(luc) Nejspíš si říkáte, že Kanada je naprosto bezpečné země, přesto se tu začínám poslední dobou trochu bát a připadám si pronásledovaná. Nezvykle často se mi stává, že mě na ulici osloví nějaký chlap, a když se pak dáme do řeči, tak z něj vyleze, že mě vlastně dobrou chvilku sledoval, než mě oslovil! Už jsem se takhle seznámila třeba s hasičem a jedním trochu nabubřelým filmovým producentem. Ten se mě snažil uchvátit tím, že mi pochválil sluchátka od mp3, přitom se mi ale koukal na nohy, tak nevím, jestli má slovo headphones v Kanadě ještě nějaký jiný význam?

Ovšem největšího fešáka jsme potkaly společně se ségrou. Tony si sedl naproti nám v seabusu (místní přívoz) při našem cyklovýletě k Seymour Dam (samozřejmě potom, co nás sledoval cestou po nástupišti). Tony byl opravdu nezapomenutelný chlapík, živil se tím, že kdesi ve Vancouveru kopal odpadní potrubí. Začal nám vyprávět, jak hraje hokej a když jsme se ségrou ze slušnosti projevily zájem, hned nám nabídl, že se na něj můžeme přijít podívat a že nám napíše, jak se jmenuje jeho klub. Místo jména klubu, nám však na kousek papíru napsal své jméno a telefonní číslo a hned se dožadoval našeho čísla, že mu určitě musíme zavolat. Jen tak mezi řečí si z pusy vyndal svůj umělý přední zub, nejspíš aby nám dokázal, jak je hokej drsný sport. To už jsme se ségrou začínaly tušit, že Tony je mírně řečeno zvláštní a snažily se naší konverzaci ukončit. Bohužel se s koly po seabusu docela špatně utíká, takže jsme byly uvězněny v zajetí Tonyho společnosti celých 15 minut plavby (asi nemusím dodávat, že nám to připadalo jako věčnost). A Tony se opravdu snažil nás zabavit. Ukázal nám fotku se svým bicepsem a jakousi prsatou přítelkyní, zval nás večer na párty se svými skvělými kamarády a průběžně se dožadoval našeho čísla a drbal se v rozkroku (to zřejmě dělal velmi často, protože měl v těch místech v kalhotech obrovitánskou díru).

Krátce poté jsem ještě měla incident s jedním nerudným pánem při nakládání kol do autobusu a už jsem začínala dávat všem Kanaďanům velmi nepěkná jména. Naštěstí všechno dobře dopadlo a přes všechny nástrahy jsme se s Kačkou dostaly až k Lynn Valley, kde nás čekala už jen téměř liduprázdná hladká asfaltka klikatící se mezi pralesem připomínajícím naší Šumavu. Celá stezka měří asi 10 km a vede až k přehradě Seymour, a zřejmě díky skvělému povrchu nám připadalo, že jedeme skoro pořád z kopce. (Ovšem když jsem si tam vyrazila druhý den na bruslích, tak už mi to tak úplně rovinaté nepřipadalo. Aspoň jsem musela častěji zastavovat a kochat se okolní přírodou :o) Cestou jsme si udělaly malou odbočku k motýlí zahradě (kde jsme bohužel nenarazily na žádného motýla) a daly osvěžující koupačku v řece.

Protože projížďka k Seymour Dam byla docela krátká, rozhodly jsme se, že pojedeme na kole až domů (asi 30 km). Drobným varováním, že to není úplně nejlepší nápad mohlo být to, že mi hned po vyjetí z Lynn Valley spadl řetěz z kola a zasekl se mezi šroubky u zadní přehazky. Naštěstí jsme si ten den už vybraly smůlu na potkávání divných Kanaďanů a ségře se podařilo odchytit moc milý pár, který mi nejen půjčil šroubovák ale dokonce i pomohl nasadit řetěz zpátky. Mohly jsme tedy pokračovat dál, po úžasném sjezdu k pobřeží nás čekal Iron Workers Memorial Bridge – nejdelší a nejužší most v B.C. a těšily jsme se, že budeme přejíždět zátoku zrovna při západu slunce. Most je ovšem zároveň i dálnicí a byl tam tak neskutečný smrad z aut, že nás ani v nejmenším nenapadlo zastavovat. Domů jsme přijely naprosto vyčerpaná a musely hned spěchat na rozlučku s Millie a Gexem (předchozími obyvateli našeho pokoje), která začínala v 6 večer. My jsme dorazily v asi 11 :-o

Většinou tu máme jen jeden celý den volna za celý týden, takže na podobné výlety není moc čas. Naštěstí ale máme docela krátké směny, takže můžeme prozkoumávat krásy Vancouveru i před nebo po práci. Takhle jsme byly například v Aquariu – největším kanadském mořském centru. Naivně jsme si myslely, že 2 hodiny budou na prohlídku stačit…nestačily! Viděly jsme vystoupení s delfíny, pak nádherné běluhy, žraloky, mořské vydry, žáby, medůzy a spoustu dalších živočichů. Všude byly moc zajímavé popisky, které jsme ovšem nestíhaly číst, a taky spoustu interaktivních hejbátek. Vstupné je docela vysoké, ale určitě to stojí za to.

Mým dalším oblíbeným místem, když zrovna nepracuju, je nově otevřený bazén v Hillcrestu, kousek od našeho bytu. Je to naprosto vynikající místo na relax, mají tam vířivku s horkou vodou, saunu, páru, bazén, kde se můžete nechat unášet vodním proudem, hluboký bazén pro skoky do vody a pak ještě bazén vyhrazený pouze pro plavání s třemi rychlostními pruhy. Navíc nám tu Klára před svým odjezdem do Čech nechala svou plavenku, se kterou máme vstup do všech bazénu ve Vancouveru zdarma. Děkujeme!

Pak jsem ještě byla prozkoumat Chinatown – největší čínskou čtvrť na světě (větší už mají údajně jen v San Franciscu). V Chinatownu najdete spoustu zajímavých obchůdků – zejména se suvenýry, které prostě musíte mít, domácími potřebami a hlavně obchody se sušenými a často neidentifikovatelnými pochutinami od ovoce po maso a plody moře, možná tam najdete i sušené psy, těžko říct, ale podle smradu bych tomu i věřila :o) Objevila jsem tam i obchůdek s nádhernými konvičkami a koupila si asi půl kila čaje pu-erh. Byl děsně levný a konečně jsem ukojila svou závislost :o) Kousek od Chinatownu je ulice Hastings, o které už psala Kačka minule. Křižuju tuhle ulici každý den cestou do práce a vždy mě překvapí ten kontrast, kdy jsou dva bloky ulic okolo Hastings plné lidských trosek a pak hned začíná Gastown – čtvrť plná turistů a načinčaných butiků a galerií. Vždy mám tu smůlu, že mi na křižovatce s Hastings St. padne červená, takže mám spoustu času prohlídnout si místní bezdomovce tlačící své nákupní vozíky, prostitutky a smažky. Naposledy mě pobavil jakýsi pán, který si zřejmě myslel, že je hrdina z akčního filmu. Přecházel po přechodě se světelným ukazovátkem v ruce a vždy když jím zamířil na semafor, tak mu tam skočila zelená. Vypadalo to docela efektně :o)

Zážitků tu máme tolik, že je ani nestačíme sepisovat. Pro dnešek ale končím a jdu se společně se spolubydlama koukat na Poslední mohykán. Příště Vás čeká vyprávění o našem výletě ke Garibaldi Lake.

Zdravím do Čech a posílám trochu sluníčka, hlavně ať už Vám neprší a nejste zaplavení.

Lůca