HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Lenkaplenka

(Lenka Rašková)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Lenkaplenka  /  Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi  / 21. Prázdniny v Riu část třetí - Rio s Italy

21. Prázdniny v Riu část třetí - Rio s Italy

Brazílie

Vytvořeno: 29.08.2013


Třetí den, opět po ranní koupačce na pláži a výborné snídani, jsem se rozloučila s Adventure hostelem, na kterém nic dobrodružného nebylo (navíc chtěli pořád nějaké prachy navíc), užila si ještě trochu ranní plážovou atmošku a vyrazila hledat svého gauče (couche přes couchsurfing), u kterého jsem pak trávila zbývajících 5 dní a měla se jak princezna. Nicholův byt je v přízemí jednoho z menších (asi jen třináctipatrových) domů na rušné ulici v těsné blízkosti nábřeží a pláže Batofago (když přeskáčete asi 5 těsně vedle sebe umístěných několikaproudých silnic bez náznaku přechodu či podchodu, jste na pláži cobydup, zkratkou přes les hodinku a půl). Chvilku mi trvalo, než jsem se dohodla s vrátným, co že chcu a za kým že to jdu. Anglicky samozřejmě neuměl, na španělštinu nereagoval. Až když jsem mu ukázala vytištěnou adresu, prohlásil spokojeně: „Á, Nicho!“ a zaklepal na dveře hned za recepcí, odkud se Nichola po chvilce vynořil. Teda, musel se do futer ohnout, protože měří určitě přes 2 m (ve víru událostí jsem se zapomněla zeptat, kolik vlastně). První, co mi Nichola sdělil, bylo, že je vlastně tak trochu Čech, protože jeho dědeček Dittrich byl Rakušan z Teplic (čili po našemu: sudetský Němec z Teplic narozený v době, kdy to ještě bylo Rakousko-Uhersko). Jeho druhý dědeček byl naopak divoký Neapolitánec přišedší do Ameriky asi s 20 dětmi. Takže se to dobře nakombinovalo a vznikl z toho univerzitní profesor houslí a komorní hudby + nadšený znalec asi 10 jazyků. A jelikož pravil, že se jednou hodlá vypravit do Teplic po stopách svých předků, mým úkolem bylo naučit ho za těch 5 dní něco česky - ach jo, zase práce, ani o dovolence se tomu člověk nevyhne! Je teda fakt, že Nicholovi šla čeština sama (a už uměl docela polsky), takže si stihl osvojit fonetiku, základní zdvořilostní fráze, dny v týdnu, pár hudebních nástrojů a napočítat do deseti, čímž se povýšil na jednoho z mých historicky nejúspěšnějších studentů. Je ukecanější než Mira Marek a ví toho o české hudbě skoro, možná, snad, téměř tolik jako Ondra Pivoda (ale fakt jenom možná!). Nechala jsem si u něho věci a vyrazila dle plánu dobýt výstupem Corcovado a setkat se zoči voči s tím slavným Isusem Chrstusem. Když jsem vyrážela z domu, ještě tam byl, fakt. Pak se to malinko protáhlo, protože jsem si stopla trochu jiný autobus, než mi bylo poraděno (pak jsem to měla ještě 3 dny na talíři. Chlapi! Myslí si, že mají patent na orientaci!) a tak hodinku se zdržela přestupováním a popojížděním. No a když jsem přicházela do parku, ze kterého výstup na Corcovado vede, už poprchávalo a vrchol s Ježíšem přikryla hustá hmľa. Nicméně nebylo ještě vše ztraceno, jak rychle to přišlo, tak rychle to může zase odejít! Vyrazila jsem. Na převýšení 700 m bylo počasí ideální, nepeklo slunko, v pralese mezi liánami bylo přítmí a studený vítr vysoušel pot vmžiku. Za hodinku a půl bylo vrcholu dosaženo. Ovšem nebýt obchůdku se suvenýry a turniketů, ani bych nepoznala, že na vrcholu jsem. Ledový vítr rozprašoval spršky deště na nešťastně se choulící hlouček Japonců, rval z turistů čerstvě zakoupené pláštěnky a nad tím vším v mlze (možná) stál Christo Redentor a škodolibě se chechtal. Nevím, jestli to byl on, nebylo vidět na krok. Usoudila jsem, že v tomto počasí mrhat penězi, abych se ocitla za turniketem ve stejné mlze jako před ním, nemá opravdu cenu, zhrdla jsem mastňáckým džípem, který mi byl vemlouvavě nabízen ke zpáteční cestě, a vydala jsem se stejnou trasou dolů, ven z mraků. Tak Ježíše jsem nenašla. Prý to bylo znamení, abych ho hledala dál a někde jinde. Nevím, školy nemám. Spíš to bylo znamení, že Ježíš není nic pro mě (pro mě za mě). Sestup trval hodinku a v cílové rovince, když už o nic nešlo, se mi podařilo zvrtnout si svůj již jednou zvrtnutý kotník. Vydalo to velice zvláštní zvuk, ale po chvilce lapání po dechu se to rozchodilo. Super. Jako odměna za celodenní strádání přišel další gastronomický zážitek. Nichola mě vzal na večeři na náměstí Largo do Machado. Neptejte se mě, jak se to jmenovalo, ale bylo to naprosto vynikající. Spousta nějaké zeleniny a nějakého masa na roštíčku přímo přede mnou na stolečku (viz foto). O zpestření večera se postarali stávkující (v Riu pořád někdo někde stávkuje), které policie vytlačila z centra až do blízkých ulic. Sledovali jsme je v hospodské televizi, jak se blíží, až se ocitli na našem náměstí v přímém přenosu. Hospodští začali v panice skládat předzahrádky a zahánět lidi dovnitř. Ale začalo pršet, takže celý ten rozruch měl jen krátkého trvání. Všichni odešli dom. Další den jsem měla konečně sraz s Laylou a stala jsem se tak na jeden den hostem ICOMu – Mezinárodní muzeologické konference. Zavezli nás (po dlouhém čekání v dešti) do přístavní čtvrti na severu města, kde vzniklo nové muzeum moderního umění, a tam se nám jali vysvětlovat projekt Porto Maravilha = Zázračný přístav. Je to urbanistický plán na zvelebení této dnes poněkud zanedbané a obskurní části města, který má stát několik bilionů dolarů a má být dokončen během 3 let, zkrátka, do olympiády. Je vidět, že už to začalo, na různých místech se kope a staví a bourá. Ale nechce se mi věřit, že by tak megalomanský projekt stihli za tak krátkou dobu. Inu, přiletím se podívat za 3-4 roky a hyn sa hukáže, čeho jsou Brazilci schopni! V muzeu pokračovala také další část konference, Laylini kolegové informovali o činnosti muzeí ve svých zemích, bylo to opravdu zajímavé. Ale pak už jsme padali zimou a hlady (nedají si s tou klimatizací pokoj, ani když venku lije a je 14C). Domluvili nám oběd v restauraci na terase na střeše muzea. Výhled na přístav, luxusní prostředí. Tak jsem zažila svůj nejdražší oběd v životě. Ale nutno dodat, že jak byl drahý, tak byl dobrý, což se málokdy stane! Kulinářský zážitek číslo 3. Ravioli plněné sladkopálivou dýňovou nádivkou s krevetovou omáčkou a gnochi z banánového těsta s ragú z vepřového masa a smaženými banány na medu s kešu oříšky. Layla měla rybu s bambusovými výhonky (viz foto). Mmmmmmm! Měla jsem za úkol večer vyzvednout Nicholu v jednom italském bufetu, kam chodí hrát deskové hry (sbírá je, má toho doma pyramidy od země ke stropu). Musela jsem na něj čekat přes hodinu, než úspěšně zvládl invazi na Mars. Já jako diletant se svými skromnými znalostmi Osadníků z Katanu jsem se nenápadně zdekovala do koutku, zatímco se přede mnou odehrávala scéna jako vystřižená z Big Bang Theory. Všichni vypadali a chovali se jako Sheldon, případně Leonard. Nakonec jsem si ani nevšimla, kdy Nichola vyhrál, a šli jsme. Dostala jsem bojový úkol, uvařit v kuchyňském koutku velikosti asi 1m x 70 cm večeři. Nebylo tam nic, ani sůl. Tak jsem pána domu vyhnala do obchodu a snažila se to tam trochu zprovoznit a vyplenit ledničku. Nakonec jsem to nějak vymyslela a večeře (těstoviny s univerzální kolejní omáčkou) se zdařila, a to za houslového doprovodu samotného Mistra, neboť se nepodařilo na rádiobudíku naladit žádnou mravnou stanici. Další den se udělalo nádherně, takže jsme podnikli celodenní pěší tour po krásách Ria. Nichola mě potahal po všech možných oblíbených místech, plážích a výhledech, přístavu atd. Spálila jsem si pusu, vypila celý kokos, poslouchali jsme sambovou kapelu, která se zimprovizovala u jednoho stánku na Copacabaně, pozorovali surfaře a dělníky, jak rozebírají tribuny, které tu zbyly po invazi křesťanské mládeže toužící spatřit papeže. Ovšem nejlepší bylo jen tak sedět, nechat si nohy máčet ve vlnách a pozorovat lodě a skály a příboj a hory kolem a vdechovat to slané moře. Tady bych mohla žít furt. Na večer dostal Nichola lístky od svého kolegy z orchestru. V Městském divadle dávali Rossiniho Turka v Itálii v koncertním provedení. Byla tam hromada mužských rolí, ze kterých se mi moc líbil Poeta. Hlavní tenorový milovník vypadal dobře, snědý, mladý, napomádovaný, ovšem když otevřel pusu, musela jsem se smát. Byl dosti umečený a celý milovnický dojem byl vmžiku v tahu. Zato hlavní sopránka byla super, taková maličká a temperamentní a hlas jako zvon. Byla úplně jako snědá brazilská ségra Martičky Reichlové, celou dobu jsem ji tam viděla. Zjistila jsem, že italština s portugalskými titulky nebyla celkem problém a byla jsem schopna sledovat zápletky (a že jich tam bylo) a dokonce i vtípky (je to komedie o podváděném manželovi a záletné fikané manželce). Trvalo to 3 hodiny a celou tu dobu jela klimatizace naplno. Byla jsem pěkně zmrzlá a co teprve dámy s dekolty na scéně! (Já jsem se nenápadně krčila ve svém sedadle v riflích a černém roláku, nic lepšího jsem s sebou v Riu neměla. Nichola si vzal solidárně taky roztrhané rifle.) Po představení jsme šli s tím jedním houslistou na pivo a večeři (po půlnoci, uf uf) a kecali asi „jen“ do dvou, pač byl dosti znaven. Rossini je nešetřil, myslím, že za celé ty 3 hodiny měli tak jednu osminovou pomlku, maximálně dvě! Poslední den jsme strávily s Laylou couráním po městě. Večer měla odletět dom do Itálie a mě na druhý den ráno čekala cesta dom do Paraguaye. Layla měla celou dobu konference tak nabitý program, že si chudák nestihla vůbec Rio užít. A tak jsem ji potahala po všech těch místech, která už jsem znala. Šly jsme na oběd do historického centra a na kafe do literární kavárny na Carioce a na náměstí Cinelandia před divadlo a radnici, kde pořád ještě někdo stávkoval. Večer se opět strašně rozpršelo, Layla odjela a my jsme už nikam nešli. Ráno jsme projížděli taxíkem nedělní upršené a ospalé Rio, klubající se z mlhy, a já jsem se s ním loučila, doufám, že ne napořád. Ještě toho zbylo tolik, co je potřeba vidět, co je potřeba zažít. Tak zas někdy, Rio, určit zas někdy!Vytvořil: Lenkaplenka   Zobrazeno: 385x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů