HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Madagaskar 2011  / den 20 - 21 - vláčkem do Manakary

den 20 - 21 - vláčkem do Manakary

Madagaskar

Vytvořeno: 09.01.2012
Autor: OndraF


Objevujeme krásy gastroturistiky

      I když původní plán byl pokračovat hned do Ranomafany, rozhodli jsme se věnovat následující dva dny malé odbočce z naší trasy a otestovat místní železniční dopravu. Vlak z dob počátku dvacátého století, jezdící mezi Fianarantsoou a pobřežním městem Manakara, i když slouží i místním, je převážně atrakcí pro turisty. Bývá obvykle plný, proto jsme lístky koupili již den předem a další ráno jsme vyrazili k nádraží. Prodrali jsme se neskutečným chaosem, který na nádraží panoval, a nasedli. Vláček má první a druhu třídu, přičemž ta první, i když pro běžného turistu není drahá, je cenově neúnosná pro místní, a proto je vagon první třídy výhradně turistickou záležitostí. Každý vlak se tak před odjezdem rozdělí na „bílou“ a „černou“ část a my tak strávili den ve společnosti převážně Francouzů. Unikátní však není jen samotný vlak, ale i cesta, kterou projíždí. Železnice totiž vede převážně hornatou džunglí, kdy převážnou část scenérie tvoří skalní masivy, desítky vodopádů a lesy. Trasa není dlouhá, cesta však trvá přes deset hodin, vlak totiž staví doslova „na každém patníku“, téměř každých deset kilometrů zastaví v nějaké vesnici na patnáctiminutový odpočinek. Vlak v tom momentě obklopí zástupy místních, prodávající převážně jídlo a to v každé vesničce jiné. Někde koupíte vařené humry, někde smažené slané pečivo, někde uzeniny, někde sladkou ovocnou rýži. A vše vypadá nesmírně lákavě. Cesta vlakem se tak, ať chcete nebo nechcete, promění v jednu velikou desetihodinovou žranici, kdy se každý snaží ochutnat co nejvíc z místních dobrot. Je zvykem, že jídlo se ve vagonu nesyslí, ale sdílí s ostatními cestujícími, a to platí i o alkoholu, kterým byli Francouzi bohatě vybavení. V průběhu hodin se tak vagon změnil v hnízdečko radosti, připomínající antické orgie, kdy se celý den pouze jedlo, pilo, smálo a hodovalo.

     K večeru jsme dorazili do Manakary. Měli jsme domluveno s jedním příjemným francouzským párem, že se k nim na tento den a cestu zpátky připojíme. Město není příliš vzhledné, pár rozblácených ulic a jeden veliký trh. Přes noc navíc sprchlo a i druhý den byl celý pod mrakem, předzvěst blížícího se madagaskarského jara. Co však stojí za zhlédnutí je nedaleká, asi pět kilometrů vzdálená rybářská vesnička, sedící v ohbí kanálu des Pangalanes. Tradiční víska, sestávající z několika málo dřevěných chatrčí, obsypaných rybářskými sítěmi, na jedné straně ohraničené kanálem, na druhé širým mořem, prostoupené palmovými háji připomíná spíše výjev z oblasti jihovýchodní Asie než Afriky. Je tu i možnost zaplatit si krátký výlet pramicí po kanále, jakási miniobdoba výletu po Tsiribině. Pro dopravu do vesničky a zpět doporučuji zaplatit si taxi nebo si v některém z hotelů vypůjčit kolo. Pousee-pousse je také možnost (a nakonec jsme jej zvolili i my, za slušnou cenu 5 000 ariary tam i zpět), jen buďte opatrní pří výběru vozky. Manakara je totiž známá jako místo s vůbec nejhoršími pousse-pousse službami v Madagaskaru, zejména pro časté podvody a okrádání turistů. Nám se smůla vyhnula.

     Rybářskou vísku jsme navštívili dopoledne a krátce po poledni jsme už mířili dál. Spolu s francouzským párem byla naší další destinací Ranomafana spolu se stejnojmenným národním parkem, kam jsme dorazili k večeru, konkrétně do útulného Hotelu Manja, komplexu útulných bungalovů s restaurací hned u řeky asi 500 metrů od města. Zde nás čekalo dosti nemilé překvapení – místo našeho starého dobrého průvodce nás čekal někdo nový, který se nám představil jako náhrada za starého průvodce, kterému se prý rozbilo auto, a musel s ním do Tany k opravě. Potíž byla v tom, že náhradní „průvodce“ byl pouze řidič, který neměl nejmenší ponětí o našem předem dohodnutém programu a také nám pravidelně dával najevo, že jeho povolání je řidič, nikoliv průvodce, a ať tedy nečekáme jakékoliv služby vyjma dopravy z místa A do místa B. Druhý problém tkvěl v tom, že kvůli „administrativní chybě“ jsme si museli dvakrát zaplatit hotel v Manakaře, takže nám náš zmizelý průvodce navíc ještě dlužil peníze. Po dlouhém a nepříjemném telefonním hovoru nakonec slíbil, že se s námi setká v dalším městě jménem Ambositra, moc šancí jsme tomu ale nedávali. No nic, museli jsme se smířit s tím, co máme. Hlavně, že jsme nepřišli o odvoz, v zásadě jsme tak v problémech nebyli.

     S tím, jak píši o průvodcích, mi přichází na mysl jedna praktická rada – ze začátku tohoto cestopisu jsem básnil o výhodách průvodců a jejich terénních aut. Jakmile jste se však octli na RD7, situace se rázem změnila, doprava se stala mnohem pohodovější a i služby pro turisty jsou na zcela jiné úrovni. Proto si troufám říci, že na tento úsek (který je ostatně tím hlavním a téměř jediným úsekem, který jezdí cestovní kanceláře) jsou průvodci přebyteční a bohatě si vystačíte s cestováním po vlastní ose, které je mnohem levnější.

 

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 550x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů