HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Rumunsko 2006  / Naše cestovatelské křtiny a deset dní v rumunských horách

Naše cestovatelské křtiny a deset dní v rumunských horách

Rumunsko

Vytvořeno: 04.02.2012
Autor: OndraF


Praktické informace:

Časové pásmo - +2 od Greenwitche, +3 v létě

Mezinárodní telefonní volačka - +40

Měna – Rumunský leu. 1 leu = 20,8kč

Status – Semi-prezidentská republika

Populace – 21 680 974   

Rozloha – 238 391 km2

Hlavní město – Bukurešť

Další města – Iasi, Galati, Cluj-Napoca, Timisoara

Jazyk – Rumunština

 

 

     Výlet do Rumunska byl naším prvním větším zahraničním výletem.  Myslím tím prvním, který jsme absolvovali v pravém „backpacker“ stylu, jen parta kamarádů, krosny a divočina. I když z dnešního pohledu nebylo těch 10 dní v rumunských horách ničím neobvyklým, pro řadu z nás to byla zlomová akce, která definovala naší cestovatelkou duši na mnoho let dopředu. Nápad podniknout něco takového byl prostý – končili jsme studia na gymnáziu a v rámci posledního loučení jsme se rozhodli pro tuto dobrodružnou tečku za našimi bezstarostnými léty.  

     Už od začátku bylo jasné, že naší prioritou jsou hory. Volba nepadla na největší pohoří Rumunska Fagaraš, ale na Paring a Capatini. Než započnu vlastní vyprávění o naší cestě, chtěl bych předem omluvit případné nesrovnalosti nebo chybějící detaily. V době, kdy píšu tyto řádky, je tomu již téměř šest let, navíc organizace výletu byla v režii Michala, já byl tou dobou ještě nezkušený „nadšený pozorovatel“, mnoho informací jsem tak už postupem času pozapomněl. Takže tedy Paring a Capatini. Cesta tam i zpět se dá bez potíží zvládnout vlakem. Doprava je to levná, pohodlná a hlavně stylová. No, byla by, kdyby se jelo načas. Což však ani v našem případě neplatilo, zvláště na zpáteční cestě. Ale o tom až později. 1.7.2006 tedy naše šestice nasedla na přímý vlak směrem Bukurešť. Cesta měla trvat nějakých 18 hodin. Protáhla se však prakticky na celý den kvůli výpadku proudu kdesi v hloubi Maďarska. Nakonec jsme však do cílové stanice dorazili a tou bylo město Petrosani. Upřímně, hodnotit cokoliv jiného než hory bude asi dost obtížné, protože jsme toho z „nížinného“ Rumunska viděli minimum a většinou se jednalo jen o krátkou zastávku. Petrosani bylo nevelké město, dýchající atmosférou, které by se u nás řeklo „komunistická šeď.“ Nezdrželi jsme se tu dlouho, jen nakoupili vody a nějaké potraviny, navíc nás chytla první přeháňka a my se tak bez okolků vydali na cestu. Ten den jsme měli v plánu již rovnou vyrazit do hor a nemohli jste tedy otálet.

     První noc jsme strávili v podhůří Muntii Paring na nepříliš vzhledném stanovišti kdesi za městem, připomínající víc než cokoliv jiného skládku. Původně jsme zkusili požádat o nocleh pár místních (Michal se i za pár měsíců dokázal naučit Rumunsky tak, že se v holých větách byl schopen domluvit), nic z toho ale nebylo a my tak museli poprvé využít našich stanů. Druhý den nás pak čekal hned nejnáročnější výšlap celého výletu, téměř dvoukilometrové převýšení až k nejvyššímu bodu Paringu – Paringul Mare. Nejprve pohodová cesta loukou se začala pomalu zdvihat a přešla do vleklého drápání do kopce přímo po sjezdovce. Společnost nám dělalo stádo krav, které si v jednu nestřeženou chvíli dokonce pochutnalo na Martinově batohu. Cesta pokračovala a my se pomalu ale jistě dostávali do hor. Louky vystřídaly lesy, lesy pak holé štíty pohoří Paring. Počasí se prudce změnilo, my vytáhli mikiny a bundy a po očku sledovali honící se těžké mraky, které nám bohužel dělaly společnost až do konce výpravy. Pokud si dobře vzpomínám, slunce nám svítilo snad jen jedno dopoledne, což byla jediná menší kaňka na jinak parádním výletu. Jak jsme stoupali, začínal jsem pociťovat následky své nepřipravenosti – běžná městská obuv, starý neforemný batoh se spoustou obtěžujících přívěšků v podobě stanu, igelitek, náhradních bot apod., žádná pláštěnka. Navíc se ozvalo i mé zažívání, které začalo poměrně důrazně protestovat proti vodě z nedalekého potoka, kterou jsem si byl líný vydezinfikovat. Zkrátka a prostě, vybíral jsem si nováčkovskou daň a ta byla vzhledem k tomu, že jsme šli nejnáročnější úsek výletu, poměrně bolestivá. Někdy odpoledne jsme dorazili k Paringul Mare a pak prakticky po celý zbytek cesty pokračovali po hřebeni. Vždy jen na přenocování jsme museli slézt k úpatí (což bylo někdy i několikasetmetrové převýšení), protože na hřebeni se hlavně kvůli prudkému větru a absenci jakékoliv rovné plochy stanovat nedalo. Výjimkou nebyla ani první noc, kterou jsme strávili u jednoho z mnoha horských ples, ke kterému jsme dorazili až za hluboké tmy.

     Další dny se nesly ve stejném duchu. Paring je mnohem ostřejší a náročnější pohoří než Capatini, které je více mělké a plné luk. Paradoxně je ale právě Paring mnohem lépe značený a v druhé polovině cesty jsme tak často sešli z cesty a kus dne hledali nejbližší turistické značení. Párkrát jsme díky tomu sešli až skoro do údolí, což pak znamenalo poctivý výšlap zpět na hřeben. Udělejte takovýchto výšlapů během dne pět a věřte mi, že to vaše nohy pocítí. V oblasti Paringu jsme nenarazili na živou duši. Skutečně, za prvních cca 5 dní jsme potkali slovy dva bači, od jednoho jsme směnili limonádu a pár bonbonů za jeho oběd – „telemea“, domácí brynzový sýr. Jinak jsme se stravovali z vlastních zásob, instantní těstoviny a hromady tabulek čokolády byly naší každodenní obživou. I když je Rumunsko moderní evropskou zemí, zde v horách jsme měli občas pocit, jakoby se zastavil čas. Jeden den nám dělal společnost bača a jeho stádo asi padesáti ovcí, které zcela obsadili naše stanoviště, jindy zas setkání s bačou, kterému na mapě nic neříkala deset kilometrů vzdálená vesnice.

     V druhé polovině výletu jsme sešli do trochu nižšího pohoří Capatini, které už, alespoň pro mne, tak malebné nebylo. Kontakt s civilizací byl rozhodně větší, což se projevilo hlavně na množství zdivočelých psů, které jsme museli s píšťalkou v ruce pravidelně odhánět. Poslední den jsme tábořili už v podhůří, kde se do mé paměti zapsala hlavně loučka, která byla pokrytá kravinci tak hustě, že jsem měl problém najít i volné místo pro můj ešus.

     Horské putování jsme zakončili ve vesnici Brezoi a zde začal nejúmornější a zároveň nejnezapomenutelnější úsek naší cesty. Brezoi, jinak také známé jako místo s největší koncentrací prostitutek ve východní Evropě, jak nám ochotně sdělil jeden mladý Rumun. Co je na tom pravdy netuším, skutečností však bylo, že nás hned u hranic městečka zastavila skupinka místních dívek a zcela bez okolků na nás vystrčila svá holá ňadra a dožadovala se cigaret (přinejmenším). Z Brezoi jsme pak dle plánu měli pokračovat přímým vlakem až do Prahy. To by však musely být funkční koleje, které, jak nás místní informovali, jíž dlouho nejsou v provozu a dlouho ještě nebudou. Nám tak započala téměř 40ti hodinová cesta domů, kdy jsme se posunovali hlemýždím tempem, vesničku po vesničce a strávili tak téměř dva celé dny a noci ve vlaku nebo na nádraží. Nemusím asi zdůrazňovat, že jsme po deseti dnech strávených v horách, kdy veškerá naše hygiena spočívala ve vyčištění zubů a kdy jsme se každý den asi dvacetkrát zpotili až na kost, nevoněli zrovna jako pralinky a tato dvoudenní vlaková anabáze náš odér definitivně zařadila do kolonky vražedný. Za ty dva dny jsme zastavili v řadě drobných měst či vesniček, namátkou např. Sibiu, Blaj nebo Medias, kde vzpomínám na naší první rumunskou pizzu ve čtyři ráno v jakémsi baru, kde z nás a našeho dřevitého aroma museli mít jistě radost. Nakonec jsme skončili v Simerii, odkud tedy konečně pokračoval přímý spoj až do Prahy, který sice také nedojel na čas, ale hlavně že dojel.

    

     Rumunsko tak bylo sice krátkým a z dnešního pohledu nijak obdivuhodným počinem, z mnoha ohledů však pro nás byl nezapomenutelným, ať již kvůli krásné přírodě, majestátním horám, takřka naprosté několikadenní izolace od civilizace nebo kvůli faktu, že ty byla naše prvotina, která z řady z nás udělala vášnivé cestovatele, možná i na zbytek života.      

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 592x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů