HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Austrálie a Oceánie 2016  / Jak jsem si zařídil náhodné setkání

Jak jsem si zařídil náhodné setkání

Austrálie

Vytvořeno: 23.08.2016
Autor: JanPodany


Moniku a Pavla jsem zanechal v Perthu jejich dalšímu osudu a sám jsem přeletěl kontinent na východní pobřeží. Brisbane mě moc nenadchlo, tak jsem přemýšlel, co tam ty dva dny podniknu. Konec dovolené, peněženka prázdná a Brisbane zevrubně prohlédnuté. Být v Austrálii a nevidět Uluru, to nelze. Ale nenavštívit Sydney, to je snad ještě větší hřích. Je rozhodnuto, poslední celý den v Austrálii strávím v Sydney. Na letišti v Perthu kupuji zpáteční letenku Brisbane – Sydney. Vybral jsem si JetStar, což se ukázalo jako nízkonákladovka. Za všechno si mám připlatit. Tak kufr nechám v Brisbane, bez jídla hodinu a půl vydržím, pojištění nechci a na děti nepřispěji. Přesto to vylezlo na slušnou sumičku. Hlavně, že letenka byla k mání. Ráno pěkně do Sydney a večer zpět. V Sydney mám kamarádku, kterou jsem dobrých deset let neviděl. Jezdili jsme spolu na tábory jako vedoucí. Jenže Kristýna, tak se jmenuje, odletěla za kamarádkami do Austrálie a už se nevrátila. Vdala se a žije v Sydney. Vůbec by nebylo od věci jen tak jít po ulici a potkat ji. Jenže Sydney je velké a ulic je tam určitě mnoho. Ještě že existují sociální sítě. Píšu Týně, že když už nepřiletěla ona za mnou na Norfolk, tak tedy já za dva dny přiletím za ní do Sydney. Má vůbec na mne čas a náladu? Ihned mi přišla odpověď, že si na mne čas udělá. Jenže přes den musí pracovat. Tak se nakonec domluvíme na oběd. Jasně mi popsala, kde se náhodně potkáme a v kolik. Má na mne dvě hodinky, tak ať se neopozdím. Ráno si alespoň vyzkouším cestu na letiště. Protože v úterý to už bude s batohem a naostro domů. Cestu jsem bez batohu zvládl na nádraží za pěkných dvacet minut, jsem spokojený. Akorát přijíždí vlak. Má tu konečnou, tak je času dost. Za deset minut už sedím v jedoucím vlaku a těším se do Sydney. Na letišti jsem akorát včas, abych si vytiskl palubní vstupenku a hurá do letadla. Bez příplatku mi systém sám udělil místo u okna. Aspoň uvidím Sydney z výšky. Let je poklidný a za devadesát minut přistáváme. Ze Sydney vidím akorát pláže a útesy, neboť sedím na druhé straně. Ale to nevadí. Z letiště do města jezdí metro. Mám vystoupit na Centralu a před budovou školy TAFE se v půl dvanácté náhodně setkat s Týnou. Jenže není ani deset. Jedu tedy rovnou do přístavu. Stanice metra mi připomínají Londýn. Vyjíždíme z tunelu a první, co uvidím, je most. Teda Most! Jasně, symbol Sydney tu opravdu je. A já tu opravdu jsem také. Zažívám nával štěstí a dojetí. A když otočím hlavou, tak tam je opera, teda Opera! Jsem u vytržení. Procházím uličkami čtvrti The Rocks a mířím pod Most. Je dopoledne a sluníčko nasvěcuje Operu. Teda mělo by, kdyby nebylo zataženo. Hlavně že neprší. Pod Mostem je pár Indů, kteří mi udělají fotku na památku. Rozplývám se nad Sydney a najednou vidím, že hodiny letí. Nesmím propást domluvené náhodné setkání, to by bylo faux pas a hlavně nemilé. U automatu na lístek na metro se zasekne nějaká starší dáma. Ne a ne jí to vydat jízdenku. Jede mi to za dvě minuty! Tak paní to zkouší ještě jinak. Jede mi to za minutu. Nakonec paní vypadne lístek, že se má dostavit na informace. Proč? To netuším, jen vím, že mi za deset minut jede další metro. Konečně jsem v tunelu a mířím na Central. Když vystoupím, jsem v Jiříkově vidění. Špína, zápach a velké množství žebráků a bezdomovců. To tedy vidím v Austrálii poprvé. Nějací se již vyskytli v přístavu, ale nádraží je bez konkurence. Propletu se mezi nimi a mířím ke škole. Naštěstí je to kousek. A jak si tak vykračuji po ulici, přijde mi, že ta pěkná hubená ženská se zeleným přelivem je mi silně povědomá. Zaostřím a říkám si, je to Týna, není to Týna? Její úsměv na tváři mi potvrdil, je to Týna! A je si pořád podobná. Náhodné setkání po letech. Stejně je ten svět malej, říkejte si, co chcete! Zamíříme do Čínské čtvrti a potom do Darling Harbouru. Pořád si máme o čem povídat, jako kdybychom se neviděli týden než desetiletí. Nakonec zakotvíme na oběd v Huricane´s Grillu. Smažené kalamáry, pečené mušle a skvěle udělaná jehněčí žebra. K tomu po dvojce bílého a oběd je famózní. Čas letí a já se obávám, aby neměla Týna v práci problém. Naštěstí si už vybudovala takové postavení, že se zdržet může. Natáhli jsme to na tři hodiny. Vyprovodím ji k Centralu a doufám, že se uvidíme dřív, než za dalších deset let. Sám už procházím za mrholení, které je občas prostřídáno drobným pršením, po George Street a míjím radnici, výstavní dům královny Viktorie i hlavní poštu. Sydney je rozkopané, neboť se tu buduje (snad obnovuje) tramvajová síť. Já jsem opět v přístavu. Tentokrát se vydávám na Most, abych si udělal fotky z pylonu. Uvnitř je výstava o budování mostu a hlavně je nahoře vyhlídka. Sice počasí je typické pro tento čas, ale mně to nevadí. Když vidím, jak skupinky zdolávají konstrukci mostu v pláštěnkách, je mi lépe na sloupu. Pak už jen zaběhnout přes přístav k Opeře. Cestou mě pobaví pár papoušků, který z kavárny ukradl balený cukr a teď si ho labužnicky na deštníku vychutnává. Čas mě tlačí, takže jsem vzal Operu stylem japonského turisty a rychle na metro, abych stihl letadlo do Brisbane. Na letišti jsem včas, ale letadlo ne. Má zpoždění. Polévá mě horko, neboť mám našlé spojení z letiště na hotel. A jak to jede, později vůbec netuším. Dosedáme v Brisbane zpoždění. Z letištní plochy vběhnu do haly, abych zjistil, že mám jen dvě minuty. To nemohu stihnout. Naštěstí žádné kontroly, na kufr nečekám a běžím. Vlak je ještě na nástupišti, ale já ne. Utíkám, div nevypustím duši. Kde mám lístek, abych mohl turniketem na nástupiště. Vlak už houká. Naštěstí paní průvodčí mi vlak pozdrží. Vběhnu do vagónu, sednu si a dýchám jak parní lokomotiva. Průvodčí jde kolem a jen mi uznale poklepe na ramena. Nemůžu ani ze sebe pořádně vysoukat: „Dík!“. Přestup na další vlak jsem zvládl a i na autobus to šlo lehce. Jenže najít tu správnou zastávku, když ani nevím kde. To bude další oříšek. Jedině si pamatuji, že číslo zastávky je 20. To zase neví řidič, kde to je. Tak mu to popíšu a sednu si tak, abych viděl před sebe. Odhadnu to naštěstí správně. Teď už jen za roh a kilák ostrou chůzí a jsem na hotelu. Domluvené náhodné setkání se vydařilo a stálo za to!Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 646x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



San Beskido

... nějak jsem se taky zadýchal a zpotil při čtení tvého příspěvku, asi už stárnu... ahoj !

24. 08. 2016, 05:52:08
jan_podany
Jan

Petře, každý stárne. Ale to bylo tím kolem na Kokosákách. ;)

25. 08. 2016, 16:04:55

Květa

Ty jsi dobrodruh. Úžasný.

Přeji šťastný návrat domů.

24. 08. 2016, 09:13:41
jan_podany
Jan

Dík. Stalo se včera odpoledne.

25. 08. 2016, 16:05:23

Zuza

bez komentáře

24. 08. 2016, 10:00:12
jan_podany
Jan

bez komentáře

25. 08. 2016, 16:05:44

Frankie

Aha, tak já myslel, že už jsi dávno doma a Ty ještě cestuješ ..... Škoda, že nemůžeš srovnat Sydney s Melbourne, M. je pro mě jednozačně hezčí a zajímavější, jsem zvědav na postřehy ze Sydney, až se uvidíme, pokud tedy neoblažíš čtenáře ještě nějakým Sydny-dovětkem, bylo by hezké zaokrouhlit ten počet příspěvků na 200. F.

25. 08. 2016, 10:30:42
jan_podany
Jan

Už jsem doma. Melbourne je prý hezčí. Na mne Sydney zas tak nezapůsobila. Tak snad to nebyla poslední cesta. Takže 200 to bude na příští cestě.

25. 08. 2016, 16:06:49