HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Lenkaplenka

(Lenka Rašková)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Lenkaplenka  /  Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi  / 42. Ostrov Chiloé

42. Ostrov Chiloé

Chile

Vytvořeno: 22.01.2014


Vydala jsem se na 3 dny na pacifický ostrov Chiloé, trochu si odpočinout od chození, jen tak se poflakovat, nasávat atmosféru, vůni soli a ryb, pochutnat si na nějakých těch mořských potvorách, vykoupat se a tak. To všechno tam bylo. Základnu jsem si udělala v městečku Ancud, kam jezdí z Puerto Montt autobus spojený s trajektem. Ubytovala jsem se v příjemném hostalu pár metrů od pláže, kde jsem měla dokonce minipokojíček sama pro sebe (poprvé sama po měsíci cestování!) s výhledem přímo na oceán a západ slunce v něm. Byl to rodinný podnik, kde velel stoprocentně čtyřprocentní Roberto (přesně ve stylu „klíče sem, klíče tam, co já s nima udělám?“), jeho bratr nabízel exkurze za tučňáky, maminka uklízela a tatínek obstarával údržbářské práce. Občas vypomohla sestřenice chystáním snídaní. Byli všichni moc milí a byli pro mě dalším zdrojem informací o Chile a Chilanech. Sotva jsem přijela, Roberto už hlásil, že pokud se chci zúčastnit výpravy za tučňáky, mikrobus bude vyrážet od hostalu v 16h. Bylo 15:50. No jasně, že jsem chtěla. Bylo krásné slunečné odpoledne, ale dost větrno a na koupání to moc nebylo, takže tučňáci byla ideální volba. Až na děsně zmateného řidiče (1) nejdřív nás zavezl ke špatné půjčovně loděk 2) potom odjel s tím, že nás vyzvedne za 2 hodiny, ale trvalo mu to skoro 4, protože prý na nás zapomněl, 3) na zpáteční cestě mě zapomněl vyhodit tam, kde mě nabral a zavezl mě k úplně jinému hostalu, takže jsem na něj musela půl hodiny čekat, než si něco vyřídil a zavezl mě k tomu mému, 4) byl silně nahluchlý, takže se s ním dost blbě komunikovalo) to byl hezký zážitek. Nejdřív jsme zastavili na vyhlídce na celou obrovskou pláž s útesy Mar Brava s tím, že teď máme málo času, ale na zpáteční cestě se zdržíme dýl a projdeme se na další vyhlídky. To se bohužel nekonalo, neboť, jak jsem již zmínila, řidič na nás zapomněl a vyzvedl nás pozdě, takže to pak domů hrnul jako závodník. Pak jme serpentýnami sjeli k pláži, na které stálo několik rybích restaurací s půjčovnami člunů, pořádajících tučňáčí plavby. Je škoda, že se na tučňáky nedá podívat moc zblízka. Objevují se zde v letních měsících (vlastně nepřilétají, ale připlouvají, nebo jak to dělají?) a hnízdí na několika skalnatých ostrůvcích v zálivu. Dají se tak pozorovat jen ze člunu. Vlastně, když jsem nad tím tak uvažovala, je to dobře, že na ně lidi nemůžou, aspoň mají klid. Ostrůvky Puňihuil jsou jediné místo v Chile, kde se pohromadě vyskytují dva druhy tučňáků, Humboldtovi a Magallanesovi. Pozorovali jsme jich několik hejn a taky jsme viděli 2 hrající si mořské vydry, spousty kachen a racků a opalujícího se lachtana. Fotky bohužel moc nevyšly, protože to bylo proti zapadajícímu slunci a navíc mi nějak blbne zoom na největší přiblížení. Litovala jsem, že nemám dalekohled. Ve člunu nás bylo asi 15 a byla s námi průvodkyně, která nás informovala o všech těch zvířátkách. Projížďka to byla tak akorát dlouhá, aby člověku vyhládlo a ošlehal ho silný vítr, takže byl rád, že se může ohřát v restauraci a dát si empanadu plněnou plody moře. Další dny jsem trávila koupáním (Pacifik je ledovka, ale neskočte tam, když ho máte po ruce!), procházením se mezi typickými dřevěnými barevnými domky, pozorováním rybářů, ochutnáváním dobrot v rybí tržnici a návštěvou místního muzea. Ostrov Chiloé byl poslední španělská bašta v jinak osamostatněném Chile a vyskytuje se zde spousta námořních pevností. Španělé se bránili jak proti republikánské armádě, tak proti vpádu Holanďnů, kteří považovali obsazení těchto strategických vod za velmi dobrý nápad. Naštěstí pro Chilany si v Ancudu brzo všimli, že tady bude nával a zájem o průliv Magallanes, vyslali tedy slavnou plachetnici Ancud, aby průliv obsadila pro Chile. To se zdařilo těsně před nosem Angličanů a Holanďanů a Chiloťané jsou na tuto kapitolu své historie náležitě hrdí. V muzeu stojí replika této slavné plachetnice. Taky jsou tam zajímavé fotografie místní ostrovní železnice spojující Ancud s hlavním městem ostrova Castrem. Železnice byla, stejně jako mnoho dalšího, zničena při zemětřesení v roce 60 a nebyla obnovena. Podnikla jsem taky výlet do Castra. Castro je známo rybářskými domečky postavenými na kůlech přímo v zátoce, říká se jim palafity. Prošla jsem městečko křížem krážem, pokochala se a pak zapadla v kavárně, jež mě upoutala nápisem: „Taky už máte plné zuby Nescafé? Přijďte ochutnat pravou italskou kávu!“ kázalo se, že mají terasu přímo palafitovou, takže jsem si vychutnala slunné posezení na kůlech nad mořskou hladinou plnou loděk ve společnosti dvou hrníčků skvělého macchiata a dvou Patricií, matky a dcery, s nimiž jsem se dala do řeči a vyzvěděla od nich další zajímavosti o tom, jak se žije v Chile. Patricie starší pracovala jako pojízdná zdravotní sestra mezi indiány v poušti Atacama a zajímavými historkami se jen hemžila. Patricie mladší studuje práva a od ní jsem se dověděla, že školský systém v Chile je dosti podobný tomu našemu, jen s jedním velkým rozdílem: za VŠ se platí a čím státnější, tím více. Studenti tak vycházejí školu s velkým dluhem, který musí splatit většinou do pouhých 10 let. Chilané si v tomto směru hodně slibují od nově zvolené prezidentky, slibující školskou reformu. Co se týče mateřské, situace se v poslední době zlepšila, mateřská je 1 rok (dříve 4 měsíce) a může si ji vzít i otec. Když komukoli řeknu, že u nás je 3 roky, vždycky je to šok. Opravdu to vypadá, že máme nejštědřejší mateřskou na světě, tak si toho važte, matky! Na ostrově Chiloé je opravdu moc krásně a pohoda. Ta spousta zajímavých jmen pochází z jazyka Mapudungun indiánů Mapuche. Mísí se zde prastaré indiánské mýty a rybářský způsob života se zemědělskou a dobytkářskou tradicí přistěhovalců, zejména holandských a německých. Slavné jsou kromě výprav za tučňáky také dřevěné kostelíky, stavěné od dob jezuitských misií v 17. století až dodnes. Po celém ostrově je jich rozeseto několik desítek a jsou zapsány na seznam UNESCO. Po vyhnání jezuitů se do nich nastěhovali františkáni. Celkovým dojmem na mě krajina i atmosféra působila jako něco mezi Norskem a Anglií (Cornwallem). Moc se mi tam líbilo a doufám, že se mi jednou podaří se tam znovu podívat a třeba projet ostrov na kole a podívat se do některého z národních parků (většina ostrova je stále pokryta hustými lesy ideálními na osamělé procházky bez davů turistů). Vytvořil: Lenkaplenka   Zobrazeno: 367x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů