Psát krátké příspěvky po několika dnech jsem opět nějak nezvládla, takže to budu muset shrnout v jednom dlouhatánském velepříspěvku, aspoň Vás nebudu nudit detaily (ehm, při zpětném čtění zjišťuju, že ani to se mi nepovedlo). Snad budete mít trpělivost dočíst to až do konce.

Pískování v Mui Ne

Z HoChiMinhu jsme zamířili na sever a po 4 hodinách jízdy nás autobus vyplivnul v přímořském městečku Mui Ne. Hned jak jsme vystoupily z busu, vrhla se na nás skupinka místních nabízejících ubytování a dopravu na motorce.  Po troše smlouvání jsme kývly na ubytko v bungalovech s bazénem a údajně přístupem na pláž. Ubytování bylo překvapivě hezké a u bazénu byla lehátka se slaměnými slunečníky, prostě idyla. Akorát z oné pláže se vyklubala zeď, do které narážely příbojové vlny, takže koupání bylo možné jenom při odlivu, který byl v noci.

Nicméně my jsme se nepřijely válet na pláži, takže jsme si hned po příjezdu zamluvily jeep s řidičem, který nás měl vzít na písečné duny. První zastávkou na cestě byla asi hodinová procházka k vodopádům. Vodopády byly směšně malinké, zato cesta k nim vedla nádherným kaňonem s oranžovým pískem a bílými útesy, takže jsme procházky rozhodně nelitovaly. Následovala krátká foto zastávka v rybářské vesnici – moře poseté loděmi, od větších lodí po kulaté proutěné koše, do kterých se vejdou maximálně 3 lidi…i když u Vietnamců člověk nikdy neví. A pak už konečně bílé písečné duny. Mezitím se obloha zbarvila do bouřkově ocelově modré, takže fotky vypadají super dramaticky. Na dunách jsme vyfotily několik sexy-akčních fotek a já jsme si za 10.000 dongů půjčila malou plastovou desku na sandboardování. Písečný kopec jsem sjela jen párkrát, protože to byla neskutečná fuška vyškrábat se po písku zpátky na kopec – člověk udělal dva kroky nahoru a sjel jeden krok dolů. No bylo to moc zábavné a nechtějte vědět, kde všude jsem pak měla písek.

Cestou zpátky jsme ještě zastavily na dunách s oranžovým pískem a flirtující řidič, se nám snažil namluvit, že děkuju se vietnamsky řekne „kam an“ (to bylo ještě správně) a děkuju mnohokrát se řekne „kam an bejby“. Taky jsme se dozvěděly, že troubení je tady zákonem povinné, takže auta i autobusy musí zatroubit pokaždé, když někoho předjíždějí. Čehož se Di jako spolujezdec zhostila velmi svědomitě a aby ušetřila našemu řidiči práci, troubila při každé příležitosti aspoň třikrát…turistky no.

Večer jsme zašly na skleničku vína – v nabídce bylo buď vychlazené a vodové červené nebo zteplalé francouzské Chardonnay, kdo by odolal. Nakonec jsme vyzkoušely obojí a přečkaly tak v baru náš první monzunový déšť. Druhý den jsme si s Di půjčily kola a jely prozkoumat vesničku, jeden letní resort vedle druhého, takže na pláž se v podstatě nedostanete, pokud nejste klienty jednoho z hotelů. Všude nápisy v ruštině a předražené a ne moc pěkné oblečení. Večer pak další pokus o noční život v baru s Mojitem za dolar a kulečníkem ulepeným od mořské vody a opětovné setkání s řidičem jeepu, kterého prý mají děvčata rády – if you know what I mean…kulečník jsme radši ani nedohrály a utíkaly zpátky do hotelu.

Motocyklové deníky

Ráno už zase autobus dál na sever. Tentokrát byl cílem Dalat – městečko s výrazným francouzským stylem. Bus byl tentokrát trochu hardcore, kapacita mírně řečeno nedostačující, zavazadla narvaná v uličče a k tomu serpentiny a chvílemi nezpevněné cesty = super 5hodinový zážitek.

V Dalatu funguje skupina průvodců na motorkách, kteří si říkají Easy Riders – těm jsme se upsali nejdřív na jeden den na prohlídku okolí Dalatu a následně na další 3 dny na trip z Dalatu do Nha Trang. Každá jsme měla svého osobního jezdce, který pro nás udělal první poslední – první den nám třeba nandavali jídlo na talíř, tak že jsem se chvíli bála, že nám to budou i předžvýkávat. Sice to trochu přesáhlo náš rozpočet (platí se 70 dolarů na den), ale koukli jsme se do míst, kam se většina turistů nepodívá a dozvěděli jsme se toho spoustu o místním životě. Když se někdo chce stát Easy Riderem, musí podstoupit půl roční trénink, takže jsou pak schopní odpovídat na zvídavé otázky zvědavých turistů.

První den jsme navštívily jednu z mnoha pagod zrovna ve chvíli, kdy tam probíhala ceremonie přenášení Buddhových ostatků. Byla to skvělá podívaná, všude mniši v oranžových hábitech s paraplíčky a k našemu překvapení se mohlo i fotit, takže máme všechno zdokumentovaný. Pak jsme navštívily Crazy House, dům který postavila vietnamská architektka studovaná v Rusku. Trochu mi to připomínalo hotel na Štiříně, akorát ještě víc crazy a míň vkusu.

Dalat je nejúrodnější oblast Vietnamu, která de facto živí celou zemi, takže jsou všude okolo políčka, kde se pěstuje všechno možné – viděly jsme kávu, ananas, houby, avokádo, passion fruit, mango, pepř, gumovník, čokoládu, banány a samozřejmě rýži. Dál jsme po cestě viděly různé mini-továrničky, takže už víme, jak se vyrábí hedvábí, tofu, rýžový papír, rýžové víno a cihly. K dalším highlights patří koupání pod vodopády, jízda na slonovi a návštěva minoritní vesničky, kde mluví svým vlastním jazykem a všechny děti mají nudli u nosu.

No a pak samozřejmě jízda na motorce byla zážitkem sama o sobě (hlavně pro Dianku), člověk vnímá všechno intenzivněji než z autobusu a celkově si toho víc odnese (nadýchá víc zplodnin a usadí se na něm víc prachu).

Zkrátka zážitků bylo tolik, že jsme v přímořském Nha Trangu byly vděčné za pár dní nic nedělání a dokonce došlo i na válení se pláži.

Krejčovské Hoi An

Z Nha Trangu jsme poprvé jely sleeper busem (bus, který má místo sedaček lehátka, takže se v něm dá celkem obstojně vyspat) do Hoi An. Hoi An bylo ušetřeno bombardování při americké válce, takže se tu dochovala původní architektura a od roku 93 je zapsáno v UNESCO. Je to rozhodně moje nejoblíbenější městečko, skvělá architektura s čínskými a francouzskými vlivy, úzké uličky, barevné baráčky, bouganvilie, lucerničky a hlavně obchody s oblečením (kde vám ušijí šaty na míru), botami a uměleckými předměty a výborné restaurace a bary - jeden vedle druhého. Nakonec jsme tam zůstaly 3 dny a můj batoh ztěžknul asi o 5 kilo.

První večer umocnila už tak skvělou atmosféru oslava Buddhových narozenin, všude plno světel, luceren a svíček, nazdobené a osvícené vozy a vyšňořené dětičky. Okolí Hoi An je neméně zajímavé - na kole je to kousek na pláž s bílým pískem a palmami a necelou hoďku jízdy busem je My Son – pozůstatky Chamských chrámů (bohužel poničené bombardováním). Prostě každý si tam najde něco svého a dokážu si představit, že bych tam strávila týdenní dovolenou.

Z Hoi An jsme pokračovaly dál do bývalého císařského města Hue, kde je rozlehlá citadela se spoustou paláců, pagod, svatyň a hrobek. Bohužel komunisti nechali většinu těch nádherných staveb zchátrat. Celá oblast je tak velká, že jsme podlehly dotěrnému a vysmátému tuk-tukáři a nechaly se kousek svézt a pak jsme ještě v úmorném vedru a na pokraji vyčerpání hlady prolezly vnitřní citadelu. Druhý den jsme ještě s Esther objely na kole vzdálenější hrobky a svatyně. Ale protože Vietnamcům turistický informační systém nic neříká, tak to byla spíš bloudění než sightseeingování.

Halong Bay

Z Hue jsme nočním busem přejely do Hanoie, kde jsme si bookly 3 denní lodní výlet po Halong Bay. Zatoka patří mezi Viet TOP 5 a je přecpaná turisty i teď mimo sezónu. Když jsme po 4 hodinách jízdy busem konečně dorazili do přístavu, zjistili jsme, že je náš výlet ohrožen blížícím se cyklonem. Nakonec ale všechno dobře dopadlo a bouřka nás minula, takže jsme mohli zůstat na lodi podle plánu. Nejdřív jsme měli luxusní oběd na lodi a pak nás vysadili na ostrůvku s krásně nasvícenou jeskyní a bohužel taky uměle dodělanými fontánkami a davy turistů. Jako cvičené opičky nás seřadili do zástupu a my jsme na povel fotili všechno, co nám ukázali a místo přednášky o stalagmitech a stalagnátech jsme hádali, co který útvar připomíná….

Pak jsme se znovu nalodili a proplouvali dál mezi desítkami pískovcových útesů, výčnělků a ostrůvků obrostlých zelenou buší. Odpoledně nás posadili do kajaků a pádlovali jsme skrz jeskynní oblouk do laguny, kde jsme se vykoupali. Voda nebyla zrovna průzračně čistá, ale uklidňovala jsem se tím, že ve vodách s tak frekventovanou lodní dopravou nemůžou žádný mořský potvory přežít. Večer nás opět vydatně nakrmili a dali nám vybrat večerní zábavu – rybaření nebo karaoke – nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli je horší můj zpěv nebo vytahování háčků z rybích hubiček, ale díky třem muzikálním a vtipným Amíkům a Hanoiské vodce to byl nakonec podařený večer.

Druhý den jsme se s většinou lidí na lodi rozloučili a pokračovali na Cat Ba island, kde jsme se byli projet na kolech, aby nám vytrávilo před zatím nejlepším a nejčerstvějším a 100% home-made obědem, mňam. Pak už jsme se jely ubytovat do eco-lodge, kde jsme ten den byly s holkama jediní hosté. A odpoledne nás čekala eco-aktivita – sázení stromku. Vyfasovali jsme na to rukavice, lopatu, holínky a helmu (ano, čtete správně) k tomu, abychom se prošli asi 100 m suchou trávou a vykopali 10cm jamku a zasadili stromek. Ke stromku jsme si každá napsala cedulku se jménem a teď nám budou posílat fotku našeho stromečku každý rok k narozeninám. Tak jsem moc zvědavá, co mi příští rok pošlou za oschlou větev. Pak jsme se šly ještě projít do blízké vesničky, kde se za námi postupně vytvořil zástup místních dětí. A večer jsme měly BBQ a romantickou večeři při svíčkách a v noci nám pak po pokojí lítal neotpýr, bájo.

Třetí den už jsme se jenom plavili zpátky do přístavu, program nám zpestřoval pán, co vyřezával zvířátka a kytičky ze zeleniny a pak spolucestující asio-američan, který uměl naprosto neuvěřitelný triky s kartama – kam se na něj hrabe David Coperfield.

Sapa

Po Halong Bay jeden odpočinkový den v Hanoii a pak už do Sapy – nikoli vietnamské tržnice v Praze-Libuši, ale do horského městečka u hranic s Čínou. Vesnička je sice ve výšce 1.650 m, ale protože jsou všechny okolní kopce zarostlé zelení (i ten nejvyšší třítisícový), člověk si pořád připadá jako v nížinách. Na severu Vietnamu žije spoustu horských kmenů, které stále udržují tradiční způsob života, nosí krásně vyšívané a přírodně barvené kroje a živí se hlavně zemědělstvím – celé kopce jsou poseté terasovitými rýžovými políčkami.

Do Lao Cai jsme přijely nočním vlakem už v pět ráno a odtamtud ještě necelou hoďku busem do Sapy. Po snídani na nás před hotelem čekalo asi 10 žen kmene Black H’mon (většina horských kmenů je matriarchálních) a společně jsme vyrazili na procházku okolo rýžových polí a k vodopádu. Všechny holčičky byly oblečené v tradičních krojích, vypadaly děsně roztomile, konverzovaly s náma moc dobrou angličtinou, vyrobily nám koníčky z trávy a až po pár stech metrech se nám snažily prodat suvenýry za dvojnásobnou cenu než je seženete na trhu. Po tom co se na nás obohatily, nás opustily a zůstala už jen jediná průvodkyně, která nás teda zavedla k vodopádu a ukázala nám několik typických obydlí. Na další 2 dny byl naplánován trek mimo Sapu. U mě se ale projevily následky přehnané klimatizace v autobusech a musela jsem zůstat na hotelu s angínou. Nemůžu teda podat očité svědectví, ale podle fotek holky viděly mnoho a mnoho rýžových políček, blátivý cestičky, vodní buvoly, hodně stoupání, rolníky a několik různých horských kmenů.

Hanoi – tam, kde jedí psi

Po návratu ze Sapy už nás čekaly poslední dva dny v Hanoii. První den jsme se chtěly kouknout na naloženého strýčka Ho (Ho Chi Minhovo mauzoleum), ale když jsme dorazily na místo, rozhodly jsme se, že se nám nechce strávit den čekáním ve frontě s tisícovkami dalších lidí. Místo toho jsme šly omrknout Temple of Literature – první centrum vzdělávání ; Uměleckou galerii s krásnou sbírkou tradičních i moderních obrazů a skvělou výstavou japonských komiksů. Pak jsme ještě v rychlosti daly výborné Muzeum žen, kde jsme se toho hodně dozvěděly o tradicích jednotlivých kmenů a těžkém životě pouličních prodavaček. Po tak náročném poznávacím dni jsme se druhý den musely odměnit nakupováním a celý den jsme prolézaly uličky s mraky obchůdků. Učinila jsem sice zvláštní protiutrácecí opatření a vyměnila si už jen tolik peněz, aby mi zbylo jenom na jídlo. Ale v jednom obchodě zrovna jak na potvoru přijímaly platební karty, takže jsme si tam nakonec každá koupila šaty :-o Odpoledne jsme ještě zašly na zdejší kulturní raritu – vodní loutkové divadlo – které původně vzniklo na rýžových polích v období dešťů. Konec!