HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

MaldaCZE

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  MaldaCZE  /  2013 Sardínie - první rodinná dovolená  / DEN 5 Frontanamare beach, Nebida, Masua, Pan Di Zucchero

DEN 5 Frontanamare beach, Nebida, Masua, Pan Di Zucchero

Itálie

Vytvořeno: 15.01.2014
Autor: MaldaCZE


Den 5. - čtvrtek 26. 9. 2013 - Frontanamare beach, Nebida, Masua, Pan Di Zucchero Po snídani jsme vyrazili na cestu a já hned zase usnula. Cesta utíkala rychle a byla celkem příjemná. Je tu super, že sice jsou všude značky omezení rychlosti na 30, 50 a 70, ale všichni jedou stále 90 . Ze začátku jsem měl trochu strach, ale nebudu přeci brzdit kolonu a vytvářet podezření. Projíždíme vnitrozemím, kolem nás roviny i hory. Téměř u cíle u města Iglesias jsou vidět ve skalách staré továrny a budovy k těžbě drahých kovů. Zde se muselo doslova makat. Po cca po hodině a půl se před námi otevírá nekonečná písečná pláž Frontanamare. Táta vypnul motor a já se probudila, skvělý timing. Jelikož jsme na západním pobřeží, tak vítr fučí od moře. Je to neustálý proud vzduchu, žádný nárazy. Ideální pro windsurfery, kitery a jiný surfery. Slunce máme v zádech a všichni (asi 10 lidí), co jsou na pláži jsou zády k moři. Je to vtipný, vždy každý kouká do vody a zde naopak. Je to kvůli větru a slunci, který je teď v zádech. Téměř všichni zde taky mají slunečníky a plážový stany jako větrolamy. I my ho stavíme a jsme za ním v téměř bezvětří. Vítr krásně čistí vzduch a je krásná viditelnost a ostré barvy. V dálce je vidět místní pozoruhodnost, ostrov Pan Di Zuchero (Homole cukru), právě pro jeho vzhled. Zde trávíme nějaký čas a cákáme se ve vlnách. Vítr je příjemný, je z něj cítit síla. Kolem poledního se pláž skoro uplně vyprázdnila. Kilometry jsou bez lidí. Neuvěřitelný, možná proto, je tohle zatím pro tátu asi top pláž co tu viděl. Je po sezóně, nebo na konci a je to hodně znát. Restaurace zavřený a pláže poloprázdný, tady teda uplně. Říká se, že západní pobřeží není tolik navštěvované paradoxně k jeho krásám. Ale od letišť je to prostě dál a nepotkali jsme tam, žádný velký hotel. Jen menší ve městech. Po užití pláže se vydáváme na další obhlídku pobřeží. Silnice kopíruje každý záhyb moře a je zde opět spousta prudkých serpentin. Po pár kilometrech dorážíme do městečka Nebida, kde je další z mnoha továren na těžbu kovů. Před tím jsme ještě ale v domnění, že je to ona, sjeli k jiné, která byla po dost hodně polní cestě. Ale Punto je offroad a zvládl to bez problémů, kromě té rány do podvozku a při cestě zpět – do prudkého kopce, táta musel trochu zacouvat a rozjet to, protože slabý motor chcípal. Máma měla adrenalinovej zážitek a já byla v klidu. Pak po pár desítkách metrů bylo parkoviště a kolem stezka s výhledem na moře a skály. Neskutečné výhledy do propastí, na ostovy, na Pan Di Zuchero, které se teď ještě více vyjímá se svými 130m a z ničeho nic pod náma pod prudkým svahem ona továrna. Jsou to jen holé zdi s půlkruhovými okny a párem komínů. Táta tam chce hrozně jít, ale neví jak se tam dostat. Jsou tam sice vidět schody, ale jsou ještě mnohem níže ta vyhlídková stezka. Ptá se tedy místního číšníka, který sedí v prázdné restauraci, která je součástí vyhlídky. Ten něco italsky zabrblá, ale táta to pochopil, a už obchází plot a po značce se vydává zatím prašnou cestou po vrstevnici dolů ke schodům. Je to pěknej sráz a když byl u schodů byl rád. Dolu to šlo rychle. Dokonce za ním šel i jeden turista. Který ho viděl a tak ho následoval. Továrna totálně opuštěná, jen slyšet příboj tříštící se o skály, ještě pěkný kousek dole. Továrna byla oplocená, ale jeden sloup byl vyhnutý a to znamenalo, že tam táta musí jít. Je to přeci jen nadšený fotograf a tam byly zajímavé výhledy a i ta stará opuštěná továrna v kontrastu s modrým nebem, modrou vodou a divokou přírodou. Když se táta vracel, jeho následník neváhal a vystřídal ho v zakázaném území. Byl to super pocit být tam jen sám. Zpátky cesta vedla buď po nějakých značených/neznačených stezkách. Nebylo kam zabloudit, prostě člověk zakloní hlavu a koukne nahoru kam chce jít, ale asi by to nebylo tak pohodlný. Nicméně táta šlape schody zpět nahoru. Je to prý dřina a pěkně funí. Ale vždy si vzpomene na výstup na Mt. Kinabalu a vše ostatní je pak procházka rájem. Táta napočítal cca 450 schodů. Trocha relaxuj na lavičce a popojíždíme ještě pár kilometrů severněji do městečka Masua, kde je malá krásná pláž s přímým výhledem na cukrovou homoli. Fotky co jsme viděli byly úchvatný. Když jsme tam dojeli, ten pohled byl vskutku neskutečný. Krása. Krásná klidná zátoka a spousta dětí, takže se můžu zase seznamovat. Zde trávíme jen cca hodinku a jelikož je odpoledne a cesta celkem dlouhá a já jsem unavená, tak odjíždíme zpět. Jakmile se startuje auto, zase usínám a probouzím se až u hotelu. Tohle cestování mě baví a rodiče taky. Zkulturňujeme se a jdeme zas na véču a po ní mě jde táta uvozit a všichni únavou usínáme. Byl to parádní výlet a cesta za to stála. Sem bysme se chtěli vrátit a ještě to více prozkoumat. Vytvořil: MaldaCZE   Zobrazeno: 332x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku