HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Lenkaplenka

(Lenka Rašková)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Lenkaplenka  /  Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi  / 43. El Bolsón

43. El Bolsón

Argentina

Vytvořeno: 27.01.2014


Přejezd z Chile (Puerto Montt je přístavní díra zcela nezajímavá, za zmínku stojí jedině to, že jsem tam v jedné z mnoha rybích restaurací ochutnala poprvé v životě kraba) zpět do Argentiny proběhl v pohodě, až na obvyklé obstrukce na hranicích a další nesnesitelný film, odehrávající se v jakési postatomové budoucnosti, kde se teenageři honili po lese a zabíjeli navzájem (a to hned 2x 2 hodiny po sobě, neboť řidiči na hranicích něco vyřizovali a ono to zatím začalo běžet znova od začátku – no tortura). El Bolsón je městečko na jih od Bariloche ležící na světoznámé silnici číslo 40, Ruta Cuarenta. Je pověstné bohatou hippiesáckou minulostí a bohatou úrodou malých pivovarů. Doporučila mi ho spolužačka z hispanistiky Nasťa, která se tu ocitla asi před rokem na své argentinské cestě, a moc se jí tu líbilo. Mimochodem Bolsón je také ve španělském překladu Pána prstenů místo, kde bydlí Bilbo Pytlík (v češtině „Dno pytle“. Na rozdíl od Bariloche je v El Bolsónu méně cizinců (chvála bohu žádní Izraelci). Je to oblíbená prázdninová destinace Argentinců, jak jsem zjistila, obzvláště mládeže z Buenos Aires, což taky není žádná velká výhra, ale naštěstí nejsou fyzicky nijak zdatní a v mých nadmořských výškách se prakticky nevyskytovali. Narazila jsem na ně vždy až po sestupu do údolí. Za pozornost stálo, jak byly tyto skupinky adolescentů ověšeny batohy, spacáky, karimatkami, kotlíky a termoskami zcela bez ladu a skladu a všechno to na nich plandalo a cinkalo a oni se pod tím hroutili ve svých riflových kraťáskách zařezaných do zadku, na nohách číny bez ponožek, na ramenou šrámy od popruhů, protože slečny měly na sobě většinou jen vršky od plavek – bylo dost horko. Ale zase si říkám, že třeba dostanou časem rozum a je to furt lepší než sedět doma u televize. Docela jsem je litovala, protože takhle ušli někdy fakt dost kilometrů, než se objevilo tábořiště nebo refugio, kde se pak zhroutili a vstali až na druhý den v poledne. El Bolsón leží v úzkém údolí řeky Quemquemtreu mezi dvěma horskými hřebeny a je tam opravdu spousta možností na túry. Strávila jsem tam nakonec 5 dní a byl to jeden z nejhezčích zážitků na cestě. Nejdříve jsem vyrazila k refugiu Hielo Azul (Modrý led). Po 4 hodinkách ostrého stoupání bylo cíle dosaženo, a protože jsem toho ještě neměla dost, dala jsem si jako bonus výstup na ledovec s lagunou, jež dal hoře nad sebou i útulně pod sebou jméno. Odpolední slunko se opíralo do šutrového svahu opravdu úporně, nikde ani stopa stínu a celkové převýšení nakonec bylo nějakých bratru 1200m. Těšila jsem se na opravdu modrý led, ale když jsem se tam v 5 večer konečně dohrabala, jaké zklamání! Stejně jako pod Aconcaguou, stejně jako v Maipó byl i tentokrát ledovec pokryt silnou vrstvou prachu a kamení. Katarze se nekonala. Lagunka byla sice roztomile modrá, to ano, ale že bych to musel vidět dvakrát… Zklamání z ledu nicméně vynahradil úchvatný výhled do údolí a na okolní dvoutisícové vrcholy. Pak nezbylo než se, už s bolavými koleny, vydat zpět k ledovcovému potoku do refugia. Dost mě pobavilo, když po cestě jeden malý šutřík, který se musel tak trochu obejít, byl nazván „trepadita fácil“ (lehké šplháníčko) a označen několika výstražnými cedulemi, zatímco pozdější skalní bloky ničím nezaostávající za kamzičinou refugia Frey, po nichž se nahoru dalo jen plížit a drát po čtyřech a dolů jet po zadku, případně skákat a modlit se, aby se to celé neurvalo, nestály nikomu ani za zmínku. Od té doby, kdykoli jsem příště narazila na nějakou zákeřnou horolezeckou záludnost na stezce, uložila jsem si ji s cynickým smíchem do paměti jako další „trepaditu fácil“. Když jsem se druhý den vzpamatovala, cesta vedla přes další refugio jménem Natación (Plavání). No bylo zcela obligátní se v jezeře vykoupat, to je jasné, s takovým názvem! Voda byla kupodivu velmi příjemně osvěžující, nikoli ledovka, jakou jsem čekala, navíc chatár mi uvařil zcela zdarma maté, a tak jsem strávila velmi příjemné dopoledne. Zbytek dne byl sestup do údolí – no co byste řekli? Taková pohodička – úplně lehká trepadita! Ještě že podél stezky (měla bych spíš říct díry směrem dolů) rostlo křoví, za které se bylo možno zachytit, jinak bych jela jak po tobogánu ten kilometr převýšení rovnou po zadku až k řece. Bohužel to křoví mělo občas trny a nebylo dost vysoké, aby poskytovalo stín. Po kose a vichru v Bariloche jsem nečekala, že bude takové horko, ale počasí se opravdu vydařilo – třicítky každý den a nebe bez jediného mráčku. Zcela zdecimovaná jsem se konečně dostala do – už asi čtvrtého v pořadí – nejkrásnějšího údolí na světě: Kaňonu Modré řeky – Cajón del Azul. Zde tedy název nelhal ani trošku. Modrá řeka je opravdu jasně modrá jako skalice, v průzračné vodě v několik metrů hlubokých tůních je vidět na dně každý oblázek a zrnko písku. Skočíte ze skály do té modré hloubky, skoro se vám zastaví dech, uděláte pár rychlých temp a prcháte se vyhřát na skálu. Koupete se a zároveň tu vodu pijete. Nádhera. Hotový Poklad na stříbrném jezeře. Pořád jsou na světě místa, která člověk ještě nestačil zničit. Argentina jich má spoustu. Jen aby nám vydrželo, pane pistolníku. Druhou noc jsem přespala v krásném útulku Retamal, což je srub nesoucí jedno z kuriózních místních jmen. „Reta mal“ znamená něco jako „dá ti na frak“ a než tam člověk vyšplhá, má toho opravdu tak akorát dost, aby si sedl k ohni a ani se nehnul, jen pozoroval hvězdy (už je zase vidět celá Mléčná dráha s Orionem na jednom konci a Jižním křížem na druhém), kecal s ostatními spolunocležníky a popíjel místní domácí pivo a brusinkový likér (název je zavádějící, je to spíš šťáva než cokoli jiného). V Retamalu jsem narazila na první známky české přítomnosti: visel jim tam pivní tácek Staropramen. Ráno už následoval jen sestup údolím směrem do civilizace s mnoha koupáními a posledním refugiem La Playita (Plážička), kde se kromě mého historicky prvního (a bohužel zřejmě ne posledního) setkání se štěnicemi nestalo nic pozoruhodného. Dočetla jsem se na internetu, že štěnice při bodnutí vylučují anestetikum, takže člověk nic necítí a pozná, že byl cílem jejich návštěvy, až na druhý den, kdy mu naskáčou brmbolce. Což se přesně stalo. Po nabrání sil v hostalu v Bolsónu jsem se vypravila ještě na závěrečnou túru na protější svahy hřebene hory Piltriquitrón (já ty mapudungunské názvy miluju). Hlásili deště a už se dost zatahovalo, ale to byla spíš výhoda. K večeru začalo pršet, takže jsem se ani nepokusila vystoupit až na vrchol hry Piltri a spokojila se s vyhlídkami na hranici mraků. Po setmění pak byl úžasný výhled na dole svítící město. Na druhý den jsem se už v dešti vracela zpět a dalších 24 hodin se sušila, psala a lenošila v hostalu. Před odjezdem autobusu jsem ještě zajela uzřít vyhlídku k blízkému jezeru Lago Puelo. Na Piltriquitrónu zatím nasněžilo… Vytvořil: Lenkaplenka   Zobrazeno: 432x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů