Dobré ráno Vietname! Teda, jet do Asie ze Zélandu je docela šok – je tu mnohem víc lidí, motorek, vetší smrad z výfuků, hluk a hlavně vedroooooo (už během prvních minut jsem přehodnotila svůj názor na klimatizace a teď jsem jejich velkým příznivcem). Naštěstí na mě ve všem tom shonu na letišti v Ho Chi Minhu čekala Dianka a její americká kamarádka Esther, které spolu celý minulý rok vzdělávali kambodžské caparty v Phnom Phenu, a jsou už tedy zběhlé a vědí, jak přežít v asijském chaosu.

Po příjezdu jsem si vyměnila peníze a stala se ze mě milionářka – 1.000 vietnamských dongů je přibližně 1 Kč, takže si nemusím lámat hlavu s přepočítáváním a užívám si zdejších nízké ceny. Za pokoj s klimatizací, koupelnou a internet jsme zaplatily 160 Kč/os./noc.  Internet je proti Zélandu super rychlý, akorát stránky facebooku jsou tady zablokované, ale zřejmě není zas tak těžké ho odblokovat, protože na některých počítačích v hostelu fungoval :o)

Největším a stále novým zážitkem je přecházení zdejších ulic – v Kanadě se jezdilo vpravo, na Zélandu vlevo a tady mi občas přijde, že se jezdí všemi směry. Asi ani nemusím říkat, že přednost na přechodech tu absolutně neexistuje (i tak mám pořád tendenci vybírat si k přecházení přechod, jako kdyby mě ty bílé pruhy mohly nějak ochránit) a jen málo křižovatek má semafory. Na silnicích platí zákon silnějšího, takže si člověk musí dát pozor na auta a autobusy, kterých tu zas tolik není, a pak se jen plynulou chůzí vrhnout do vřavy tisíců motorek a kol a doufat, že se mu všechny vyhnou. Důležité je nezastavovat se a neběhat a co možná nejvíc plynule prokličkovat na protější stranu ulice. Je to opravdu skvělej adrenalin, kam se na to hrabe bungy :-D

Dalším super zážitkem jsou motorky naložené ohromným nákladem, řidiči s rouškami přes pusu, pouliční prodejci s nesmírně těžkými břemeny a klasickými kónickými kloboučky, chuchvalce drátů kolem každého sloupu s elektrickým napětím, úzké uličky a baráčky nevzhledně nastavěné na sebe a všude obrovské různobarevné bilboardy a cedule…všude to, co člověk zná jenom z fotek najednou běžně vidí všude okolo sebe.

První den v HoChiMinhu jsme se před vedrem schovaly v klimatizovaném válečném muzeu, kde jsme si prohlídly výstavu o hrůzách války ve Vietnamu a následcích chemických zbraní, které američani používali. Fotky lidí zmutovaných po zásahu Agent Orange byly obzvlášť děsivé. Pak jsme si šly prohlídnout obrovskou komunistickou stavbu Paláce reunifikace, s velkými a nablýskanými zasedacími místnostmi, které stále ještě využívají, hlavně při setkáních zahraničních delegací a různých státních oslavách. Připomínalo mi to náš Pakul, všechno hranatý a sterilní. Jinak architektura v HCMN je taková všeho chuť – paneláky a úzké hranaté budovy, do toho vily, pagody, něco z evropské architektury, mají tu i katedrálu a sem tam moderní mrakodrap. Jinak je HCMN vcelku čisté město, každé ráno si všichni poctivě uklízí před svými obchůdky a domečky a nikde se neválí odpadky. Dost mě překvapilo, že je tu docela hodně zeleně a udržovaných městských parků, v jednom je „venkovní fitko“ s prolézačkami pro dospělé, na kterých se dá posilovat. Hodně Vietnamců tráví volný čas venku, posedávají v parcích a pouličních kavárnách se směšně mrňavými židličkami a stolečky…prostě to tu žije ve dne, v noci.

Včera jsme jely na výlet po deltě Mekongu, nejdřív jsme zastavili v dílně, kde hendikepovaní vyráběli překrásné mozaiky z mušliček, a pak už jsme dojeli k řece, kde nás posadily na loď a jako první jsme zastavili na ostrůvku s výrobnou kokosových bonbonů, pak nás posadili na menší loď, která nás vzala do jiné vesničky, kde jsme dostali oběd (rýže s jarními závitky a kouskem opečeného masa), na menu ale měli i krokodýlí maso ze zdejší krokodýlí farmy, a pak jsme nasedli na ještě menší lodičku, na hlavu jsme dostali ty jejich vtipné rákosové kloboučky a pluli jsme ještě užším ramenem řeky na jiný ostrůvek se včelami a medem a fotogenickou krajtou a pak ještě na ochutnávku místního ovoce (mango, ananas, papaya, jack fruit a ještě nějaká zvláštní hruška, co už si nepamatuju, jak se jmenovala) a krátkou hudební vsuvku. Prostě super pestrý program, k tomu jsme ještě měli na vietnamské poměry moc pěkného průvodce s dobrou angličtinou (jejich přízvuk je ale pro mě pořád ještě oříšek) a to všechno jenom za 160 Kč. Večer jsme společně s Kiwíkem z Christchurch, kterého jsme potkaly v našem hostelu, zašli do výborné, luxusní a levné vietnamské restaurace, kde jsem ale s výběrem jídla neměla moc šťastnou ruku, takže jsem si moc nepochutnala. Ale aspoň už vím, co si příště dávat nemám.

Teď už jedeme do Mui Ne, kde jsou hlavně pláže a písečné duny….to be continued.

paaaa, Lůca

PS: jinak fotky najdete tradičně na Picassa https://picasaweb.google.com/lucie.lejckova