HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Moldavsko 2017  / Krásy severního Moldavska

Krásy severního Moldavska

Moldavsko

Vytvořeno: 05.06.2017
Autor: JanPodany


Neděle vybízí k výletům. Rozhodli jsme se, že prozkoumáme sever této malebné země. Koneckonců v Kišiněvě bydlíme též v severní části, aspoň se nemusíme proplétat přes město. Cestu z města známe ze včerejška, tak se mi vyjíždí výborně. Za městem je zase víceproudý kruhový objezd, ale počítám s ním, tak ho míjíme téměř na výbornou. Cesta na sever pěkně ubíhá, silnice má dva, místy i tři, pruhy a provoz není hustý. Před námi je 200 kilometrů do Soroky. Silnice označená M2 je po rekonstrukci a rozhodně je v lepším stavu než česká opravovaná D1. Maximální rychlost 90 km/h téměř všichni dodržujeme. Po sedmdesáti kilometrech se styl silnice značně proměňuje. Třebaže jsou města a vesnice silnicí obkroužené, platí na nich snížená rychlost 50 km/h. A co je horší, vesnice jsou dlouhé, vlastně postavené podél silnice v jedné řadě a pouze po jedné straně, a v každé vesnici je mnoho autobusových zastávek. U každé autobusové zastávky jsou dva přechody pro chodce. Chodec má v Moldavsku absolutní přednost. Aby nedocházelo ke kolizím, je na tomto hlavním tahu každý přechod zvýrazněn a opatřen dopravní značkou přikazující maximální rychlost 30 km/h, což cestu značně protahuje. Přesto v poledne sjíždíme lesními serpentinami k pohraniční řece Dněstru. Než však spatříme modravé vody, čeká nás výšlap. Na okraji města Soroca se nachází obnovená kaple. Má tvar svíce, ale mně to více připomíná kosmickou raketu. Ke Svíci Díkuvzdání, jak se oficiálně jmenuje, vede 651 schod a v poledním slunci funím jak parní lokomotiva. Ale za Pavlem tolik nezaostávám a po pár minutách se již vydýchávám a spatřuji širokou řeku Dněstr. Za řekou je už Ukrajina. Jelikož je neděle, je tu mnoho místních. Pavel jen lituje, že na tak krásném místě ještě nikdo nezaložil kešku. S chutí by si ji odlovil. Je možnost si zde zakoupit suvenýry, ale pohlednice nemá ani jeden prodávající. Sestupujeme 129 výškových metrů zpátky k autu a pokračujeme do Soroky. Na břehu řeky Dněstru neroste rozrazil, ale nachází se tu v parku pevnost. Byla založená ve 14. století a její podoba se čtyřmi válcovými věžemi v rozích a jednou kvádrovou vstupní je z 16. století. Vstupné činí pouhých 1O lei a není nikterak vyžadované. Při placení vstupného mi poskočí srdce radostí, protože vidím řadu nádherných pohlednic. Jak se však ukáže, jsou to pouze fotografie, a na ty psát nelze. I zde je mnoho místních turistů, inu neděle láká k výletům. Z bastionů se opět kocháme pohledem na řeku a vidíme nedaleký hraniční přívoz mezi Moldavskem a Ukrajinou, který čile spojuje oba břehy. Stejně jako na Slovensku i zde se mu říká kompa. Po prohlídce pevnosti, která je konzervovaná díky penězům Evropské unie, se nám ozývají žaludky. V nedaleké restauraci nás odmítají, že mají přes obědy polední pauzu. To mě zaráží, zvláště vidím-li některé strávníky, jak si plní břicha. Ale nevadí, ve městě jsou snad i jiné restaurace, které mají přes poledne otevřeno a vaří. Potvrdilo se, za chvíli zastavuji u krásné restaurace, která nese stejný název jako město. Jsme tu sami a číšník se nám zdvořile věnuje. Jídelní lístek má pouze v rumunštině, ale nevadí to, neboť nám překládá do ruštiny. Vybírám si kuřecí plátek s houbovým přelivem a grilovanou zeleninou. Pavel dává přednost plátku vepřovému a bramborové kaši. Na doporučení si objednávám salát Soroca (usuzuji podle jména, že je místní specialitou) a na další nevtíravé doporučení si přiobjednáváme smaženou zmrzlinu. Konstatuji, že salát předčil mé očekávání. Grilovaná brokolice s restovanými kuřecími játry, čerstvými rajčaty a majonézovou zálivkou mi moc chutná. Až po jídle mi dojde, že jsem zapomněl salát pro vás vyfotit. Další chod je normální a neuráží. Vyvrcholením jsou tři kopečky smažené zmrzliny. Dva jsou smetanové a jeden čokoládový. Zmrzlinové koule jsou obalené ve vrstvě ořechového těstíčka a zřejmě rychle osmažené ve fritéze. Velmi lahodný dezert. Účet je příjemně nízký a při zanechání malého spropitného se mi potvrzuje informace z průvodce, že zde na to nejsou zvyklí. Jenže číšník byl opravdu vstřícný, neboť nám poradil, jak se z města vymotáme. Naše další cesta míří podél ukrajinské hranice na severovýchod. U vesnice Rudy leží jediná moldavská památka zapsaná na seznam UNESCO. Je to ještě sdílená památka s více evropskými zeměmi. Jedná se o geodetický bod Struveho geodetického oblouku, který se táhne od severu Norska k jihu Ukrajiny. Pokud jsem to správně pochopil, toto měření předcházelo určení poledníků. Ve své době (začátek 19. století) to bylo nejpřesnější zemské měření. To potvrzuje i přeměření v roce 1994 podle systému GPS. Ze Soroky jsme tedy vyjeli, opustili jsme silnici M2 a náš Hyundai i10 si to sviští po trochu horším asfaltu rychlostní silnice R7. Po pár desítkách kilometrů odbočujeme na R9, která je o poznání horší. Asfalt místy chybí, výtluky jsou značné a hlavně asfalt je od kol přetížených nákladních aut značně deformován. Maximální povolenou rychlost nedosahuji ani z třetiny. Zřejmě sem ještě nedotekly peníze z fondů EU. Ale za pár let to zas bude jiné. Moldavsko je kráska, která se právě probouzí a moc jí to sluší. A že je místy ještě neučesaná? To je právě ten potřebný šmrnc, který ji zdobí. Po 50 kilometrech vidím ukazatel, který nás navádí na polní cestu. Po tři sta metrech zastavuji. Uprostřed jablečného sadu je chodník ze zámkové dlažby a na konci se tyčí geodetický bod. Je tu ticho a odpolední slunce nás hřeje. Následuje cesta do nedaleké vsi Rudy, která však leží ve vyznačeném hraničním pásmu. Silnice končí na začátku lesa a mění se v lesní cestu, která nás zavede k ženskému Rudynskému klášteru. V lese je mnoho moldavských rodin, které si pořádají pikniky. Pohodlně jsme dojeli k bráně kláštera. Přečetli jsme si podmínky vstupu a rozhodli se je dodržovat. Musíme být tišší, nesmíme fotit uvnitř budov, mít patřičné oblečení atp. U brány nás řeholnice zkontroluje, nenachází nic závadného, tak můžeme vstoupit. Je tu klid a dýchne na vás svatá atmosféra. Klášterní zahrada je upravená, vedle zeleninových záhonů jsou i ty květné. Moc se mi tu líbí. Čas však pokročil a je nutné pomýšlet na návrat. Do Kišiněva je to 276 kilometrů a hodinky ukazují tři čtvrtě na pět odpoledne. Snad to do setmění stihneme. Nerad bych jel v Kišiněvě potmě. Pavel vybírá delší, ale lepší silnici. Jedeme oklikou po hlavních silnicích R9, R8 a M14. Silnice jsou už v dobré kondici a maximální povolená rychlost není na škodu autu a ani nám. Po hodině jízdy přejíždíme železniční přejezd s výstražným zařízením a závorami. Je zde i vlaková zastávka a na ní čekají lidé. Zastavujeme a s ženskou obsluhou závor zapřádám hovor v ruštině. Vlak by měl přijet za 5 minut. Sice se z toho vyklubalo minut deset, ale to čekání za spatření motorového moldavského vlaku stálo. M14 nás po několika hodinách přivádí k severnímu okraji Kišiněva. Sluníčko zapadá a já můžu zodpovědně prohlásit, že zelené mírně zvlněné Moldavsko se mi líbí.Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 113x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse



Frankie

Honzo, konečně jsem Tě dohledal, na té nepřehledné hedvábné stezce jsem po těch úpravách prve nemohl Tvé zápisy nalézt, tak jsem se mylně domníval, že jsi stále zde. Naštěstí vyhledáváče fungují a tak hltám o sto šest. F.

05. 06. 2017, 09:33:04
jan_podany
Jan

Jsi šikovný! Je to tak, blog se na HS stal trochu pokladem, který musíš hledat.

06. 06. 2017, 06:25:03

Zuza

Honzí, krásně jsi to napsal. A ty fotky.... Nádhera. Jen škoda že se musí do kopce...

06. 06. 2017, 19:33:53
jan_podany
Jan

Zuzanko, děkuji. Sever Moldavska je opravdu malebný. No a ten kopec jsem s funěním dal a stálo to zato!

06. 06. 2017, 20:13:16