HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Madagaskar 2011  / den 09 - 11 - Manja, Morombe a bláznivá cesta na jih

den 09 - 11 - Manja, Morombe a bláznivá cesta na jih

Madagaskar

Vytvořeno: 08.01.2012
Autor: OndraF


Bláznivá cesta zemí nikoho

      První úsek cesty byl za námi a my stáli před důležitým rozhodnutím, jak dál. Cesta měla jednoznačně pokračovat na jih, do Toliary. Nicméně v původním plánu byl přelet. Tato alternativa padla hned první den s již zmíněnou absencí lokálních dopravců a letenka Morondava-Toliara s Air Madagaskar byla nehorázně drahá. Měli jsme tedy několik možností – pokud bychom se snažili zachovat náš původní plán a nechat si týden na Komory, nebylo možné zvládnout celý původní itinerář. Cesta z Morondavy do Toliary totiž terénním autem trvá čtyři dny a nám by pak nezbýval čas na řadu stěžejních míst, která se pak dále po RD7, neboli silnici č. 7 (hlavním dopravním tahu celého Madagaskaru) nacházela, jako např. národní park Isalo, Ranomafana apod. Druhou alternativou bylo absolvovat onu úmornou 15 hodinovou cestu taxi-brousse zpět do Antananariva a odtamtud po RD7 na jih do Toliary, odkud bychom se letecky přepravili na Komory s mezipřistáním v hlavním městě. Finančně bychom si ale nijak nepřilepšili, spíše naopak. Nakonec tak muselo padnout zprvu nechtěné, ale nakonec vítané rozhodnutí Komory zcela vynechat. Rázem jsme tak měli fůru času na prozkoumávání krás ostrova. Pro dosavadní velmi dobré zkušenosti s našimi průvodci jsme se rozhodli celý zbytek výletu (čili nějakých 18 dní) absolvovat s nimi, což nás stálo dalších 850 Euro na cca 18 dní.

     Cesta tak mohla pokračovat podle předem naplánované trasy, což znamenalo čtyřdenní jízdu divočinou směrem na jih do Toliary. Trasa je to prý překrásná, nicméně služeb průvodců tu prý není potřeba, celé dny prakticky jen jedete, dostali jsme tak jen auto s řidičem, najatým našimi průvodci, se kterými jsme se měli setkat v Toliaře. Protože se pomalu schylovalo k polovině naší dovolené, rozhodli jsme se v průběhu této trasy (která téměř celá vede podél pobřeží) věnovat dva tři dny odpočinku v některém z místních plážových „rezortů“. Profláklé a Lonely planet doporučované Ifaty a Belo-sul-Mer byly našimi průvodci hned zamítnuty s tím, že prý ví o něčem mnohem krásnějším – zapadlé vesničce Andavadoaka, s prý nejkrásnější pláží na celém Madagaskaru. Jejich návrh jsme přijali a plán cesty byl tak následující – dva dny cesty do Andavadoaky, pak tři dny naprostého relaxu a nicnedělání na pláži a další den příjezd do Toliary.

     S řidičem jsme se setkali hned druhý den ráno. Na první pohled příjemný a sympatický chlapík, bohužel jeho francouzština dosti pokulhávala a o angličtině nemohla být ani řeč. Ráno jsme věnovali nákupům a pak se vydali konečně na cestu. Hlavní a prakticky jediný tah na trase Morondava-Toliara představuje sotva viditelná písčitá cesta uprostřed divoké přírody. Místní doprava tudy také jezdí, ale ne každý den a poruchovost taxi-brousse v takovémto terénu je vysoká. První den ještě nevede podél pobřeží, cesta se stáčí poměrně výrazně do vnitrozemí a my tak převážnou část dne projížděli savanami. Podívaná to byla náramná, znovu zcela jiná příroda, jiný biotop. Tato oblast je navíc přímo obsypána baobaby. Proto bych tímto chtěl vyvrátit časté představy o tom, že jediné místo na ostrově a ostatně i na světě, kde lze tyto stromy spatřit, je Baobab avenue. Ani v nejmenším, celý region kolem Morondavy, stovky kilometrů všemi směry jsou posety baobaby a mnohdy i krásnějšími a vzrostlejšími než kolem avenue. My tak měli možnost se jimi kochat ještě po několik dalších dní.

     Celý první den proběhl vcelku pohodově, a když pominu úmorné vedro a všudypřítomný prach, který definitivně odrovnal třetinu našeho oblečení, cestu jsme si užili. Přespali jsme v díře, zvané Manja. I sám řidič mezi slovy připustil, že jde skutečně jen o vynucenou noclehárnu, čemuž odpovídala i jedna jediná ubytovna v celém městečku, která navíc byla v rekonstrukci. Nicméně bungalovy, i když stísněné a potemnělé, byly čisté, dokonce měly i sprchy a ubytovna nabízela i skromnou večeři, čímž jsme nepohrdli. Samotná Manja pak nemá co nabídnout, snad jen jeden větší zeleninový trh. Zde jsme poprvé ochutnali maniok. Po batátech druhá tradiční africká „brambora“, která mně osobně však k srdci rozhodně nepřirostla, ať už jsem ji jedl ve formě vařené nebo smažené. Chutí připomíná velmi moučnou bramboru a stačí malý úlomek k nasycení na další polovinu dne.

     Druhý den k večeru jsme podle plánu měli dorazit do Andavadoaky. Ale jen pokud bychom dodrželi svižné tempo z předchozího dne, což se nestalo. Překážkou byl totiž další přívoz, který, jak nám vysvětlil hlouček lelkujících místních, je od včerejška rozbitý. Na vině byl přetížený camion-brousse, který celý přívoz rozlomil na dva kusy. Nikdo se nenamáhal dát do Manjy, což byla nejbližší větší výspa civilizace, vědět, a my tak místo návratu do Morondavy a vymyšlení alternativního programu ztvrdli na půli cesty a nezbývalo nám než čekat. Po asi dvou hodinách hádek (kdy se jako nepoužitelný projevil i náš řidič, který nejenže nedokázal nic vyjednat, ale nebyl schopný nic říct ani nám) místní nakonec přislíbili, že přívoz opraví. Prý nejdéle dvě hodiny, slibovali. Po dalších pěti hodinách bylo jasné, že to byl hodně střízlivý odhad a náš příjezd do Andavadoky se odkládá. Toho večera jsme dorazili do města Morombe. Vysněná pláž nebyla daleko, jistě by se k ní dalo za tmy ještě dojet, ale cesta tou dobou vedla už při pobřeží a v noci přicházel výrazný příliv, který veškeré cesty zatopil. Další pokračování by tak bylo nebezpečné a my museli přenocovat zde. Pochopitelně že naše nálada nebyla nejveselejší, ztratili jsme den pláže. A korunu všemu zas a znovu nasazoval zcela neschopný řidič, který nám nebyl schopný říct jedinou kloudnou větu ve francouzštině a my se tak museli složitě domlouvat s našimi průvodci, kteří tou dobou pobývali v Taně. Nakonec jsme vyjednali posun našeho plánu o jeden den, přeci jenom jsme tou dobou už začínali být unavení a tři dny nicnedělání vypadaly rozhodné lépe než dva.

     Další den ráno (po další hádce s naším řidičem, který zmizel neznámo kam a vrátil se až o téměř dvě hodiny později, než jsme byli domluvení, kdy se my už pomalu smiřovali s tím, že vzal do zaječích) po krátké pobřežní cestě, která vedla převážně skrze stále zelené lány mangrove, jsme se dostali na místo určení – Andavadoaka.

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 567x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů