HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Madagaskar 2011  / den 06 - 07 - Národní park Tsingy

den 06 - 07 - Národní park Tsingy

Madagaskar

Vytvořeno: 08.01.2012
Autor: OndraF


Náročná cesta za podmanivou mimozemskou krajinou parku Tsingy

     Zbytek dne byl hektický. Tsingy jsou velmi špatně přístupné i v suchých měsících a nejbližší veliké město, Morondava, je vzdálené přes 100 km. Pro nás, jelikož jsme pokračovali od Tsiribiny, byla Morondava až cílová stanice při návratu z národního parku. Tento den nás čekalo ještě mnoho hodin velmi nepřístupnou přírodou a ještě dnes jsme měli v plánu dostat se do kempu hned u vstupu do parku, což však vyžadovalo dva zdlouhavé přesuny přes řeku pomocí přívozu.

     Okolí Belo-sur-Tsiribina, jak nám místní vysvětlili, je jedna z nejteplejších, možná i vůbec nejteplejší oblast Madagaskaru a my to pocítili hned po výjezdu. Stačilo se trochu vzdálit od Tsiribiny a horko se změnilo ve výheň, která kulminovala v době, kdy jsme dorazili k prvnímu přívozu. Že naše první plavba přívozem (kterých v pozdějších dnech bylo ještě několik) bude na dlouho, dávala tušit dlouhá fronta kamionů, která čekala na přesun ještě před námi. Poprvé jsme zde také narazili na skupinku Čechů, se kterými jsme zkřížili cesty ještě jednou v Toliaře. Zrovna na nich byla dobře patrná výhoda průvodců pro tuto oblast Madagaskaru; zatímco my měli za sebou dně krásná města, malebné jezero Tritiva a úchvatný výlet po Tsiribině, oni 15hodinovou úmornou a nezáživnou cestu z Tany do Morondavy v přecpaném taxi-brousse. Přívoz nakonec dorazil, my spolu se čtyřmi dalšími osobními auty nasedli na přívoz a užili si asi půlhodinovou plavbu po řece. Poté jsme nasedli zpět na naše „kat-kat“, jak místní ve francouzštině nazývají své terénní vozy s pohonem na všechna čtyři kola, a pokračovali. Vedro trochu polevilo, nám se cestovalo pohodlněji a mohli jsme si začít užívat okolní přírodu. Jako každý den, i zde jsme měli možnost obdivovat ohromnou rozmanitost místní fauny. Po rýžových polích, horách, říčních deltách a vodopádech přišly na řadu vyprahlé stepi a nízké vysušené lesíky, kterými jsme projížděli po úzkých písčitých cestách a čas od času projeli nějakou tou vesničkou v podobě několika primitivních chýší na dřevěných kůlech. K druhému přívozu, tentokráte přes nevelkou řeku Manambolo, jsme dorazili až za hluboké tmy. Situace zde byla dost nepřehledná, cestovalo s námi mnoho místních, vše ve spěchu a my se už pomalu těšili na spánek. Přenocovat jsme měli v místním kempu, vzdáleného cca 80km od Belo-sur-Tsiribina, který byl asi tím nejodpudivějším místem, které jsme za celý měsíc navštívili. Byl to jeden veliký chaos, pár rozpadlých chat a špinavé turecké záchody. Naši průvodci dokonce najali pár místních strážců, kteří měli hlídat nás a naše stany, protože, jak nám bylo vysvětleno, v tomto kempu se krade prakticky neustále. My tuto noc naštěstí přečkali bez úhony a druhý den se mohli těšit na druhý z vrcholů naší dovolené – národní park Tsingy.

 

 

Tsingy - V útrobách dna prehistorického moře        

     Národní park Tsingy de Bemahara je vlastně dno dávno zaniknuvšího moře. Kromě nevelkých a nepříliš zajímavých okolních pralesů tvoří jeho stěžejní část právě ono kamenné dno, zbrázděné a rozpraskané, s mnohdy až několik desítek metrů hlubokými průrvami, mezi kterými se jako obrovité jehly tyčí špičaté, jako žiletka ostré a nebezpečně vyhlížející kamenné trny, mezi kterými jsme se proplétali. Celý park je rozdělen do dvou částí, tzn. Petit Tsingy (malé Tsingy), které se nacházejí hned u kempu a dají se projít během hodiny, a druhá část, Grande Tsingy, která je pak tím oním, za čím se na Madagaskar jezdí. Z kempu je to ještě asi hodina a půl jízdy terénním vozem. U vstupu do parku jsme od původce vyfasovali horolezecké sedáky. Cesta Tsingami je totiž krkolomná, většinu času strávíte přešlapováním po miniaturních skalních výstupcích nebo provazových žebřících. Vše je přizpůsobeno starším turistům a mladíci, zvyklí na vysokohorskou turistiku, budou jeho použití občas považovat za zbytečné. Nicméně jako břitva ostré výstupky vyhlížely zlovolně a i když většinu času nehrozil pád do hluboké propasti, uklouznutí na takovémto povrchu by znamenalo velmi nechtěný, doživotní suvenýr. Navlékli jsme se tedy do výstroje a vydali se na cestu. Trasa trvá dle průvodce nějaké 4 hodiny, což je poměrně reálný odhad. První cca třetina vede převážně v podzemí, kdy se po vratkých kovových žebřících spustíte do jedné z mnoha širokých průrev a procházíte pak systémem jeskyní, které pod Tsingami vedou. Podívaná je to působivá, jen to chce být vybaven vlastním zdrojem světla. V druhé části okruhu jsme pak vyšli na denní světlo a proplétali se kamennými jehlicemi, šplhali nahoru a dolu, přecházeli po rozhoupaných provazových žebřících a kochali se tou nádherou, která všude kolem nás byla. Upřímně nevím, jestli se někde jinde na světě nachází podobná lokalita (vyjma severu Madagaskaru, kde ještě jedny drobné tsingy leží), pro mne to byl však unikát a po Tsiribině druhý vrchol naší cesty.

     Po návratu a spěšném obědu jsme ještě navštívili Petit Tsingy které, po zhlédnutí jejich o mnoho většího bratra nebyly ničím poutavým. Pak jsme už nasedli do připravených vozů a vyrazili na jih, do Belo-sur-Tsiribina, kde nás čekala první sprcha od Miandrivaza. 

     Malá poznámka na závěr – projížděli jsme řadou tradičních, primitivních vesnic a některé z těch odlehlejších, více schovaných v džungli, udržují ještě ryze původní zvyky co se týče námluv partnerů, zasnoubení a svateb. A jak jsme byli poučeni, pro mladé malgašany je zárukou úspěchu u místních dívek kriminální činnost. Konkrétně krádež tažného zvířete zebu z některé ze sousedních vesnic. Zloděj je většinou odhalen a poslán na dva až tři roky do vězení. A pokud je jeho rodina finančně zajištěná, může si dovolit jej vykoupit za obnos asi dvou milionů ariary. Tak či onak, jakmile mladý zlodějíček opustí věznici, vrací se do své rodné vesnice a rázem se stává místním gerojem, na kterého se děvčata lepí jako vosy na med. Bohužel, místní jsou si vědomi tohoto scénáře i včetně možného „vykoupení“ svého synka z vězení, ve skutečnosti spíše uplacení soudce, a proto často vezmou spravedlnost do svých rukou. A to se stalo nedlouho předtím, než jsme jednou z těchto vesnic projížděli, kdy její obyvatelé takového zlodějíčka polapili, nacpali do pneumatik od kamionu a upálili. Holt jsme nebyli v Evropě.    

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 676x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů