HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Lucie-Kinkorova

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  Lucie-Kinkorova  /  TAMASHA MASALA 2009 - Indie, Pakistan, Tibet...  / Údolí Spiti – Tibet, jaký v Tibetu už nenajdete (02.06.09-09.06.09)

Údolí Spiti – Tibet, jaký v Tibetu už nenajdete (02.06.09-09.06.09)

Vytvořeno: 09.06.2009


Puh – máme povolení do Spiti na 15 dní, ale píše se na něm, že v údolí nesmíme spát ani fotit ani opouštět Indo-tibetskou (národní) Highway. Jdeme do vsi koupit benzín na vaření. Pronásleduje nás skupina pohraničářů ITBP (Indo-Tibetan Border Police). Naštěstí neřeší, co tu děláme takhle večer ani jak to že nejsme podle zákona na hlavní, ale ve vsi. Jdou totiž hrát volejbal. Jakmile dopijeme mangový džus, dáváme láhev od něj klukovi z obchůdku a on se s ní ztrácí ve spleti uliček. Čekáme a čekáme. Většina obchodů je zavřená. Za 20 minut se kluk vrací s lahví plnou benzínu. Když se chce, všechno jde... Večer trávím poasijsku ve dřepu a láhví od piva rozbíjím na betonové podlaze vlašské ořechy, kterých mi Petr v Rekong Peu koupil celý pytel. Mňam.

Nako – jsme okouzleni. Našli jsme prvního jaka na této cestě. Byl schovaný na dvorku jednoho domku ve vesnici. Hliněné čorteny (stupy), nekonečné mani (kamenné zídky s buddhistickými mantrami vytesanými na kamenech), buddhistické barevné vlaječky, tradiční tibetské domy s černě lemovanými okny a zásobou dříví a jiného paliva na střechách. Tahle nádherná vesnice leží téměř ve 4 tisících metrech nad mořem. Suché hory kolem, kýčovitě modré nebe nad námi a horské slunce vytváří jedinečnou atmosféru. Vše je tak nějak mnohem průzračnější než dole pod horami a prosté radosti i moudré pravdy života jsou tu tak jasné, téměř hmatatelné. Gompa (buddhistický klášter) ukrývá ve stařičké temné modlitební hale nádherné zubem času poznamenané barevné dřevěné sochy. Škoda, že se nesmí fotit, protože hluboce duchovní a mystická atmosféra gompy se těžko dá popsat.

Tabo – cítím se tu tak nějak postsovětsky. Topoly lemované široké prašné ulice, po kterých projede maximálně 5 aut za den, pár betonových správních budov, s dvorky zarostlými býlím. Postsovětský pocit mě opouští hned jakmile vstupujeme do centra vesnice. Gangy mladých Tibeťanů s divokou vizáží dotvořenou extravagantními účesy a koženými bundami věčně tůrují motorky a popíjejí alkohol. Jako bychom se ocitli v japonském komiksu. Ale jakmile vcházíme do komplexu gompy, postsověstkost i japonský komiks jsou ty tam. Tady je klid a duchovno. Náměstíčko je poseté hliněnými čorteny a skoro desítka dřevěných dveří vede do modliteben s nástěnnými malbani. Ta největší je nejkrásnější. Škoda, že v ní nemůžeme posedět déle a užít si její atmosféru.

Dankar – Bydlíme v tradičním domě s tradiční rodinou a tradičním záchodem. To znamená místnost v domě, ve které je díra v zemi a kolem hromady dobytčího trusu rozmíchané s popelem a prachem a lopata v koutě. Voda je vzácná. „Splachuje“ se touto sypkou hmotou. Čas od času se jímka vyprázdní a použije na pohnojení pole. Sedáme na koberec v kuchyní u kamen a na miniaturní pestře zdobené stolečky dostáváme smažené chlebové placky, jogurt a slaný mléčný čaj s máslem. V muzeu je takové šero, že si na popisky musíme svítit čelovkou. Nacházíme tam tradiční sněžnice. Škoda, že jsme je neměli na Rupinově sedle. Černé mraky pohltily celé údolí hluboko pod námi. Prší. Procházíme polozřícenou vesnicí postavenou na tak příkém svahu, že když jdeme nahoru, tak nám kloužou trekovky po prašných cestách. Z okolních hor se vrací dobytek z pastvy. Stovky zvířat doslova stékají po kopcích do vesnice. Kozy dorazily domů a nikdo je nechce pustit do chlívka. Stojí na dešti s hlavami vtlačenými do vrat chlíva a mečí jako o život.

Kibber – Všude kolem nás jsou holé duhové hory a řídký vzduch. Údajně nejvýše položená vesnice se silnicí a elektrickým proudem na světě. Všechny oblé vrcholky, kam oko dohlédne, se zdají na dosah ruky. Je to příjemný pocit. Nejsme sevření zuby neproniknutelné skalní hradby jako jinde v Himalájích. Člověku se chce věřit, že se stačí jen rozběhnout a za chvilku jsme na těch duhových vrcholcích. Chceme dojít do vesnice, kterou vidíme na protějším kopci. Vede tím směrem prašná cesta. Ta ale končí u hrany kaňonu a pokračuje na druhé straně. Přes kaňon vede ocelové lano a na něm visí ocelová přepravka. Nějakých 200 metrů pod lanem se valí řeka. Myslím, že už do té vesnice na protějším kopce tak urgentně nepotřebujeme.¨

Stopování skrz Spiti – Protože skrz údolí jezdí jen 2 autobusy denně a ty bývají velmi plné, rozhodli jsme se Spiti prostopovat. Z korby náklaďáku jsou totiž bezkonkurenční výhledy a Spiti je nádherné údolí. Je pravda, že aut nejezdí moc. Občas se prožene džíp s 10 bengálskými dovolenkáři uvnitř a 20 taškami, plynovými bombami, papiňáky a pytli rýže na střeše. Ti opravdu nemají místo. Nejvíce se osvědčily místní pick-upy. Štěstí jsme měli i na dovolenkáře z Dílí ve vlastních autech. S těmito ukázkově globalizovanými/ westernizovanými příslušníky indické vyšší střední vrstvy je možné diskutovat téměř o čemkoliv, tedy kromě indické politiky, která je zásadně nezajímá. 3 Mladíci podnikali indickou Jízdu po indo-tibetské highway (která ve vyšších polohách spíš připomíná léta neudržovanou polní cestu) a vše si natáčeli na kameru zabudovanou v laptopu. Nemohli si vynachválit přátelskost a pohostinnost místních lidí.

Naše fotky z Himachalpradeshe:

http://www.flickr.com/photos/luciekinkorova1/sets/72157619128485472/

Vytvořil: Lucie-Kinkorova   Zobrazeno: 597x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů