HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Lenkaplenka

(Lenka Rašková)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Lenkaplenka  /  Trampoty brněnské učitelky v Paraguayi  / 49. O Montvideu a Uruguayi

49. O Montvideu a Uruguayi

Uruguay

Vytvořeno: 14.02.2014


Montevideo bylo na první pohled trochu zklamáním. Při všech těch zprávách o jeho kráse a bezpečnosti, o řečech typu „Uruguay – Švýcarsko Latinské Ameriky“, jsem si ho představovala daleko větší, daleko čistší, daleko modernější. A zatím se to zdál být jen takový lepší Asunción, trochu šmrncnutý blízkostí BA. S odstupem času jsem však tento dojem trochu přehodnotila ve prospěch metropole. Měla jsem zkrátka smůlu, že bylo zrovna pošmourné počasí a že jsem zahájila pobyt v ne zrovna výstavních čtvrtích města. Ve sluníčku se hned všechno lesklo a zelenalo líp a vyspalá, najezená a odpočatá, po probrouzdání všeho, co za vidění stálo, jsem byla ochotna připustit, že Montevideo má něco do sebe. Ovšem je opravdu malé a řeči o jeho bezpečnosti jsou, myslím, taky přehnané. Adresy, na nichž jsem bydlela, nebyly zrovna výstavní avenidy a ze 3 nocí v hostalu jsem 2x potkala někoho, koho zrovna okradli. Zkrátka jsem nenašla nic, co by zrovna v případě Montevidea člověka opravňovalo si myslet, že je tu bezpečnější než kdekoli jinde v Latinské Americe. Ve městě najdete repre místa se skvostnými secesními budovami, jako je například Casa Ferrando (nejkrásnější knihkupectví na světě, podle mě teda) či kavárna Las Misiones, několik příjemných parčíků, hostících výstavu fotografií či starožitnou burzu, a rozsáhlou Costaneru, čili nábřeží, poměrně čerstvě rekonstruované, po kterém můžete svištět přes 20 km na kole kolem celého města. Ale je zde také spousta zchátralých domů či kostelů a děr po nich, mnoho ulic vypadá jako po bombardování a vesměs všude musíte dávat sakra bacha, abyste do něčeho nevábného nešlápli. Na druhou stranu ale po Montevideu neběhají skoro žádné toulavé psí smečky, jak je to například v Chile na denním pořádku. Co mě ovšem nadchlo, je skutečnost, že Montevideo je velice kulturní město. Je zde spousta muzeí, výstav, akcí, festivalů, pořád se něco děje. Knížky tu nejsou nedostatkovým zbožím. Divadlo Solís premáva i o prázdninách a nabízí různé zajímavé dílny a aktivity pro veřejnost. Zdá se, že lidé jsou vzdělaní, sečtělí, zajímají se o dění ve světě o poznání více než do sebe zahleděná Argentina nebo Paraguay. Dokonce i v hostalech měli slušně vybavené knihovničky (což se mi stalo předtím jen v horských refugiích a v Chile). Jedno uruguayské peso má hodnotu jedné koruny české. Těšila jsem se, že si hlava konečně odpočine a nebude se muset zabývat přepočítáváním. Ovšem když jsem uviděla ty ceny, skoro jsem litovala, že nejsou zamaskované za nějaké vágní částky typu 14 000 jednotek, jež člověku tak netrhají srdce, protože už vzdal přepočty a bere to prostě jako fakt. Zde byla pravda odhalena na můj vkus příliš nestydatě: kopeček zmrzliny 50 pesos. Káva 50 pesos. Litrová lahev piva v hostalu 100 pesos. Polední menu v hospodě 300 pesos. Za nákup základních potravin v supermarketu jsem vyplázla 800 pesos jen to hvízdlo. Ale například autobusová jízdenka 21 pesos (jiná doprava než autobus v Montevideu není). Nedovedu si vysvětlit, co je na Uruguayi tak drahé! Přitom když jsem se vyptávala jednoho Uruguayce v BA, shodli jsme se, že platy a např. nájmy jsou stejné jako u nás. Uruguayský učitel, stejně jako český učitel Lenkaplenka, vydělá třeba 14 000 a z toho 7000 zaplatí za nájem. V Montevideu jsem si taky zašla na free tour a vyptala se průvodkyň na milión věcí, které mě na Uruguayi zajímaly. Zajímal mě například prezident José Mujica. Je to pár týdnů, co na českém internetu vyšel článek o „nejchudším prezidentovi na světě“. Je na tom něco pravdy? Nebo jen médii nafouknutá bublina? Ano, prezidenta mají v Uruguayi rádi, obzvláště mládež, a to ze tří zásadních důvodů: 1) legalizace marihuany (mám pocit, že můžete pěstovat doma pro vlastní potřebu až 40 rostlin, nebo tak nějak), 2) legalizace potratů, 3) legalizace homosexuálních sňatků. Mujica žije skromně „na své čakře s krávami a manželkou“ a je pravda, že 9/10 svého platu odevzdává zpět státu. Ale, jak pravila průvodkyně, on chce totéž po každém uruguayském občanovi a to už se samozřejmě mnohým nelíbí. Mně osobně je tenhle chlápek velice sympatický, protože v tom, co chce po ostatních, jde sám příkladem, což u politiků není vůbec běžné. A také proto, že svým liberalismem udělal z Uruguaye moderní zemi evropského střihu, jakou by například Argentinci strašně chtěli být (a mají kvůli tomu pořádný komplex), ale jaksi se jim to nedaří. O charakteru Uruguaye taky vypovídají jejich bankovky a například názvy ulic. Po pobytu v Paraguayi a Argentině jsem si toho začala hodně všímat a zajímá mě, jaké má daná země symboly, co uctívá a co to vypovídá o jejím charakteru. Zatímco posledně zmíněné země mají plné bankovky generálů, maršálů, plukovníků, případně prezidentů a jejich ulice se jmenují nevynalézavě buď po těchto týpcích, nebo po bitvách, které svedli, uruguayské bankovky nesou tváře malíře, spisovatele, básnířky, propagátora vzdělání, hudebního skladatele. Ulice jsou pojmenovány pragmaticky podle měst, řek, zemí světa (a opatřeny vysvětlující tabulkou, takže jsem se při čtení dost vzdělala) a podobně. Žádní váleční hrdinové s výjimkou jediného: generál Artigas je původce nezávislosti Uruguaye a na místním Svoboďáku má mauzoleum s čestnou stráží, trůní tam na koni, obklopen krásnými třpytivými azbestovými paneláky, za něž by se nemusel stydět ani Adamov. Tím ovšem náznak vojenské nabubřelosti nadobro končí. Uruguay je mírumilovná pohodová země. Malá, ale bez komplexu vyrovnat se velkým sousedům. Chilani mi byli sympatičtí a připadali mi tak nějak Čechům podobní, o Uruguaycích to platí dvojnásob. Ještě vám musím napsat o svém výborném couchi. U sympatické vysmáté kudrnaté holky jménem Carolina jsem strávila jednu noc a nemůžu říct, že bych tam přespala, protože jsem ani oka nezamhouřila. Caro pracuje jako sekretářka pro nějakou univerzitu, zároveň studuje sociální práci a bydlí ve čtvrti Palermo, což je zrovna jedna z těch se špatnou pověstí. Pravila, že je to domeček malý, že tam bivakují ještě další 2 lidi, ale že se nějak vejdem. Šly jsme na kafe, ona mi popsala cestu a vrátila se do práce. Já sem se tedy vydala zabydlet. Přivítal mě Argentinec Pedro, jehož Caro hostí už pár dní. Pedro, potetovaný dredatý týpek s širokým úsměvem a nevinnýma očima, se už od svých 18, čili nějakých 6 let, toulá po Jižní Americe a vydělává si, jak se dá, momentálně jako žonglér a akrobat na rušných křižovatkách. Přivítal mě slovy: „Ahoj, je to tady trochu punk, ale neboj, samí pohodoví lidi.“ Měl do písmene pravdu. Bylo to tam dost punk. Když řeknu, že asi jako E!E punk, mí kamarádi s noráckou minulostí už budou vědět. Do bytečku se jde kočičími výkaly potřísněným průchodem. Ve dvoře jsou vchody do dalších bytů a všechno je porostlé révou právě rodící. Na zemi hnije spousta rozšlapaných hroznových čačí. Zabordelený kamrlík s kuchyňkou připomíná prastaré „síně“ našich prababiček, vše doplňuje pofidérní koupelnička s momentálně netekoucí teplou vodou, starý otoman a ještě starší obrovská červená lednička. Místo sporáku jedna plynová plotýnka. Všude plakáty Beatles, válející se kazety, knížky, papíry s malůvkami. Říkám si, jestli náhodou nejsem někde na Kubě v roce 66. Pedro mi vaří kafe a ubaluje jointa. S díky odmítám s tím, že aspoň zbude víc pro ně. Tak mi nabízí aspoň plný talíř hrozna, opravdu je vynikající. Večer dorazí zbytek osazenstva, Caro se svým přítelem a další spolubydlící, jehož jméno už jsem zapomněla. Stejně mu tak nikdo neříkal. Vyrazili jsme na fiestu, kterou pořádal na střeše domu, v němž bydlí, kamarád zvaný Chino. Ale nebyl Číňan, vypadal spíš jak prototyp cigána z filmu – tmavý, zarostlý, potetovaný, s hrubým hlasem a kruhem v uchu. Párty trvala až do rána a sešli (a posléze sjeli) se tam hipísáci a umělci z širokého dalekého okolí. Ti, s nimiž jsem si měla možnost pokecat (byl tam dost nával a kravál), byli všechno dost fajn lidi se smyslem pro humor a překvapivým přehledem – jako jediní z národů na mé cestě věděli, co je ČR zač. Nebyli jsme pro ně ani Checoslovaquia, ani nás nepovažovali za část Jugoslávie, Albánie či Ruska a neptali se mě, jestli máme válku a jakým jazykem se u nás mluví, jestli anglicky. Spousta z nich byla studentů a pouličních umělců. Když se snědly všechny ogrilované párky, popadli kytary a spustili. Byl to veskrze příjemný a poučný večer, ale ráno jsem se radši vytratila a šla do hostalu, protože na dalších pár dní squattování a probdělých nocí s krabicovým vínem už si připadám přece jenom trochu stará.Vytvořil: Lenkaplenka   Zobrazeno: 305x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů