HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Lenkaplenka

(Lenka Rašková)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Lenkaplenka  /  Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi  / 15. Cestovní zážitek

15. Cestovní zážitek

Paraguay

Vytvořeno: 14.06.2013


Abych přišla na jiné myšlenky a učinila zadost své nově nabyté pověsti dobrodružky-cestovatelky, vydala jsem se na výlet. Na kole, které jsem dostala zapůjčeno na věčné časy od paní Sofie Millerové (spolu s plnou taškou mandarinek). Bylo to opravdu dobrodružství. Kolo totiž nemá přehazovačku, sedátko se protáčí, brzdy drží jenom strachem a košík na nákupy se vpředu ginglá a dělá zvuky jako pan Lorenc. Terén: vyježděné koleje s občasným blátem a kaluží. Ještě že je to tu všude po rovině. Namířila jsem si to na jih za město, prozkoumat, co se skrývá dál na mé oblíbené procházkové trase. Zaujala mě směrovka s nápisem Playa. Usoudila jsem tedy, že bych třeba mohla jet až k přehradě Yacyreta někam k Carmen a že bych případně nemusela bloudit ve změti polňaček. Úvaha se ukázala jako správná. Těch všehovšudy asi 20 km mi ale dalo zabrat. Pláž jsem po krátkém bloudění našla a co jsem tam spatřila, to uvidíte na fotkách. Byl to opravdu zážitek! Ach, kam se poděla Tacuary, „krááááááááááááááásná řeka“, na niž tak láskyplně vzpomíná paní Iva v Carmen! Slíbená psychosonda číslo dvě: Po cestě, když jsem se zastavovala za účelem kochání, focení či pití, u mě několikrát zastavili kolemjedoucí motoristé a starostlivě se ptali, zda něco nepotřebuju, jestli nechcu svézt (ti s camionetama) nebo jestli aspoň nechcu poradit (rodinky na motorce). Projevovali obavy z toho, že jedu sama, co kdyby se mi něco stalo, nabízeli se, že mě doprovodí, a kamže to vlastně jedu? Když jsem šlapala a potkávala místní, vesele mi kynuli a pořvávali na mě pozdravy, od dědečka tlačícího své předpotopní kolo do „kopce“, přes ošlehané stréce a tety, až po asi tak desetiletého kluka, který vezl na motorce své dva maličké uniformované sourozence ze školy na vzdálenou chacru. Když jsem trochu zabloudila k někomu na bavlníkové pole, majitelé mě vlídně zdravili a nepovažovali mě za vetřelce, ani když jsem jim vlezla až skoro do baráku, abych se zeptala, kudy z nudy. Zapředla jsem rozhovor s jednou asi stoletou guaraníjskou babičkou. Vyptávala se, jestli jsem z Brazílie. Když zjistila, že z Evropy, omlouvala se, že mluví španělsky moc pomalu (naše španělštiny si byly rovny), že je zvyklá mluvit guaraní. Načež jsem se zase já omlouvala, že neumím guaraní, a vyptala se jí na cestu na playu, kterou mi důkladně a radši několikrát dokola vysvětlila. („Jojo, tady jezděj lidi na pláž, v létě, z Coronel Bogado, to je jich tu plno, jezdí se tu koupat!“) Nakonec mě poslala za svým synem, kdybych to nemohla najít, že mě určitě dovede. „A vy ste přijela jak? Na motorce? Jo na kole? Jejda, vy ste statečná, šikovná holka!“ A ještě mi poděkovala. Ona mně! Její vysušenou postavu s vrásčitým, bezzubým úsměvem, jak mi mává mezi slepicemi, jsem měla před očima celou zpáteční cestu. Ptám se sama sebe, jestli tahle pro mnohé místní lidi zaostalá a primitivní Paraguay není vlastně ta jediná správná.Vytvořil: Lenkaplenka   Zobrazeno: 457x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů