HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Lenkaplenka

(Lenka Rašková)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Lenkaplenka  /  Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi  / 37. Cesta do Bariloche, která skončila až za rok

37. Cesta do Bariloche, která skončila až za rok

Argentina

Vytvořeno: 13.01.2014


Na Silvestra ráno kluci odletěli směr home, sweet home, já jsem se ještě ve strašném vedru (skoro 40C) poflakovala v hostalu na terase a v 19h vyjela z Mendozy směr jih. Přímý spoj do Bariloche nejel, takže jen noční přejezd do Neuquenu, kde jsem měla být v 8 ráno a kde se měl kolem 11 vyskytovat jakýsi přípoj do Bariloche, což je zhruba dalších 6 hodin cesty. Byla jsem docela ráda, že přechod do nového roku strávím v autobuse, protože na takové divoké pařby na hostalu, jaká se tam konala minulou noc, opravdu ve svém věku už nejsem zvědavá. Tiše jsem doufala, že nám třeba osádka autobusu zpříjemní cestu půlnoční sklenkou šampusu, ale překvápko se nekonalo. Jen jsme zastavili na benzínce a při té příležitosti nám řidiči popřáli Felicidades a pustili další strašný film. Akorát projíždějíce městem jsme troubili na všechno obyvatelstvo, shromážděné podél cest u příležitosti půlnočního grilování a odpalování rachejtlí, kteréžto nám od svých rožňů a kempingových křesílek vesele mávalo. V Neuquenu, jednom z mnoha bezvýznamných středoargentinských měst, mají nádraží jako novou halu na Ruzyni, ale na Nový rok po ránu tam bylo doslova po vymření. Všechno zavřené, nikde známky živé hmoty, nikde žádný jízdní řád, který by aspoň naznačoval, že tam někdy něco jednou možná i jede, natož okýnko, v němž by si mohl člověk koupit na to „něco“ lístek. Žádný internet. Žádný automat na pití. Nic. Jedny záchody zaplaťpánbůh zapomněli zamknout a zatarasit židlemi. Nezbylo než čekat. Postupně se v některých okýnkách začali objevovat zaměstnanci, ale všichni se mě po dotázání jali přesvědčovat, že dnes nic nejelo, nic nejede a ani už nikdy nic nepojede, možná snad až zítra. Neztrácela jsem naději. Postupně se nádraží zaplnilo bloumajícími potencionálními pasažéry vracejícími se ze silvestrovských pařeb, také hledali, ptali se a usazovali doufajíce, že se z téhle díry ještě někdy dostanou. Nakonec jsem měla štěstí. Před polednem opravdu přijel mnou na netu kdysi vyhledaný spoj, dokonce měl místo a dokonce mi i řidiči prodali lístek, když kancelář společnosti ANDESMAR zůstávala neprodyšně uzavřena. Hurá! Akorát jediná chybička se vloudila: neměla jsem nic k jídlu a jen malou flaštičku vody napuštěné na záchodě. Zato scenérie po cestě vynahrazovaly veškeré fyzické útrapy! Nejdřív bylo nutno projet první z nekonečných patagonských plání. Začal i pověstný západní vítr, který lomcoval z autobusem tak, že řidiči měli občas v zatáčkách opravdu co dělat. Pak se postupně vynořovaly malé kaňonečky a větší kaňonky, až jsme se přes několik hrbů a zajímavých skal dostali do údolí přehrady Alicurá. V prachem zvířené pouštní krajině porostlé jen nizoučkým křovíčkem jsem dokonce jednou zahlédla i stádo pasoucích se lam, akorát nevím, jestli byly vypěstované, nebo divoké. A pak už nastala pastva pro oči: cesta proti proudu řeky Limay, jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem do té doby v Argentině, vlastně v celé Jižní Americe viděla. Kaňon divoké vody s nádhernými skalními městy uprostřed, se zelenými břehy plnými ideálních míst ke koupání, rybolovu, raftování a kochání se. Mít tak loď, stan a kamarády, strávil bych tam měsíc, jen každý den popojížděla k další malebné zákrutě s dalším dech beroucím výhledem. Ale jelo se dál, až na náhorní plošinu, kde začíná ten všemi opěvovaný zázrak: řetěz jezer a nad nimi řetěz And. Borové lesy, zelená tráva, průzračná, větrem vzdutá hladina jezera Nahuel Huapi a zasněžené vrcholky hor. Tak to je okolí Bariloche. Samotné město na mě na první pohled zapůsobilo jako odrbaná špinavá díra, ale to je jen z nádražní strany. Špatný dojem ještě podtrhl teplotní šok: z rozpálené Mendozy najednou po 24 hodinách teplota zaručeně pod 10C, vichr a dešťové mraky. Vyskočila jsem z busu, honem nahodila ponožky, kapucu a 2 bundy a vyrazila svižným krokem hledat hostal. Kdybych neměla batoh, asi by mě ten vichr odnesl. Trochu mě naštvaly dvě policajtky, které mě poslaly nejdřív vyšlapat strmé a dlouhé schody mezi dvěma ulicemi, abych pak zjistila, že je o kvadru dál zas musím sešplhat dolů. Po krátkém bloudění jsem ale své ubytování našla a zapadla šťastně do závětří hostalu „Hopa Home“, našlapaného až po střechu mezinárodní mládeží. Obzvláště jsem zjistila, že nejen hostal, ale celé Bariloche je plné Izraelců, ze všech stran chrochtá ta jejich hebrejština. Vypadá to, že tu asi mají nějaký celosvětový sraz. Musím se jich na to zeptat, dvě mám na pokoji + jednoho Kolumbijce, takže jsem pod ochranou drogově-teroristického komanda. Tuhle jsem v kuchyni zaslechla, jak jedna Izraelka sdělovala své zážitky ze základní vojenské služby. Na druhý den, po zorientování se ve městě, vyzvědění všech informací a výletu na nedaleký vyhlídkový kopec Cerro Campanario (Zvonice, ale žádný zvon tam nebyl), jsem zjistila, že ospalá byla tato díra jen proto, že byl Nový rok, a že směrem na západ se vlastně po celém břehu jezera táhne luxusní zástavba ve stylu, který má asi připomínat Švýcarsko (mnoho imigrantů z Alp), ale ze všeho nejvíc je to jakýsi nepovedený Jurkovič s nádechem ruské kýčovité pohádky. Čím víc věžiček, tím líp, případně vyřezávaná dřevěná laňka před vchodem do hotelu, které sedí za krkem Santa Klaus, dokreslují kolorit tohoto argentinského Špindlu. Ale krajina je to nádherná, to se musí nechat. Už se těším, až vyrazím ráno do hor a 3 dny se dole neukážu.Vytvořil: Lenkaplenka   Zobrazeno: 450x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů