina z něj byla chutnější. S Pavlem jsme poobědvali, i když Pavel se ještě dojedl zakoupenou bagetou. A tak jsme čekali, zda se na obzoru neobjeví loď. Loď se objevila, ale nebyla určená nám. To jen místní rodinka si udělala piknik na pláži. Ačkoliv jsem kolem nich dlouho chodil a snažil se komunikovat francouzsky i wallisky, ke stolu mě nepozvali.

Odliv kulminuje a na obzoru se objevila naše loď. Však už bylo na čase. Vše jsme sbalili, čekáme na břehu a přemýšlíme, jak se přes odliv k nám dostane. Lodník loď asi kilometr od nás zakotvil v laguně a zbytek jsme teplou vodou museli dojít. Stejně tak na druhé straně. Tím však naše ztroskotání neskončilo.

Valerie s autem na nás nečekala. Ani boss nebyl po ruce. Lodník uměl pouze wallisky. Takže komunikace byla nulová. Čekali jsme hodinku, dvě a až když se začalo stmívat, pojal jsem podezření, že jsme ztroskotali podruhé.

Pro místní jsme byli atrakcí a chodili se na nás dívat. Přitom politovali našeho kormidelníka, který tam s námi ztrácel čas. Nakonec se mu to vyplatilo, protože si za nadcházejícího přílivu mohl dojít pro svou loď.

Nakonec se objevili lidé, kteří uměli i francouzsky, a ti nám poradili, ať si dojdeme zavolat do hotelu, že nedaleko je telefonní budka. Jenže nikdo z nás neví číslo do hotelu. Až když se úplně zešeřilo, což v tropech je hned, vzpomněl si Milan, že má u sebe účet z hotelu a na něm je číslo. Zašel jsem do blízkého obchodu a zavolal. Zvedla to Luisa a suše mi oznámila, že pro nás nemá kdo přijet, protože nemají auto. A ať se domů nějak dostaneme. Že za hodinu se podává večeře, zmínila jen tak mimochodem.

Třebaže telefonní spojení je na ostrově drahé, milá prodavačka nechtěla ani frank. Dokonce se nabídla, že její milý nás odveze. My jsme mezitím šli vyřídit zaplacení za loďku. Pokud jsem dobře rozuměl, platí se bossovi a ten je asi deset kilometrů odtud ve vedlejší vesnici. A že lodník čeká vlastně na něj. Nám se už čekat moc nechtělo, a tak jsme přehnaný obnos dali za dohledu tří místních svědků do ruky lodníkovi a začali řešit cestu domů.

Do hotelu to je po silnici slabých 8 kilometrů. No to se nám věru šlapat nechce. Pavel na můj popud stopnul soukromý minibusík (veřejná ostrovní doprava zde opravdu nefunguje) a v něm švarnou řidičku Dominiku. Slovo dalo slovo, nezbytné hihňání na obou stranách směs walištiny, francouzštiny a angličtiny a už se vezeme do hotelu. Jelikož se jedná o místní krasavici, šplhnu si tím, že o Wallisu mluvím jako o Uveji.

Jak jsem v minulém příspěvku psal o dekolonizaci tohoto území, tak jediným náznakem národního uvědomění je to, že místní chtějí změnit název ostrova na Uveu. Uvea je domorodé označení tohoto ostrova. Jenže když to zkoušejí prosadit v blízké Nové Kaledonii, tak jim nikdo nerozumí a oni musí užít nechtěné jméno Wallis.

Tak jsme v jednom dni dvakrát ztroskotali. Jednou plánovaně a podruhé nechtěně. Jenže kdo se nevypraví na cesty, nemůže ztroskotat.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 2410x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



Tonda
Koukám, že se stále držíte osvědčených značek - Hellmans a Coca-Cola ;-)
05. 08. 2011, 05:22:29
Tondo, je to tak. Ale Pavel svou značku už změní, prý ta červená už není, co bývala.
05. 08. 2011, 06:02:59

Tonda
To má z toho, jak se pořád válí po plážích, bíč boj jeden :-)
05. 08. 2011, 10:16:30

braddy
A já už se lekl, že ležíte někde na dně korálového útesu jako prohnilí piráti :-)
05. 08. 2011, 10:20:40

Tonča
Aspoň, že ta ztroskotání dopadla dobře a stihli jste večeři:-). Nemůžu ale uvěřit tomu, že by si náš Pája koupil bagetu. To byla bez okurek, majonézy atd:-)?
05. 08. 2011, 10:35:07
Tondo, to je přesně ono. Akorát to válení na plážích mu tady moc nevychází. Ale náš rodinný typ se už tady díval po nějakých plážových osuškách, ale zatím si nevybral.
05. 08. 2011, 21:30:40
Braddy, já vím, že po Nauru už je ti to jedno, ale vypadá to, že bychom v úterý mohli na té Ruzyni přistát. Ale prohnilí nejsme! Jen mám pěkně tečkovaná chodidla od korálů, jsou to takové zajímavé modřinky. Skoro jako tetování!
05. 08. 2011, 21:32:23
Tončo, ta bageta samozřejmě byla suchá! Však znáš Pavla. ;D
05. 08. 2011, 21:32:49

Braddy
Kdepak! Poctivě čtu všechno a zajímá mě každé dobrodružství. A pohled dorazil, jupííí!!:-) Díky!
06. 08. 2011, 12:47:57
Braddy: Tak to mám radost. Však se těším, až mi budeš vyprávět pro mne o exotickém Irsku.
06. 08. 2011, 23:36:07

Braddy
Já už se taky těším! Přijde mi, že už tam jste nějak dlouho. Není to už nuda? :-))
09. 08. 2011, 17:18:15
Nuda to není, zvlášť když už jsme šťastně doma. Bylo to dlouhé.
11. 08. 2011, 08:57:56