HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

MaldaCZE

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  MaldaCZE  /  2013 Singapur, Malajsie, Brunej  / DEN 8 Mt. Kinabalu výstup 2. část a sestup

DEN 8 Mt. Kinabalu výstup 2. část a sestup

Malajsie

Vytvořeno: 08.01.2014
Autor: MaldaCZE


11.3. Výstup Mt. Kinabalu finále + cesta dolů Medvídek pusík (Martin) zůstává s Jirkou na základně a spí. Silná čtyřka – Já, Roman, Jirka a Robin v plný polní čekáme na gajda a vyrážíme na noční tůru. Překvapivě nás nebolí ani moc nohy po včerejším výstupu, ale únava je znát. Cesta začíná nekompromisně hned stoupat. Na vrchol to je 2,5km a musíme překonat převýšení 878 metrů. Vycházíme až ve 3 hodiny, po vydatný snídani. Zase rejže a jiný rejže a nudle. Tak jsem si dal pro změnu zase vajíčka. Nasazujeme slušný tempo, jenže po pár chvílích docházíme poslední skupiny, který vycházeli před námi. Ty postupují krůček po krůčku a furt stojí. Sice funíme, ale po 2 schodech stát a odpočívat je moc brzo. Mě to trochu pomohlo v pomalejším startu dávat častěji voraz, ale kde to lze tak je kamzíčími kroky předcházíme. Cesta se nám zdá být pohodlnější než včera, možná je to pomalejším tempem a vynucenými přestávkami, které nám chce nechce ordinuje had turistů, kteří jsou pomalejší a nejde je předejít. Na chvíli jsme se rozdělili a já se opožďuji a docházím kluky až po chvíli, když opět stojí frontu na lano. Jeden z asi ostřejších úseků. Musí se jít po hraně hory a přidržovat se lanem. Je tma a na cestu se svítí jen čelovkama, nebo třeba kluci telefonama, protože čelovky neřešili. Pár lehce extrémnějších úseků a procházíme jakousi checkpointovou bránou, kde si nás odškrtávají, mě teda ne, nechtěl jsem hledat to ID co nám dali a tak jsem proklouznul. Tady se už šlo po žulových pláních. Potkávám pár výškových značek a kilometrovníků. Jsem přes 3tis metrů vysoko, srdce mi buší jak o život a plíce nestíhají. Na každý krok se musím asi 3x pořádně nadejchnout. Nohy mě překvapivě nebolí a šlapou jak mají, je to paráda. Jenom nestíhám dejchat. Jsem jako motor, kterej má výkon a chce dopředu, ale nemá vzduch a ztrácí výkon. Po cca 100 metrech, dělám dejchací přestávky. Udělal jsem si v kejchání trochu systém a vesele, no spíš už nuceně pokračuju k vrcholu. Teď už se nebudu přece vracet. Kyslík ubývá snad s každým krokem a kamenná pláň se zdá být nekonečná. Provaz už nepoužívám a spoléhám na nohy. Vrchol už vidím a na něj hada ze světel čelovek. Je to ještě 500m, hrozná štreka. Už vidíme, že se začíná rozednívat a jsme pod vrcholem, zbývá tak 100m, ale to je šplh po skalách. Tady odpočívám a funím uplně nejvíc. Nestíhám to nadejchávat…. po pár minutách … Héééééj, jsem tady v 4095m nad mořem, na vrcholu největší hory Bornea a asi v širokodalekém okolí, to musím ještě pak prostudovat, jak široký to okolí je. Nicméně je to i moje nejvyšší hora a asi jí zůstane, but never say never. A hlavně, je vyšlápnutá pěšky. Žádná lanovka a jiné podpůrné prostředky. Jen moje nohy, plíce, nervy a pár tyčinek  Povinné foto na vrcholu mezi celkem dost lidmi, kteří to vyfuněli taky. A výhled na nezapomenutelnej východ slunce. Je nám kosa jako sviňa. Aby ne, nahoře na hoře jsou 4 stupně celsia maximálně. Chvíli tam zevlujeme a postupně slézáme dolů směrem na South peak, jehož obrázek je vždy u odkazu Mt. Kinabalu. Samotný nejvyšší Low´s peak nikde, holt není tak fotogenický . Východ slunce a jasná obloha nám ukázala co jsme všechno v noci museli zvládnout a jak jsme vysoko. Když vidím, po čem jsme šplhali tak si říkám, že ve dne by to bylo asi horší, ještě, že jsme to neviděli. Cesta dolů na Laban Ratu utíká rychleji, ale i hodně náročně. Nohy začínají sakra bolet a podlamovat se. Každej krok dolů je problém. Na chatě pak dáváme relax a poplácáváme se po ramenech jak jsme dobrý. Dáváme na odpočinek 2 hodinky a musíme ještě dolů 6km děsnejch schodů a všecho co jsme lezli nahoru. Dolů to pádíme celkem rychle, vůbec mi to nevadí. Odtrhávám se s Markem od kluků a jdeme dost svižně, po kamenech skáčeme jak parkuristi. Moje krize začala cca 3km do konce. Nohy odmítají spolupracovat. Tělo jde dopředu a nohy za ním. Musím dát pauzu a vzchopit se. Už i schody jdu jak o berlích a Marek na mě čeká, 1km do konce se zas zmátožuju, asi s vidinou blízkýho konce a snad lepší cestou, kterou si už radši nepamatuju. Hurááá, Timphon Gate reached. Po 3-4 hodinách, vůbec se nemůžu dopočítat za jak dlouho jsme to dali. Důležitý je to, že jmse tu. Nasedli jsme na autobus, který nás zavezl ke vstupu a hned, zase po schodech, jdeme do restaurace na dlabanec. Jsem tak vyřízenej, že nemůžu ani pořádně jíst. Čekáme na kluky, kteří asi za hodinu doráží a opět nadávají (méďa pusík nejvíc). Jsme totálně v pr…… a to jsme to chtěli zvládnou v jednom dni, blázni. Pro netrénovaný kancelářský týpky to nedoporučuju . Nemáme ani sílu si nechat vytisknout certifikát o výstupu. Sedáme do auta a jedeme zpět 80km do Kota Kinabalu na hotel. Cesta náročná, samá zatáčka a jede se pomalu. Naštěstí ty zatáčky člověka nutí být vzhůru, jinak bych to začelil asi ihned. Dorážíme k hotelu, večeře a totálně death jdeme spát. Zítra chceme jen na nějaký ostrov v okolí. Velmi náročný 2 dny to byly, tak si zasloužíme odpočinek. Vytvořil: MaldaCZE   Zobrazeno: 1223x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku