HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

JanPodany

(Jan Podaný)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  JanPodany  /  Tichomoří 2013/2014  / Jak nás zastihl tropický slejvák aneb Ostrov na konci duhy

Jak nás zastihl tropický slejvák aneb Ostrov na konci duhy

Palau

Vytvořeno: 19.01.2014
Autor: JanPodany


Naše putování se chýlí ke konci a pomyslným vyvrcholením je Palau. Tato země se prezentuje navenek jako ekologický ráj zaslíbený potápěčům a příznivcům mořského života. Nad to je to republika, která jako jedna z mála nemá zahraniční dluh a hospodaří s vyrovnaným státním rozpočtem. Nezajímavá je i informace, že je považovaná za velmi drahou destinaci.

Palau je poměrně mladou federativní republikou, třebaže patří do skupiny tichomořských ostrovů, které byly ve správě OSN. Od roku 1981 až do roku 1994 proběhla řada referend, než Spojené státy americké poskytly zemi nezávislost podmíněnou volným přidružením.

Ráno nasedáme do vypůjčeného auta a začínáme naše palauské dobrodružství. Na mysli mi vytane americká soutěž Kdo přežije Palau. Jsme plně rozhodnuti, že to budeme my. Auto je značně poškozené jemnými škrábanci, na což Zuzka správně při výpůjčce upozornila, pneumatiky jsou podhuštěné a nádrž poloprázdná. Přesto se auto jeví spolehlivým.

Koror je největší město republiky a donedávna bylo i hlavním městem. Vinou lokálního škádlení o tento status přišlo, třebaže ráz hlavního města mu zůstal. Město je hlavní ulice, podél které jsou rozmístěny všechny instituce. Vyjmenuji je podle důležitosti: pošta, filatelistický obchod, pak ještě nějaké instituce nízké důležitosti jako je soud, policie, hasiči, zastoupení různých federativních států této republiky a pak už jen restaurace, obchody a muzea.

Abychom mohli využít služeb pošty, musíme nejdříve sehnat pohledy. Začínáme v Národním muzeu Palau, kde si jen tak mimochodem všímáme tradičního mužského domu Bai, pokračujeme v soukromém muzeu, abychom nakonec prohlédli i téměř všechny obchody se suvenýry. Když máme dostatečný počet pohlednic, můžeme vstoupit na půdu nejvyšší důležitosti, kterou je pošta.

Pošta v Kororu je jediná, a jak jsme zjistili, je jediná na celé Palau. Naštěstí otvírací hodiny jsou nám příznivě nakloněny a můžeme přistoupit k nákupu známek. U přepážky si zakupuji známky, které jsou sice vzácné, ale nejsou zrovna graficky zdařilé. Zuza s Milanem mě přesvědčují, ať se zeptám, zda nemají filatelistické okénko, jako tomu bylo na Pohnpei. Úřednice lakonicky odvětí, že mají o vchod dál. Tak sourozenci Kovaříkovi a Pavel zakupují po pečlivém výběru krásné známky a já zase mám výhodu v tom, že na jeden pohled lížu tři známky, abych se dostal na nominální hodnotu poštovní služby.

Aspoň vidíte, jak je náročné navázat poštovní styk mezi naší vlastí a exotickými destinacemi, tak doufáme, že si při vyndávání barevné čumkarty ze schránky uvědomíte, co to stojí potu a úsilí!

Pohlednice je nejvhodnější psát při čekání na oběd. Volíme restauraci v patře s výhledem na rušnou kororskou silnici. Já si v akváriu vybírám poměrně hezkého mangrovového kraba a domlouvám se na jeho tepelné úpravě. Jak se ukazuje Zuza je v tomto poměrně úzkostlivá a je jí kraba líto. Vysvětluji jí tedy, že krabovi se dostalo nejvyšší pocty, když jsem si ho mezi všemi ostatními vybral, aby mě zasytil.

Objednávají si i ostatní a Zuza volí pouze misku rýže. Když se obsluha podiví, hbitě vysvětluji, že má dietu. Zuza to korunuje tím, že si objednává tropický alkoholický koktejl. Ano, je to tak. Její dieta spočívá v rýži a panácích. Druhá objednávka je už, dle slov Zuzy tradičně dovolenková, neškodný gin s tonikem. Barman se dává na výběr ze dvou značek ginu, bohužel ani jeden není značkový. Nakonec doporučuje Bombay gin, což při jeho výslovnosti zní: „Bumbej gin“, a tohoto doporučení se Zuza poctivě drží.

Tak jste se na první stránce dočetli, že jsme byli na poště a dali si oběd. Ale určitě vás zajímají i další věci. Po náročných třech hodinách opouštíme ruch velkoměsta a vyrážíme na sever, kde se nachází největší ostrov a na něm řada států, které jsou uspořádané do federativní republiky. Na ostrov se dostáváme bezproblémově po mostě Japonsko-palauského přátelství.

Japonci si uvědomují, jakých zvěrstev se za druhé světové války v Pacifiku dopustili, a snaží se to napravit. Most je jedním takovým odškodněním. Palau jim to již opustilo, neboť Japonci jsou nejpočetnějšími návštěvníky. Mile nás překvapuje, že zde není ani náznak azbuky, a že nás považují za Němce a ne za Rusy. Holt východní Slované sem necestují. Většina hotelů má proto webové stránky pouze v japonštině a stejně tak jídelní lístky.

Kolem největšího ostrova vede okružní silnice, po které se vydáváme. Limit tu je většinou 35 mil za hodinu, což je neskutečně pomalá rychlost. Na některých místech je snížena na 15. Dodržuji pravidla silničního provozu a jsem rád, že místní, třebaže jezdí rychleji, na mne netroubí a nepředjíždějí mě.

Turistickým lákadlem je vodopád (to snad všude s výjimkou atolu Majuro) a z průvodce, který napsal Franta Kosík, který tu byl v roce 2013, nabýváme dojmu, že je to obdobná atrakce, kterou jsme navštívili na Guamu.

Bohudík začíná pršet a vypadá to černě. A to doslova, neboť mraky a nízká oblačnost zahalily nebe a já dokonce musím rozsvítit, abych viděl a byl viděn. Občas se na nás spustí takové proudy vody, že ani stěrače nepobírají. Návštěva vodopádu se přesouvá na, až bude hezky.

 Když se přesuneme na východní pobřeží, vykoukne na nás sluníčko a objevuje se blankytná obloha. Již z dálky vidíme novou dominantu této země. Na návrší za podpory Tchaj-wanu se ve slunci třpytí Kapitol - sídlo prezidenta. Tato budova je ještě symetricky obklopena budovou nejvyššího soudu a vlády. Toto návrší je označeno za hlavní město s názvem Ngerulmud.

Mnoho místopisných označení začíná písmeny Ng a pro navigátora je to oříšek, aby správně přečetl, kde že to jsme, popřípadě kam že to jedeme.

Ještě než zaparkuji na vyhrazeném místě pro mluvčího vlády a jeho zástupce, zajedeme si ke korejskému památníku. V životě jsem nepokládal věnce, tak toho využívám nyní. Památník je poměrně zpustlý a květinová výzdoba z umělých květin nedbale uspořádaná. Zprovozním stojany na věnce a věnce ze země instaluji na ně. Sice přitom nehrají vojenské pochody, přesto se dmu pýchou. Palau je totiž líbeznou zemí, kde panuje čistota a pořádek. Příkopy kolem silnic jsou vysekané, asfaltka prvotřídní a nikde se nepovalují vraky automobilů a nenacházejí černé skládky. Tím, že jsem upravil památník, jsem přispěl k malebnosti tohoto koutu na Zemi.

Ngerulmud je liduprázdný, kdo by taky v pátek odpoledne dlel v práci? Můžeme si aspoň veřejné prostranství volně projít a důkladně prohlédnout. Po bližším zkoumání zjišťujeme, že novoklasicistní styl státí správě sluší. V altánech s kupolemi krásně funguje ozvěna. Jen nás mrzí, že imitace antických sloupů na kolonádě je imitací doslovnou. Při poklepu se nejedná o mramor a ani o beton. Sloupy zní dutě a kašírovaně.

Sjíždíme k moři do vesničky Melekeok, která se výstavbou zlatého návrší jednoho dne probudila jako hlavní město. Ve vísce nemá žádná země své velvyslanectví, nesídlí tu žádné vládní instituce, a co je nejhorší – každých 50 metrů je přes silnic retardér, a to ještě špatně udělaný. Naštěstí to pérování našeho vozu zvládne a my se vydáváme za pěkného počasí k vodopádu.

Pavel nachází v mapě zakreslenou silnici přes vnitrozemí ostrova a naviguje mě tam. Na této křižovatce odboč vlevo, slyším pokyn. Poslušně se zařazuji do levého pruhu a nestačím se divit. Hned v křižovatce asfalt končí, dál je jen stezka pro terénní vozidla a i těm je vjezd znemožněn řetězem. Nedá se nic dělat, musíme to opět vzít přes severní část ostrova.

Vjíždíme do deště, naštěstí se už nejedná o tropický slejvák. Na západním pobřeží již pouze mrholí a nám se zjevuje duha. Je to ta pověstná duha, na jejímž konci je hrnec plný zlaťáků. Jak už z prospektů je jasno, slogan Palau – ostrov na konci duhy, je naprosto pravdivý.

U vodopádu se dozvídáme, že otevírací doba právě končí a utvrzujeme se v tom, že se jedná o atrakci, a to ještě hodně drahou.

Při hlavní silnici se nachází japonský památník a cesta k němu je již dávno zarostlá a po dešti rozblácená. Tak si zkouším offroad jízdu, abychom se utvrdili v tom, že k tomuto památníku nikdo nejezdí.

Duha se vytratila, sluníčko se chýlí k obzoru a my se vracíme s malou zajížďkou ke kamenným penězům, které stejně nenacházíme, neboť k nim nevede silnice, zpět na hotel.

Vytvořil: JanPodany   Zobrazeno: 531x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů