HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Lucembursko 2014  / Lucemburské hrady

Lucemburské hrady

Lucembursko

Vytvořeno: 31.08.2014
Autor: JanPodany


Při mé první návštěvě Lucemburska jsem se nehnul z hlavního města. Teď mám v plánu poznat i lucemburský venkov. Abych nebloumal krajinou nazdařbůh, rozhodl jsem se navštívit vzdálené městečko Vianden. Nachází se na severozápadě země v malebných Ardenách.

Při prozkoumání informací o velkovévodství jsem totiž narazil na zmínku, že zde funguje jediná sedačková lanovka v zemi. Dále se tu nachází malebný hrad z dob románsko-gotických. A za své útočiště si toto místo vybral francouzský spisovatel Victor Hugo, když byl vyhnán z Francie. Tolik zajímavostí na jednom místě, to si přece nemůžu nechat ujít.

K výletům po Lucembursku je dobré si zakoupit Luxembourg Card, fungující a bezproblémovou kartu, která turistovi nabízí mnoho možností. Já si pořídil jednodenní, neboť se mi koupě karty vyplatí. Karta mi umožňuje bezplatnou přepravu po celé zemi vlaky a autobusy, i na sedačkovou lanovku se 100 % sleva vztahuje, a mnoho turistických cílů je zdarma či s 30 % slevou.

Do Viandenu není veden z Lucemburku žádný přímý spoj. Aspoň si vyzkouším přestup a návaznost autobusové dopravy. Do Dierkirchu vedou koleje, ale jelikož se hlavní železniční trať modernizuje a vlaky po ní nejezdí, rozhoduji se pro přímý autobus. Autobus přijíždí na minutu přesně a jsem v něm téměř sám. To jsem se obával, zda vůbec pojede, neboť v jízdním řádu je označen kladivy, tj. jede pouze v pracovní dny. Ve vysvětlivkách je uvedeno, že pracovní den je pondělí až sobota. A dnes je sobota. Autobus jede, tak mé obavy jsou rozptýlené. Zřejmě Lucembursko má šestidenní pracovní týden.

Řidič prokličkuje bravurně Lucemburkem a hned za městem vjíždíme do hlubokých listnatých hvozdů. Les střídají pole a pastviny, které jsou zalité srpnovým sluncem, a já pozoruji, jak je tato země upravená a malebná. Pole jsou čistá, nikde není krajina hyzděná solárními panely a jen sem tam na obzoru vidím větrníky. Solární panely tu jsou umístěné ve vesnicích na veřejných budovách, třeba na hasičské zbrojnici.

Na loukách se pasou, či jen tak líně přežvykují krávy, koně a ovce. Při této idylce si uvědomuji, že ani v hlavním městě a ani na vsi nejsou žádné stopy po uličních umělcích se spreji. Lucembursko je prosto takového umění a v kontrastu s Bruselem či Prahou, konstatuji, že je to pro danou zemi a turistický potenciál výhrou.

V Diekirchu mám přestup podle jízdního řádu přímo z jednoho autobusu do druhého. Náš řidič však nikam nepospíchá a kochá se krajinou jako já. Uklidňuje mě pocit, že tady doprava funguje bezchybně a řidiči na sebe počkají, aby cestujícím umožnili pohodlný přestup. Přijíždíme do Diekirchu a na hodinkách vidím, že přestup hravě zvládnu. Jenže v městečku je zavřený most a my jsme vedeni dlouhou objížďkou přes další dvě vesnice. Když se konečně dostaneme na autobusové nádraží, vidím, jak můj přípoj odjíždí na minutu přesně a hlavně beze mne.

Tak mám půl hodiny čas na další spoj. Všude jsou nádraží téměř za městem, nejinak je tomu i v Diekirchu. Na nádraží však stojí vlak a já zjišťuji, že výluka je na trati pouze mezi dvěma městy. Ale jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Mé rozčarování z nenávaznosti je pryč a já zjišťuji, že mi jede za deset minut autobus do Beaufortu. Tam se nachází romantická zřícenina hradu a zámek. Beaufort byl mým záložním plánem, teď to vypadá, že stihnu obojí.

Autobus překonává Ardeny klikatými serpentýnami a za patnáct minut vystupuji v Beaufortu. Od zastávky autobusu je to kilometr k hradu. Silnice vede z kopce a po pár zákrutách vidím na vlastní oči stavbu, kterou jsem doposud znal pouze z Objektivu.

V pokladně se opíší číslo mé Luxkarty (tak jsem si zkrátil Luxembourg Card), aby byla evidence a zřejmě i statistika o navštívených místech pro příští rok, a já si můžu v klidu prohlédnout ruiny. Zámek je obýván místní rodinou, proto jsou prohlídky pouze dvakrát denně, a to v 11 a v 16 hodin s průvodcem. Jelikož je téměř poledne, utekla mi výprava o pár desítek minut, což mi nevadí. Na hradě je možné navštívit všechny dochované místnosti, nejvíce mě zaujala mučírna, kde jsou instalované, ale nefunkční, mučicí stroje a pak také výšlap na věž kruhovým schodištěm.

Po půl hodině se loučím a vracím se zpět na autobus, kterým se vrátím do Diekirchu. Tam si počkám deset minut a konečně se dočkám spoje do Viandenu. Po čtvrt hodince vystupuji v cíli svéí plánované cesty. Jelikož už je nejvyšší čas oběda, začínám návštěvu města v pěkné restauraci turistickým menu. Výhodou je, že paní domu mi doporučuje rychlý a bezplatný přístup k internetu, čehož promptně využívám. Po výborném obědě se již věnuji pamětihodnostem. Hrad, přirozená dominanta města, se vypíná na vysokém kopci nad řekou a je vidět odevšad.

U mostu se nachází hotel Victor Hugo a já se domnívám, že právě zde žil ve vyhnanství onen autor Bídníků. Není tomu tak, muzeum se nachází v protějším domě, kde spisovatel trávil léta exilu. Jelikož je hrad opravdu vysoko, hledám onu jedinou sedačkovou lanovku. Na druhý pokus nacházím spodní stanici a opět si opíší číslo Luxkarty a já se můžu vznést nad město a jak zjišťuji tak i nad hrad. Trasa vede nejdříve vodorovně přes řeku a teprve potom zamíří vzhůru. Dostavuje se i příjemná závrať z výšky, neboť lanovka je opravdu strmá.

Po několika minutách jsem nahoře a zjišťuji, že cesta k hradu je značená v délce půl kilometru. Je to však cesta příkrá a má kolena ten sešup pociťují. Cestou vidím mnoho hub, dokonce i hřibovité, ale nikdo je tu nesbírá.

V bráně hradu si opět zapíší číslo Luxkarty a prohlídka je taktéž bez průvodce. Milé je, že vedle němčiny a italštiny, které tu znějí z organizovaných zájezdů, tu zní i čeština. V Lucembursku potkávám mnoho krajanů. Hrad byl v 19. století romantickou zříceninou, ale od roku 1983 je zrekonstruován do své středověké podoby. Hrad je prostě zařízený, přesto v některých místnostech se můžu obdivovat typickým hradním exponátům, ať už se jedná o brnění či gobelíny. V nejvyšším patře paláce se konají výstavy a dnes jsou tu vystavená díla Chagalla.

Po prohlídce hradu sestupuji dolů městečkem, které se doplazilo svými budovami až do podhradí. Nezapomenu ještě na odbočku ke strážní vížce, odkud je panoramatický pohled na městečko s řekou.

Autobusem se vracím zpět do Diekirchu a rozhodnu se využít pro cestu do Lucemburku vlak. Elektrická jednotka je již připravená a rychlostí blesku uhání. Díky Luxkartě mi odpadá nákup jízdenky. Zatímco v autobusech jsem Luxkartu předkládat nemusel, a kdybych ji neměl, nic by se nestalo, kromě toho, že bych vědomě okrádal velkovévodství, tak ve vlacích ji každý průvodčí chtěl vidět.

Během několika minut rychlé jízdy vlakem se napojujeme na hlavní železniční trať. Jenže v Ettelbrucku jízda vlakem končí. Vlastně kvůli zmíněné rekonstrukci je přerušená. Systém je všude stejný. Před nádražní budovou jsou připravené autobusy, které mě převezou do Mersche, kde opět již vlaky jezdí. Vlak je zde hojněji využíván, přece jenom je to hlavní trať přes celou zemi, tak nás do Lucemburku přijíždí hodně. Většina mladých se chystá na pouť, já směřuji na večeři a na hotel, neboť jsem za dnešek pořádně nacestovalý.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 508x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů