HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Slovinsko 2007  / Skryté krásy nenápadné evropské země

Skryté krásy nenápadné evropské země

Slovinsko

Vytvořeno: 07.02.2012
Autor: OndraF


Praktické informace:

Časové pásmo - +1 od Greenwitche, +2 v létě

Mezinárodní telefonní volačka - +386

Měna – Euro

Status – Parlamentní republika

Populace – 2 050 189

Rozloha – 20 273 km2

Hlavní město – Lublaň

Další města – Maribor, Celje, Kranj, Velenje

Jazyk – slovinština

 

    

     Deset dní v rumunských horách v minulém roce na několik dalších let určilo ráz našich výprav a Slovinsko se tak neslo taktéž v duchu převážně horské turistiky. Naše šestice, již osvědčená sestava, se rozhodla strávit další necelé dva týdny v horách převážně v okolí Triglavského národního parku. Nápad na tuto lokalitu tentokráte vzešel z mojí hlavy, ani už vlastně nevím, proč mne napadlo zrovna Slovinsko. Jak se nakonec ukázalo, bylo to asi nějaké vnuknutí z hůry, protože slovinské hory byly ty nejkrásnější, co jsem měl za svůj dosavadní život možnost spatřit. Plánování bylo tentokrát rychlejší, my byli zkušenější (zejména já, který si s sebou konečně zabalil pláštěnku a pořídil si nový batoh a pohory) a Slovinsko jako takové bylo pro turisty vlídnější, protože na rozdíl od Rumunska se jedná o zemi vyspělou a vzdělanou, kde se bez potíží domluvíte anglicky.

     Stejně jako miluje i tentokrát padla volba na vlakovou dopravu. S přestupem v Salzburgu trvala cesta až do cílové stanice – města jménem Jesenice, nějakých 12 hodin, které se v našem případě proměnily v jeden kontinuální ethanolový piknik, kdy byli někteří z nás sťatí už ve dvanáct v poledne. Nakonec jsme ale zdárně dorazili do cíle a z Jesenice se přesunuli do Lublaně. Obdivovat krásy hlavního města jsme se rozhodli až na zpáteční cestě, teď pro nás bylo jen krátkou zastávkou s přespáním a druhý den ráno jsme už mířili směrem Kranjska Gora, kde jsme se napojili na turistickou stezku, vedoucí přímo do nitra Triglavského národního parku. I v případě Slovinska jsme se rozhodli zařadit hlavní kondiční výzvu hned na první den, kdy jsme museli prakticky z naprosté nížiny zdolat převýšení téměř dva kilometry, kdy naším cílem pro dnešní den byla horská chatka Pogačnikov Dom. Zde si dovolím malou odbočku – i když jsme s sebou měli stany a v některých dnech je i využili, převážnou část naší cesty jsme nocovali v horských chatách a ubytovnách. Stanování v okolí Triglavu bylo náročné pro výběr míst, a pokud si dobře vzpomínám, nebylo ani povolené. Výlet se nám tak oproti Rumunsku výrazně prodražil, a to jsme značnou sumu peněz ušetřili díky stravování z vlastních zásob, protože vysokohorská přirážka na veškeré potraviny byla občas až zarážející (namátkou bych mohl zmínit plátek chleba za 2 Eura nebo klobásu za šest). No nic, takže dnešní cíl cesty zněl Pogačnikov dom. Trasa z Kranjské Gory až na vrchol byla překrásná, lesy střídaly potoky a já osobně už po prvním dni ve slovinských horách mohl prohlásit, že místí krajina tu rumunskou spolehlivě válcuje. Jak je v horách zvykem, počasí se měnilo z minuty na minutu a nás stihla drobná přeprška zrovna v nejkritičtější fázi výšlapu, kdy jsme museli zdolat asi 500m převýšení po takřka kolmé stěně, která sice byla zajištěná hřeby a lany, nicméně bez základního lezeckého vybavení byla riskantní i za sucha, natož v dešti, kdy vše bylo kluzké jako olej. Pro mne osobně a hlavně pro mou fobii z výšek to byla maturita v sebekontrole, kterou se mi podařilo složit v zásadě jen tím, že jsem se zcela regulérně smířil s tím, že dnešní den asi nepřežiji. Když píši tyto řádky, zjišťuji, že jsem nejspíš přežil a mohl si tak odškrtnout jedno bezvýznamné osobní vítězství. K Pogačnikovu domu jsme dorazili ještě za světla a ubytovali se. Měli jsme toho plné kecky.

     Druhý den se vyčasilo a nás tak ráno přivítala modrá obloha bez jediného mráčku, která nás doprovázela téměř celý výlet. Alespoň tedy po dobu, kterou jsme strávili v horách, což byla oproti Rumunsku příjemná změna. Pogačnikov Dom skýtal dechberoucí výhled na mnoho desítek kilometrů slovinských hor, převážně bílých a kamenných, připomínajících měsíční krajinu. Byli jsme touto krásou unešení a rozhodně jsme nečekali, že tahle malá evropská země skýtá takové přírodní krásy, jakým je právě okolí Triglavu. A to jsme ještě ani netušili, že v druhé půli naší cesty je ještě o chlup překonají Triglavská plesa. Kochání ale muselo po čase ustoupit tvrdé dřině a my se vydali dál. Cesta si svou náročností ničím nezadala s předchozím dnem, zejména proto, že jsme jednu chvíli museli sejít až téměř do údolí a poté se opětovně vyškrábat na vrchol, tentokrát ne po svislé stěně pomocí lan a skob, ale pěkně postupně nekonečnými serpentinami, které, alespoň v mém případě, braly mnohem víc sil. Možná proto, že zde člověk nemohl zapojit sílu rukou a musel jen šlapat a šlapat, jako mula. Tržaska Koča, cílová stanice tohoto dne, tak byla námi opěvovaná už od odpoledne. Když jsme dorazili, čekalo nás zde „uvítací komando“ v podobě chatky, natřískané desítkami turistů, ze kterých valnou část tvořili i Češi. Inu, není se čemu divit, byli jsme pár kilometrů od Triglavu a tudíž na nejfrekventovanější horské trase celého Slovinska. A pochopitelně, i naše kroky vedly druhý den stejným směrem.

     V Tržaske Koče jsme strávili dvě noci, to proto, že jeden den byl vyhrazený na okružní cestu s výšlapem na nejvyšší horu Slovinska – Triglav (2864 mnm). Bez batohů se šlo jedna báseň. Tedy až k úpatí cílové hory. Zde jsme potkali skupinku cizinců, zrovna se vracejících z vrcholku Triglavu, ověšení horolezeckým vybavením, se kterým by zdolali i K2 a se slovy, že bez jištění v podobě skob a lan je výšlap na vrchol sebevraždou. Některým z nás to nahlodalo sebevědomí (a já byl se svou fobií z výšek mezi nimi) a vrátili se k chatě, zbytek skupinky se vydal dál. Jak jsme nakonec z jejich vyprávění zjistili, výšlap nebyl ani v nejmenším nebezpečný, bez obtíží se dal uskutečnit bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení a byl ničím v porovnání se stěnou, kterou jsme museli zdolat o dva dny dříve. Někteří z nás tak přišli o jeden z vrcholů celého výletu jen díky vlastní nerozhodnosti.

     V dalších dnech se již šlo pomalu ale jistě do nížin, konkrétně k plesům. Osobně nás překvapilo, jak málo kilometrů jsme po celu dobu našeho výletu nachodili. Na rozdíl od Rumunska jsou totiž slovinské hory mnohem členitější, strmější a cesta je náročnější, proto není divu, že naše každodenní dávka kilometrů sotva kdy přesáhla deset kilometrů. Triglavská jezera neleží přímo v nížinách, nicméně s jednou zastávkou v Koče při Triglavskich jezerich jsme až do Koči na Planini pri Jezeru sešli více než kilometr převýšení a na okolní přírodě to bylo znát. Holé a větry ošlehané hory vystřídaly lesy a louky a nám tak začala druhá polovina výpravy – Triglavská plesa.

     Jezera byla skutečně pastvou pro oči. Když jsme plánovali trasu, mnohé zdroje popisovaly okolí jezer jako nejkrásnější část Slovinska a mně nezbývá, než jim nejspíš dát za pravdu. Blankytně modrá jezera jsou rozeseta po celém národním parku, zasazena mezi husté jehličnaté lesy a celou scenérii je možné přehlédnout z mnoha stezek, vedoucích po vrstevnicích tamních hor (nebo spíše kopečků, pravé hory jsme měly již dávno za sebou), poskytujících panoramatické pohledy do údolí. Škoda jen, že jsme zde měli nějaký den a půl, plesa by vydala za samostatnou dovolenou, zvláště pro ty, kteří příliš neholdují vysokohorské turistice a preferují spíše lesy a louky.       

     Od ples nás čekalo již jen klesání, při kterém nás navíc zastihla nepřízeň počasí; asi nám něco říkalo, že to hlavní jsme si již užili a je na čase jít domů. Nám však naopak začínala třetí část výletu v podobě kempingu u Bohinskeho jezera, kde jsme strávili celý den a jednu noc a užili pravé dovolenkové koupání. Nechtělo se věřit, že ještě před nějakými dvěma třemi dni jsme stáli na vrcholu Triglavu, byli oblečení v zimních bundách a užívali si nefalšované vysokohorské turistiky. Příroda Slovinska se skutečně měnila každým kilometrem a my se z horalů rázem změnili v plážové povaleče u největšího jezera země.

     Cesta dál už byla jen rychlým návratem do hlavního města. Přes Starou Fužinu  jsme kolem večera dorazili do Bohinské Bystrice. Další spoj do Lublaně však jel až kolem sedmé ráno, my se tak rozhodli strávit noc na nádraží. Zabaleni do karimatek, spící na lavičkách jsme museli vypadat jako ti největší bezdomovci, i když určitá stylovost se tomu upřít nedala. Druhého dne kolem oběda jsme se pak dostali do Lublaně, kde jsme strávili poslední den a noc. Konečně byl dostatek času na alespoň zevrubnou prohlídku města, i když nám ji kazily občasné přepršky. A upřímně, Lublaň ve mně zanechala dojem jednoho z nejošklivějších hlavních měst, které jsem kdy viděl. V cestopise z Rumunska jsem u jednoho města použil výraz „česká komunistická šeď“. To samé se dá říct i o Lublani, která kromě jednoho malého hrádečku na vrcholu kopce nemá moc co nabídnout. Ale možná jsme jen neměli dost času a dojem kazilo nevlídné počasí. Nám prostě Lublaň nijak neučarovala a zbytek dne jsme tak strávili nicneděláním a popíjením.

     Cesta zpět se na rozdíl od rumunské dvoudenní anabáze obešla bez průtahů a komplikací a my se po nějakých dvanácti hodinách jízdy vlakem octli zpět v Praze.

 

     No a tradiční moudro na závěr? Na první pohled nenápadné a ničím nevýrazné Slovinsko je jednou z nejvyspělejších a nejlépe fungujících zemí Evropy a jeho přírodní krásy, zejména v podobě hor a horských ples, jsou něco, co žádná jiná evropská země nemůže nabídnout. Je tak základním kamenem do sbírky každého milovníka horské turistiky a nemělo by minout jednoduše nikoho, kdo miluje stanování a treking.   

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 830x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů