HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Ghana 2010  / Třetí víkend - Vodní dobrodružství u vodopádů Wli

Třetí víkend - Vodní dobrodružství u vodopádů Wli

Ghana

Vytvořeno: 29.08.2011
Cesta: Ghana 2010
Autor: OndraF


 Jako cílovou stanici třetího víkendu jsem zvolil úplný východ země a turisticky profláknuté vodopády Wli. Začalo to tedy tradičně – páteční nemocniční praxe, poté hodit na záda batůžek s oblečením, sednout na autobus Metro mass a nechat se dovézt do cíle. Vodopády Wli jsou však na rozdíl od předchozích destinací jako Cape coast nebo Bosumtwi mnohem hře dostupné. Nacházejí se asi půl hodiny cesty od městečka Hohoe (čteno „hohoj“). Přímý spoj až tam ale neexistuje, musel jsem proto přestoupit v o poznání větším městě podobného názvu – Ho. Krkolomná a zdlouhavá cesta zapříčinila, že do Ho jsem dorazil až po setmění. Naštěstí zastávka Metro mass byla hned vedle stanoviště tro-tro a shodou okolností se mi i v této pokročilé hodině podařilo najít jedno, právě odjíždějící do Hohoe. Cesta tam byla tou nejhorší za celých pět týdnů v Ghaně. Rezavá, polorozpadlá a neskutečně přeplněná kraksna neposkytovala nic, co by se jen vzdáleně dalo nazývat pohodlím. Naštěstí jsme jeli jen necelé dvě hodiny a má úpějící kolena, narvaná do sedadla přede mnou, netrpěla dlouho.

     Minibus mne vysadil v Hohoe kolem desáté hodny večerní. Oproti Cape coast jsem zde měl šťastnu ruku a hned první ubytovna byla volná. Bohužel, ani zde si nevzpomenu na jméno hostelu, nicméně slibuji, že tuto informaci později doplním, protože zvláště zde jsem byl s ubytováním nadmíru spokojen. Ubytovna je vedená postarším manželským párem a zvláště paní máma je neskutečně milá a ochotná osoba, která mne dokonce založila několika málo cedi, když jsem neměl drobné na zaplacení taxi. Součástí ubytovny je i restaurace, kde jsem mohl okusit to nejlepší red-red, které jsem za svůj pobyt v Ghaně jedl.

     Druhý den ráno jsem vyrazil k vodopádům. Cesta tam trvá necelou půlhodinu a je dostupná pouze pomocí taxi. Hned u vchodu do rezervace jsem byl odchycen párem místních, kteří se mi nabídli jako průvodci pro pralese. Jak jsem později při placení vstupného zjistil, o průvodce se v žádném případě nejednalo a já jakožto mladý naivní turista byl zneužit párečkem povalečů, kteří si chtěli přivydělat nějaké to cedi. Naštěstí byli rozpoznáni správcem parku a já byl tak ušetřen dozajista přemrštěné ceny za průvodce. Toho mi posléze přidělilo samo vedení parku a sám průvodce, sympatický postarší mužík, mi sdělil, že jeho cena není fixní a je zcela dobrovolná. Obdržel ode mne pět cedi, což byla, jak jsem doufal, cena přiměřená. Vydali jsme se do hloubi pralesa. Wli mají dvě části. Spodní vodopády jsou snadno přístupné asi po dvacetiminutové cestě po rovince a jejich součástí je i drobné jezírko, kde se lze bez sebemenších obav koupat. Druhé, a mnohem impozantnější vodopády, jsou však situovány až na vrcholku vysoké hory a cestu k nim představuje dvouhodinové drápání do skal v úmorném skleníkovém podnebí místního pralesa. Zařadil jsem se tedy do početné skupinky bláznů, kteří se chtěli podívat až na úplný vrchol a začali jsme náš výstup. Hned po prvních několika desítkách metrů jsem byl propocený na kost. Ne zpocený, ale zcela propocený, mé oblečení se dalo ždímat. Láteření nad mokrými hadry se však ukázalo jako přinejmenším úsměvné, protože asi v polovině cesty se spustil pravý nefalšovaný tropický liják. Z nebe se valily kýbly vody a my byli během vteřiny promočení na kost. Skály, po kterých jsme stoupaly, se navíc staly nebezpečně kluzkými a nám tedy nezbývalo nic jiného než začít opatrně sestupovat zpět. Když jsme dorazili na pralesní stezku, zjistili jsme, že ji liják proměnil v menší potok, kterým jsme se brodili po kolena ve vodě a já se tak mohl rozloučit s drahými pohorkami. Cestou k východu z parku jsme se ještě na pár okamžiků zastavili u dolního vodopádu, kde jsem udělal pár fotek „aby se neřeklo“ a pak už jsme upalovali ven z parku. Tam mi můj průvodce ochotně zavolal taxi a dokonce mne pustil i do svého příbytku, kde jsem se mohl osušit a alespoň vyždímat zmoklé oblečení. Zbytek dne je pak strávil na pokoji v Hohoe, kde jsem se snažil usušit své jediné oblečení, které jsem si na tento víkend vzal s sebou. K večeru jsem pouze podnikl krátkou procházku do vesničky a udělal pár fotek.

     Druhý den jsem oblékl stále ještě mokré oblečení a vydal se nejrychlejší cestou zpět do Kumasi. Třetí víkend se tak nestal příliš vydařeným. Mělo to však jedno plus – mohl jsem na vlastní kůži zažít pravý tropický liják a získat tak do sbírky další typicky africký zážitek.       

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 623x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů