HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

MaldaCZE

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  MaldaCZE  /  2013 Singapur, Malajsie, Brunej  / DEN 7 Mt. Kinabalu, výstup 1. část

DEN 7 Mt. Kinabalu, výstup 1. část

Malajsie

Vytvořeno: 08.01.2014
Autor: MaldaCZE


10.3. Mt. Kinabalu. – výstup na Laban Rata 3272m Ráno vstáváme celkem v klidu a po malým čekání na Martina a spol. odjíždíme do KK parku. Sbalili jsme jen nejnutnější věci. I tak má batoh 7kg. Cestou se stavujeme pro nezbytné energy tyčky typu snickers a já beru nějaký běsný energy drink v pidi lahvičce s obrázkovým písmem, který tomu dodává náboj extrémní energie a možná taky pěkný sra.ky, Registrujeme se, dostáváme karty se jménem a číslem skupiny kvůli checkpointům. Dále dostáváme, vlastně kupujeme si vlastního průvodce, kterej jde tu cestu s náma a dělá nám bezpečnostní doprovod. Jde vždy za posledním a bude dohlížet. Škoda, že jeho angličtina je na úrovni naší malajšiny. Stejně cestou nebude síla na vykecávání ale o přestávkách určitě jo. Nasedáme do minibusu a jedeme k bráně. Dnes nás čeká 6km dlouhá cesta k chatě Laban Rata, kde přespíme a ráno půjdeme zbytek na vrchol Mt. Kinabalu. První den převýšení cca 1400m. Cesta nahoru začíná paradoxně pár schodama dolů. Dovoluji si použít citaci z jednoho z cestopisů co jsem četl. „Tak vzhůru dolů“. Všichni plní humoru a plní elánu děláme společnou fotku. Nakonec je první a poslední . Po pár metrech ale začíná cesta stoupat a už nepřestane. Po cestě jsou po 500m ukazatele ušlé vzdálenosti a pak cca po 700-900 metrech takové budky s wc a tekoucí vodou, kterou lze dotočit a nemusí člověk tahat litry vody a tím kila navíc. Po asi 3km už na sebe nečekáme. Každý chytl svoje tempo a dech a tak spotřebovává síly jak mu to vyhovuje. Schody se nekonečně točí a za každou zatáčkou čekám nějaký pokrok, nějakou rovinku, nebo menší schody nebo nejlíp konec. Je to nekonečný. Martin průběžně nadává a hlásí – Ty vole podívej na tu horu jak je nahoru !!! Ty vole, kdyby tu nebyly tolik ty debilní schody nebo byly rovně, to by mě pak nevadilo, to bych ušel třeba 30km. Hned nás chytá šílený smích tropického šílenství, který nemůžeme udejchat, nemáme kyslík, funíme a podlamujou se nám kolena. Je to brutálně náročný výstup. Když vidím, že nás předbíhají profesionální nosiči s obříma báglama s náloží jak blázen, nevěřícně kroutíme hlavama. Nosiči navíc nejsou žádný teenageři, jsou mezi nimi dokonce i starší ženský, který mají uplně tu samou nálož. Respect. Nebudu popisovat krok za krokem. Když si na to vzpomenu furt si říkám, že jsme borci, že jsme to vylezli . Nikdo netrénovanej, všichni kancelářský, ale s velkým sebevědomím a neohrožeností. Jsme sakra mladí a nic není nemožný. Cesta to to byla útrpná ještě víc o to, že jsem asi na druhém kilometru dostal nehorázný křeče do břicha. Nevěděl jsem co mám dělat, jenom úzký kamenitý schody a okolo džungle a sráz. Ještě jsem chvíli překonával sám sebe, nevěděl jsem jak daleko je další rest point. No nešlo to, přeskočil jsem zábranu ve vhodným místě a skočil do džungle. Uffff, trochu potrhanej od trnů, ale krása… můžu zas jít. Ani jsem nebyl moc vidět, dokonce mě dohnal i Martin s Jirkou, kteří šli jako poslední. Pak jsem šel chvíli s nima a téměř po pár metrech jak naschvál byl restpoint s WC. Kdo to mohl vědět? Ale asi bych to stejně nedal, tohle mě přemohlo. Další trable postupně vyprchaly a já nasadil tempo, nechal kluky na restpointu a s potichými nadávkami jak to je daleko a kterej vůl tohle vymyslel, šel dál zářivý budoucnosti. No já to zakomponoval do trasy. Po 5:45 hodinách tvrdýho intenzivního výstupu jsem dorazil na základnu Laban Rata, která je 3272m nad mořem. Dal jsem to!!!!! Marek, Robin a Roman došli průběžně přede mnou v rozmezí hodiny a půl. No a za mnou dorazil Martin s Jirkem po 7,5 hodinách. I náš průvodce tohle asi nezažil, prej odpočívali po pár metrech a desetiminutový přestávky. Dokonce jim řikal no tak pojďte už. Když kluci dorazili nadávali jak špačci a že zítra s náma už nejdou. Martin měl na noze ortézu, to chápu a Jirka chytnul nějakou svalovou horečku, takže sotva lezl. Všichni jsme nakonec dostali vytápěnej pokoj a s nikým jsme se o něj nedělili. 3 dvoupatrový postele, který už něco pamatujou a je strach na nich spát, ale byli jsme tak hotový, že jsme se tam vyškrábali a nic neřešili. Já dal ještě ledovou sprchu asi z horskýho potoka nebo spíš ledovce jak byla studená. Ani jsem neměl sílu nadávat jak to dělávám. Chvíli jsme zrelaxovali a šli na véču a po ní se plácli na malý terásce na týhle starý, jak to nazvat… ubikaci..to je ono.. Sanatorium bylo proti tomuhle luxus. Dechberoucí západ slunce, mraky po náma a nad náma štíty hor, který zítra – doufám pokoříme – vykoukly z mlhy a vidíme jak jsou velký a majestátný. Jdeme spát brzo kolem 8-9, ve 2 ráno vstáváme, abychom ráno stihli východ slunce z vrcholu Mt. Kinabalu. Noc, no, odpočal jsem si za koncertu chrápání ze 3 stran . Vytvořil: MaldaCZE   Zobrazeno: 566x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku