HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

MaldaCZE

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  MaldaCZE  /  2014 Vietnam, Kambodža  / DEN 5 - 27. 3. 2014 Sapa

DEN 5 - 27. 3. 2014 Sapa

Vietnam

Vytvořeno: 14.04.2014
Autor: MaldaCZE


DEN 5 - 27. 3. 2014 Sapa Dnešní noc byla trochu náročnější, bylo mi blbě, plnej nos, bolelo mě v krku a byla mi chvíli zima, chvíli zas vedro. Ráno jsem to pak docela spravil kapkama do nosu a krásně dospal do 8. Doběhl jsem zarezervovat výlet na dnešek a pak jsme si dali na hotelu snídani. Hned po ní se odcheckovali, nechali bágly na hotelu a šli na výlet. Výlet to byl klasický turistický s místním krojovanou slečnou a asi dalšíma 6 staršími, jejichž doprovod jsme nechápali, zatím. Šlo nás 8 turistů. Všichni mladí zhruba v našem věku v sestavě Čechy, Holandsko, Ukrajina, Anglie a Švédsko. Dnes se také celkem vyjasnilo, ukázalo se i sluníčko, což bylo velmi příjemné a taky se ukazovaly vrcholky hor. To jsem vůbec nečekal, že tam jsou v těch mracích schovaný takovýhle obři. No obři, vesnice Sapa je ve výšce cca 1600m a nejvyšší v okolí je myslím 3tis m vysoký štít. Cestou se nám naskytoval krásný výhled do údolí s rýžovými poli, která byla mnohem větší a upravenější než ta včera. Bylo až skoro kýčovitý. Krása. Procházeli jsme políčky s rostlinou jejiž, jméno si nepamatuji, ale využívá se pro výrobu indiga, tedy modrého přírodního barviva. Pro ukázku si to pár lidí zkusilo a nic moc, jen zelená ruka jak od trávy, ale po chvíli měli ruce tmavě modrý, jak kdyby je neměli prokrvený. V tuhle chvíli jsem pochopil, proč ten Vietnamec, co jsme včera potkávali a spal u cesty, že měl celý ruce tak modrý. Mysleli jsme si, že to je nějaká nemoc, nebo že je špinavej od spravování motoru. Cestou jak jsme se mezi sebou bavili, tak vždy všichni jsou zvědaví, kdo odkud je a tak jsme se postupně začali všichni bavit se všema. Škoda, že Libor byl v tomto případě trochu mimo dění, protože nerozumí anglicky. K stmelení také pomohla placatice se slivovicí. Ta ukrajinka co tam šla s náma vypadala jakoby vypadla z oka bráchově manželce. První si toho všiml Libor, ale musel jsem mu dát zapravdu. Neskutečná podoba. Výlet se zdál být ze začátku nudný, holt to byla klasická turisťárna. Naštěstí výhledy stály za to a sami bysme se tam asi jen tak nedostali. Byl to fakt klasickej hon na turisty. Skupinky chodily možná po půlhodině za sebou. A všechny lifrovali koridorem obchůdků. A zase zaznělo, sir?mejbíí jůů báááj samsíng? Dnes jsem tuhle smršť děcek nahrál. Přicházeli jsme k vesničce, kde na mostku stálo asi 12 okrojovaných ženských a dětí. Jak nás uviděly, hned vstaly a vyšly nám naproti v domnění úspěšného byznysu a lepších zítřků. Asi to měly rozpočítaný, aby pokryly po dvojičkách každýho turistu. Naštěstí, když člověk nereaguje nebo se baví, tak dají po chvíli pokoj. Ale pak jdou vedle člověka třeba několik minut a pak to zkusí znova. Je to na jednu stranu zábava a na druhou stranu obtěžující. Ale sem to patří, alespoň, že se u toho usmívají. V ceně výletu byl oběd v místní restauraci, kde nás při vstupu obklíčila spousta malých dětí a začly prodávat náramky a to jejich mejbíjůbájsamsíngfrommí? A ty staré babičky a matky, co šly s náma je v tom podporovaly a samy taky prodávaly. Takže už víme proč šly, i když je pravda, že tam pak zůstaly. Tak je možný, že to vzali jen při cestě domů. K obědu byla zase klasika. Rejže, závitky, tofu, nějaký maso, salát a něco k tomu. Jím ke svému překvapení i rejži, ale asi proto, že se mi začíná zajídat to jídlo. Vše taková stejnochuť. Nebo spíš po včerejším mišmaši sem nechtěl moc experimentovat. Takže to jistí rolky, ty jsou dobrý. Během oběda příchází další skupinky turistů a je to ten samý prodejní šrumec. My jsme si tím prošli a tak se tomu už jen smějeme. Po obědě ještě projdem jednu vesničku a míříme k minibusu co nás má odvézt zpět do města. To je taky show. Průvodkyně nám říká, autobus tu ještě není, bude tu cca za půl hodinky. Zatím si můžete sednout sem a ukazuje na takovou zahrádku, kde jsou zas ty jejich klasický plastový pidiždličky a stolečky. Tam by se naše Rose vyřádili s pastelkama. Samozřejmě dotaz, dáte si něco k pití? A nikdo nic nechce, protože má svoje. Takže cca po 10 minutách průvodkyně říká, autobus už je tady a ukazuje na parkoviště. A tam vidíme toho klasickýho naháněčskýho tranzita, který tu fungujou jako minibusy. Jenže tenhle tam stál celou dobu co jsme přišli. Vtipnej pokus zase něco vytáhnout z turistů. Já si tedy při obědě koupil od holčičky asi 6 pletenejch náramků za dolar, ať má motivaci na příště. Jenže se pak sesypaly další a chtěly taky, abych koupil. Očividně jsem byl nejlepší smlouvač, páč ta ukrajinka – Lena co seděla vedle, tak dostala jen 4 za dolar. Byla to zábava. No a co mě pak ještě dostalo, když jsme před odjezdem zpět seděli v tom kiosku, tak jsem z batohu vytáhl jakýsi rýžový křupky, co jsem koupil v rychlosti před odjezdem v Hanoji na nádraží. Ty starý okrojovaný dámy se probudily v hejno piraňí a natahovaly ruce. Původně jsem to chtěl vyhodit a tak jsem jim nasypal do nataženejch dlaní takové jednotlivě balené crackery. Pak mě napadlo, že bych je třeba mohl vyměnit za ty jejich věci co nabízejí. No, bylo tak rychlý, že jsem měl prázdný ruce a ta jedna bezzubá mi pomalu seděla na klíně, hrozně se chechtala tím jedním zubem a pomlaskávala. Najednou jsem měl spoustu kámošek. Nechápu to, buď to bylo něco exkluzivního, ale pochybuju, pytel křupek, nebo musely být hladový a týden nejíst. To snad jedly i s obalama. Fofr a pytel zmizelej. Přijeli jsme před hotel cca ve 3 odpoledne a v 8 večer jede vlak z Lao Cai, kam si musíme koupit lístky. Jdu za tím šikmáčem, co jsem kupoval tenhle výlet a co jsem s ním byl v kontaktu přes CS, abych koupil jízdenky. Mimo jiné, ten výlet jsme koupili u něj o 2 USD levněji než ostatní. Asi jsem dostal slevu ze známosti. Lístek na ten naháněčský minibus stál 50 Kč. V průvodci píšou 40 Kč, ale odchylky se přijímají. Když jsem mu říkal, že jsme sem jeli za 100, tak kulil oči. A tak jsem mu řekl, jak jsem to usmlouval ze 400. A to padal do mdlob. Lístky teda máme, na pátou. Taky jsme zjistili, že asi 2 lidi z výletové skupiny bydleli u nás na hotelu. Potkali jsme pak už jen ukrajinku a tak jsme se rozloučili, dali panáky božkova na dobrej trip. Zjitili jsme, že další její cíl je Halong Bay zátoka, kam chceme i my. Tak třeba se tam potkáme. Skvěle jsem dnes totiž procvičil angličtinu a při omluvě, že nevím nějaký slovíčko jsem byl od ostatních pochválen, že mluvím dobře. Tak jsem byl rád, že takhle easy funguju. Ti lidé ze skupinky, to jsou správní cestovatelé, angláni objíždí celý svět, někde zastaví, učí angličtinu a při tom cestují, prej už asi půl roku, kam pojedou dál? Neví, asi Austrálie nebo zéland. Se uvidí. Co nás překvapilo, že zrovna ženský cestují samy a na dlouhou dobu. Viz Holanďanka, ta to měla cca na 7 týdnů – Čína, Laos, Vietnam, Thajsko…, Lena zase asi 2 měsíce, to samý. A to jí prej manžel pustil. Oboum holkám skončila škola a tak vyjely ven. Tohle cestování by mě taky bavilo. Vyjet si na 2 měsíce, mít jen zhruba plán a zůstávat na místech podle toho jak se mi to líbí. Holt máme to jinak a musíme to zvládnout z pár dní . Ale i tak jsem za ně rád. Batohy jsme ještě nechali na hotelu, já si vzal jen foťák a šli jsme obhlídnout náměstí za slunečnýho počasí. Na náměstí byla spousta lidí s vlajkami, hrála budovatelská hudba a vypadalo to celkově děsivě. To náměstí je ve tvaru U a vypadá jako amfiteátr. Chvíli jsme koukali a nic se nedělo a tak jsme prošli ještě tržiště. Dnes tam bylo i oddělení masny a spousta flákot. Jedna nás však zaujala. Byl to pěkně naporcovaný hafan. Hlava, pacičky odseknutý asi na polívku, přední stehýnko a zadní stehna už asi někdo koupil na večeři. Byl to zvláštní pohled. Ale holt, jinej kraj, jinej mrav. Tady se jedí psi a u nás králici. Proběhli jsme to a vrátili se zpět na námko. Teď už to byl spíš takovej buzer plac. Hudba hrála naplno, rozuměli jsme jen Vietnam, Vietnam. Přišlo pár pohlavárů, nebo porotců a zasedlo na připravené židličky proti pódiu. V tu chvíli nastoupila děcka s vlajkama a seřadily se dle oblečení. Některé měly drezy, sportovní bundy a jiné kroje. Nejspíš šlo o něco jako začáteční ceremoniál před olympiádou, ale v místním duchu. Začal hrát pochod, děcka měly choreografickou sestavu s vlajkami a to vše za velkého mávání, nuceného veselí, jako když strýček Kim měl proslov. Působilo to celkem děsivě. Trochu jako spartakiáda, trochu jako oslava jakéhosi vyššího cíle zastřená sportem a dětma. Do toho ta pochodová hudba. Všude červený vlajky s žlutou hvězdou, a srpem s kladivem, nápisy o budování vlasti a plnění plánu – asi apod. Všichni turisti čučeli. Zde jsem to taky musel natočit. Jo, vlastně po tom vlajkovým nástupu přišel nějakej borec s kytarou za čal tam zpívat nějakej song, druhej mu držel mikrofon u pusy, jako kdyby tam neměli tolik stojanů. Asi to byl nějakej místní Klus s parťákem nebo co. Nevím jestli to bylo tím vitím, ale spousta lidí se zvedla a odcházela. Většinou teda běloši. Taky zajímavej výjev místního folklóru. Pak jsme šli už jen pro bágly, sedli na minibus, kde jsme byli jen 2 což bylo super a za hodinku jsme byli v Lao Cai. Hned tam zas přišel nějakej somrák, že nám prodá listky na vlak a pokud máme, tak u něj v hospodě můžeme počkat a nechat se natáhhnout. My jsme ho poslali tam, kde končí/začínají nohy a prošli si okolní ulice. Opět mega trh a všechny možný krámky a vždy prodávají venku na chodníku. Dokonce tam měli něco jako truhlářskou dílnu a nábytek montovali na ulici. Našli jsme jakousi ne moc turistickou restauraci a dali si večeři. Libor nudle a já chobotničkovej salát. Sice jsem chtěl něco evropštějšího, ale tohle byla i tak dobrá volba. Chvíli jsme tam zůstali a na jejich vkus asi dlouho protože nám nejspíš vypli wifinu. Z ničeho nic to nešlo. My měli dojedýno a já psal report a komunikoval s Monikou. Mám rozepsanou zprávu, odesílám a prd. Tak mě to naštvalo a o to víc, když čmoud s nafoukaným kohoutem na hlavě (to je tady móda) přinesl účet a bylo tam ještě k tomu 10 Kč když to projde. Neprošlo. Když jsem u toho jejich hair stylu, tak jsme se chtěli nechat ostříhat v místním holičství na ulici. Já chci asi taky nějakou tu vlnu, něco, abych zapad a nebylo poznat, že jsem turista. Vlezli jsme tam, borci si tam válej gule a ještě si řeknou za ostříhání každýho kílko. A po mém vysmání, že jim dáme maximálně kilo za dva vůbec nereagují, že by přišli se slevou. To se mě „dotklo“ a tak jsme odešli. Hlavně, že jsou to Vietnamci, kopou se nudou do zadku, ale prachů by se jim zachtělo. Nebo to je zde nějakej bezva job a tady se nesmlouvá  Na vlakáči jsme si vyzvedli za vouchery lístky a nemohli jsme najít kancelář tý agentury. Spolu s náma to hledali taky nějaký lidi a všichni nás furt někam odkazovali. Tak jsme hledali s nima a nakonec ten kancl byl v jakýmsi kiosku s pitím spolu s garáží a snad obývákem se zavřenýma železnejma žaluzijovejma dveřma. Tam bych to fakt nehledal. Jdem k vlaku, kterej už tam stojí, dnes bez naháněče nacházíme svůj vagon a kupé. Říkáme si to bude zas cesta, ale doufali jsme v to, že bysme mohli bejt na kupé třeba sami. Přišli jsme a tam ležel zas nějaká francouzská starší borka, bonžůůr mesijéé. Kouknul jsem ne místenky a máme jednu horní postel a jednu dolní. Částečné polepšení. Spodní si jako velitel zájezdu zabírám já. Za chvíli přišla další frantice, kámoška tý první a tak tu máme zase plno. Pak sedíme na mojí posteli, tak nějak uspořádáváme věci a oba s Liborem najednou zakřičíme. Týý voléé, to má vyšší strop!! Tady se dá už posadit v horním patře. Jsou tam i odkládací boxíky a vůbec je to asi prostornější. Paráda. Tak alespoň něco. Francouzky sundaly boty, no trochu závan, páč byly celý od bahna – boty, asi podobnej výlet jako my, šli jsme po bahnitejch stezkách. No naštěstí to hned vylítlo a je dobře. Teď jsme na řadě my. Ale my na hotelu ještě provedli chemické úpravy složení chodícího systému. Jedna z nich vytáhla nějaký sprej a říkám si sakra, asi nějakej coco chanel, to zas budu kejchat jako v práci. A najedno cejtim snad savo? Néé tak repelent?? To je blbost do vlaku. A poslední závan byl jen ten desinfekční sprej. Tak se tím celý zestříkaly, potřely a já se podíval na Libora a říkám mu, tak a tohle je jejich rychlá sprcha. Ještě, že nám nerozumí. Mezitím co tu píšu na kavalci report, vlak zase hází jak splašenej kůň. Spolucestující začínají tuhnout a to všichni, takže to balím. Jdu si to toho lavoru na chodbě zkusit zhygienizovat co půjde a půjdu spát zase trochu na prasáka. Jo a ještě jedna věc. Jak dnes začlo svítit, což jsme nečekali, když ráno byla mlha, že jsme si mysleli, že máme na oknech folie, tak nás to lehce připražilo. Jen lehce. Ale jak frkám furt, tak vím, že nos určitě. Teď tedy ještě několik hodin vlakem a ráno na nás čeká celodenní Hanoj. Vytvořil: MaldaCZE   Zobrazeno: 395x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku

Příspěvek nemá připojeny žádné obrázky.
Galerie příspěvku