HEDVABNASTEZKA.CZ KLUB HEDVÁBNÁ STEZKA VELEHORY EXPEDIČNÍ KAMERA FESTIVAL ZIMNÍCH SPORTŮ KLUB CESTOVATELŮ Praha/Brno KARAVANA ESHOP (mapy, průvodci)

Uruguayí snadno a rychle

Uruguay - 3.8.2011

Praktické informace:

Časové pásmo - -3 od Greenwitche, čili -4 od ČR

Mezinárodní telefonní volačka - +598

Měna – Uruguayské peso. 1 peso = 0,9kč.

Status – Prezidentská republika

Populace – 3 400 000   

Rozloha – 176 215 km2, čili asi dvě a půl Českých republik

Hlavní město – Montevideo

Další města – Punta del Este, Colonia, Salto, Paysandú

Jazyk – španělština (Espaňol nebo Castellano)

Náboženství – římskokatolické (56%), protestanté (11%), ateisté (17%)

 

Jak to všechno začalo?

 Myšlenka navštívit Uruguay se zrodila dost paradoxně. Vždy jsem slýchával samou chválu na země Jižní Ameriky – jak krásná je Brazílie, ty pláže, ten Amazonský prales, jak nesmím vynechat Argentinu, jak je sen každého podívat se do Peru na Machu Picchu. Ale nikdy jsem neslyšel ani slovo o Uruguayi. „To musí být hrozná díra,“ řekl sem si. „Tam musím jet.“ A tak se zrodila myšlenka procestovat Uruguay. Až po čase, kdy jsem si sehnal víc informací, jsem se dozvěděl, že Uruguay je možná nejrozvinutější, nejvzdělanější a nejbezpečnější zemí celé Jižní Ameriky. A těch deset dní, které jsem tam strávil, mi to jen potvrdilo.

 

Jak jsem poznal krásy brazilského letiště

 Na Uruguay jsem měl všeho všudy jen jeden volný týden. Naštěstí se jedná o tak malý stát, že i těch několik málo dní mi stačilo k tomu vidět víc než polovinu země. Pustil jsem se tedy do plánování. Už zajišťování ubytování (jako správný batůžkář jsem využíval služeb studentských „youth hostelů“) bylo nesmírně pohodové. Každý hotýlek či ubytovna má svoje webové stránky, které nejenže fungují, ale umožňují i e-booking a není problém se s nimi domluvit anglicky. Horší to bylo s letenkami, letadla do Montevidea létají dosti krkolomně a nepatří mezi nejlevnější. Nakonec jsem po dlouhém hledání dal dohromady spoj s dvěma přestupy za asi 25 000kč. První přestup v Miláně, druhý v Sao Paolo, Brazílii.

11. 3. jsem tedy nasedl v Ruzyni do letadla a vydal se vstříc prý nejpohodovější zemi Latinské Ameriky. Po přestupu v Itálii jsem dosedl na brazilské letiště. Jestli se dá Sao Paolo vystihnout jedním slovem, byl by to „chaos“. I když jsem zde měl nějakých pět hodin do navazujícího spoje, téměř bezezbytku jsem je využil blouděním a doptáváním se po celém letišti. Sao Paolo připomínalo jakýsi úl, kde se mísí zástupy křičících Brazilců s bloudícími cizinci, kteří se stejně jako já snažili dostat ke svému letadlu. Za vše mluví už fakt, že abych se dostal do transferové haly, musel jsem vyjít exitem ven až k výdeji zavazadel, kdy jsem několikrát prošel dveřmi, které na jiných letištích obvykle mívají ceduli „Exit! No return!“. Jak jsem se však dozvěděl, zde to všechno funguje trochu jinak. Nakonec jsem se jižanským chaosem prokousal a nasedl do letadla směr Montevideo.

 

Montevideo – velkoměsto s kouzlem Jižní Ameriky a řádem Západní Evropy

 Po 25hodinové úmorné cestě jsem vystoupil na malém klidném letišťátku asi 20 kilometrů od hlavního města. Nechal jsem se nehorázně oškubat od místního taxikáře, který mne dovezl až ke dveřím mé ubytovny, studentského hostelu Montevideo Hostel. Zde jsem mohl poprvé otestovat výsledky tříměsíčního kurzu španělštiny – se slovy „Good afternoon, I‘ve got a reservation.“ jsem se plynnou španělštinou ubytoval.

Hned poté jsem vyrazil na první krátkou obchůzku města. Bylo již k večeru a navíc se strhla neskutečná průtrž mračen, stihl jsem proto projít jen pár ulic a v nejbližší směnárně vyměnit pár dolarů za Urugayské Pesos. Místní měna v přepočtu odpovídala s přimhouřením oka české koruně, počítání útrat tak bylo snadné. Pak mne liják definitivně zahnal do ubytovny, kde jsem se už asi v šest večer rozhodl dohnat spánkový deficit z předchozí noci a alespoň částečně se adaptovat na časový posun (Uruguay je od České republiky o čtyři hodiny nazpět).

Druhý den se vyčasilo. Udělalo se krásné slunné letní počasí, i když ledový vítr se mi za každou cenu snažil připomenout, že konec sezóny už klepe na dveře. Protože jsem díky průtrži z předchozího odpoledne přišel o dobrou půlku dne, rozhodl jsem se na nic nečekat a pokusit se prochodit maximum města. Měl jsem na Montevideo totiž jen jeden den, další ráno jsem se podle plánu již přesouval do Punta del Este.

Prošel jsem několika postranními uličkami a záhy se dostal na Avenue 18 de Julio, hlavní třídu, která se táhla prakticky celým městem a byla také nejpřímější cestou ke Tres Cruces, centrálnímu autobusovému uzlu Montevidea. Pokud jsem měl doposud určité pochybnosti o tom, jestli je Uruguay opravdu tak bezpečná a klidná, jak se o ní tvrdí, stačilo mi jen pár desítek minut k tomu, abych se na vlastní kůži přesvědčil, že je to pravda. Předem říkám, že jsem nikdy předtím žádnou jinou zemi Jižní Ameriky nenavštívil, z vyprávění jsem si však udělal určitý obrázek o tamních velkoměstech jako např. Buenos Aires, Brasilia, Rio apod. Tato dozajista překrásná města mají společnou trojici negativ, která pocítí každý turista – chaos, špína a kriminalita. Ne však v Montevideu. Ze začátku jsem se striktně držel mapy a snažil se chodit jen širokými ulicemi. Po chvilce jsem však pochopil, že se nacházím v naprosto bezpečném, čistém a přátelském prostředí a že obavy jsou na místě asi stejně jako při procházce Zlatou uličkou v Praze. Celý zbytek dne jsem si jen tak vykračoval uličkami, parky a pobřežními kolonádami (zmínil jsem, že Montevideo je u moře?) a naprosto o nic se nestaral.

Protože můj hostel stál poblíž staré čtvrti, vedly mé první kroky zákonitě tam. Přes ulici 18. července jsem se dostal na palmami obehnaný Plaza Independencia a z něj pak do spletitých uliček starého města, které mě dovedlo až do přístavu. Zde jsem se napojil na ohromnou téměř desetikilometrovou promenádu podél moře, která mne dovedla až do nové části města. Nutno říct, že na kolonádě toho nebylo příliš k vidění. Na jedné straně parčíky, na druhé moře, rozbouřené z nedávné bouřky, a já jen šel a šel a šel.

Po téměř nekonečné cestě jsem dorazil do Parque Rodó, který otevíral jižní „poloostrov“, kde se rozkládala větší část nového města. To sestává prakticky ze dvou entit – uliček s alejemi a parků. Zde jsem si dal svůj první oběd v Uruguayi. Možná není od věci říci pár slov k místní kuchyni – pokud chcete okusit něco mimořádného, vyhledejte dobru restauraci a dejte si celosvětově vyhlášený uruguayský steak. Cokoliv jiného je směsicí světových kuchyň, kdy jídla nejsou špatná, ale po celou dobu pobytu jsem měl z jídla pocit, že ať jím pizzu, špagety, toasty nebo pečené maso, většina z toho dosahovala kvalit jen lehce nadprůměrných. Možná se však na kvalitě jídla podepsala i úroveň mé španělštiny, kdy jsem byl sice schopný objednat si jídlo a dokonce i rozpoznat v jídelním lístku rozdíl mezi pizzou, rybou a koláčem, jakékoliv dotazy na konkrétnější úpravu jídla jsem však přešel usměvavým přikývnutím a vědomím, že nemám nejmenší ponětí, co mi ten číšník říká.             

Den se chýlil ke konci a já se pomalu začal stáčet ke svému hostelu. Po chvíli jsem se napojil na starou známou Avenue 18 de Julio po ní došel až k ubytovně. Cestou jsem se ještě stavil na Tres Cruces a koupil lístky na zítřejší autobus do Punta del Este.

 

Punta del Este - Město boháčů a turistické smetánky

 Cestování po Uruguayi je naprosto pohodové. Země se pyšní nesmírně hustou, moderní a propracovanou autobusovou sítí a díky malé rozloze je většina přesunů záležitostí jedné dvou hodin. Podobně tomu bylo i při cestě do Punta del Este, pobřežním městě na západ od Montevidea, vyhlášeném letovisku s bílými plážemi, oblíbené destinaci celebrit z celého světa. Ubytován v El Viajero Brava Beach hostel (nejlepším ze všech, kde jsem byl, mohu jen doporučit), vyrazil jsem na obhlídku města. Punta se dělí na dvě části – vnitrozemí, které nestojí za řeč, a poloostrov, zvaný jednoduše Peninsula, který je zároveň historickým centem i plážovým letoviskem. Z hostelu jsem dorazil po pár krocích k Brava Beach se slavnou „rukou v písku“, monumentem, který je troufám s říci jednou z nejslavnějších dominant celého Uruguaye, minimálně co se týče jejího vyobrazení na pohlednicích, prospektech, průvodcích a billboardech (i když na posledním jmenovaném mu zdárně konkuruje fotbalová ikona Diego Forlán).Od „ruky“ jsem pokračoval podél pobřeží po „Rambla Artigas“ do staré části. Upřímně, nejsem schopný zde vypíchnout nějaké konkrétní pamětihodnosti či místa, která by stála za to vidět. Punta del Este je výjimečná jako celek. Nejvíce se na ni hodí přirovnání, že „smrdí penězi“. Na rozdíl od decentního Montevidea je Punta přehlídkou pětihvězdičkových hotelů, načinčaných zahrad, bělostných pláží a přístavů, plných jako dům velikých jachet. Má však své nezaměnitelné kouzlo a patřila mezi to nejlepší, co jsem v Uruguayi viděl. Den jsem zakončil večeří v místní steakárně, kde jsem si dal ten největší a nejlepší steak ve svém životě a odškrtnul si tak v kolonce „splněno“ další z cílů mé cesty.    

 

Autobusová anabáze a nezmar jménem José Ignacio

Dle průvodce představuje Punta del Este (kormě faktu, že je zajímavé samo o sobě) vhodný výchozí bod do asi hodinu cesty vzdálené rybářské vesničky Jose Ignacio. Rozhodl jsem se proto této příležitosti využít a do Ignacia se podívat. Jen nalehko, s malým batůžkem a navečer zpět. Jak jsem byl informován, autobusy z Punta del Este tam jezdí pravidelně téměř každou hodinu, neměl by tedy být problém se do vesničky dostat. Alespoň to jsem si myslel.

Jak už to tak bývá, ty na první pohled nejjednodušší cesty jsou nakonec těmi nejkomplikovanějšími. „Do Jose Ignacia vás odveze autobus s cedulí Jose Ignacio,“ řekl mi místní oficír. Jednoduché jak facka. Sedl jsem si na lavičku a čekal příjezdu požadovaného autobusu. Asi za půl hodiny přijel spoj s velikým nápisem, hlásajícím Jose Ignacio. „Jede tento autobus do Jose Ignacia?“ ptám se. Odpovědí mi je řidičovo zakroucení hlavou. „No“. Troch zmatený si sedám zpět na lavičku a čekám. Během následujících dvou hodin přijely ještě další tři autobusy s nápisem Jose Ignacio, avšak ani jeden z nich do vysněné vesničky nejel. Úspěch přišel až u v pořadí pátého autobusu, na který jsem nasedl. Lámavou španělštinou jsem se od řidiče dozvěděl, že rybářská víska je zároveň konečnou stanicí tohoto spoje, proto jsem lehce uklidněn zasedl a nechal se vést. Asi po půl hodině míjíme přímořské městečko a pokračujeme dále po rychlostní silnici kamsi do vnitrozemí. „Co jsme to právě minuli za vesnici?“ ptám se řidiče. „To bylo Jose Ignacio,“ odpovídá mi. Nevěděl jsem, jestli se v tu dobu mám smát nebo bečet. Nezbývalo mi tak nic jiného než vystoupit. Octnul jsem se v zemi nikoho. Po levé ruce pobřeží, po pravé nekonečné prérie a sem tam nějaký ranč. A rovná cesta, vedoucí odnikud nikam. Jen kdesi v dálce jsem viděl domečky asi patnáct kilometrů vzdáleného Ignacia. Nedalo se nic dělat, poděkoval jsem bohu za to, že jsem se dnes rozhodl necestovat s plnou polní a vojenským krokem jsem se vydal směrem k vesničce. Šlapal jsem a šlapal, míjel ranče, občas se zašel osvěžit k pobřeží a krůček po krůčku se přibližoval. Cesta mi trvala asi tři hodiny, kdy jsem nakonec dosáhl kýženého cíle - Jose Ignacio. Nebylo tedy s podivem, že mé první kroky vedly k moři.

Hned po prvních minutách mne městečko naprosto uchvátilo. Říká se, že Ignacio prakticky není nic jiného než jen pár domečků, restaurací, pláž a jeden veliký malovaný obrázek pro turisty a já mohu jedině souhlasit. Nejvíc bych ho přirovnal k jakémusi skanzenu. Joe Ignacio sestává prakticky jen z několika málo uliček, zdobených domků a příjezdové cesty do „centra“ zvané Eugenio Saiz Matinez. Vše je čisté, upravené a vládne zde božský klid. Pokud hledáte místo, kde můžete na jeden den zcela vypnout mozek, vyvalit se na pláž a nenechat se naprosto nikým otavovat, Ignacio je místem pro vás.

Nicméně pro cestovatele, preferující akci, je vesnička jen krátkou několikahodinovou zastávkou a i já, přestože mám rád klidnější místa, jsem se zde nezdržel o moc déle. Již v nějakých pět večer jsem sedl na zpáteční autobus do Punta del Este (asi nemusím zdůrazňovat, že správný byl až ten několikátý v pořadí) a večeřel jsem už poblíž svého hostelu. Nicméně i přes všechny komplikace jsem tohoto krátkého výletu ani v nejmenším nelitoval, Ignacio patřilo k tomu nejlepšímu, co jsem na své cestě potkal.                 

  

Punta del Diablo – rybářská vesnice s nádechem syrovosti

Další den mě čekal přesun opět v plné polní. Díky titěrné rozloze Uruguaye s tím však nebyl nejmenší problém a i do Punta del Diablo mi cesta trvala jen nějaké dvě hodiny. Stále jsem se držel podél pobřeží, i když jsem se už začínal dostávat trochu mimo hlavní turistickou trasu a výrazně se přibližoval k hranicím s Brazílií. A bylo to znát.

Autobus mne vyhodil v centru vesničky, avšak můj hotel, El Nagual, stál mimo Puntu, až na hlavní výpadovce několik kilometrů od centra. Mohl jsem si tak hned při příjezdu projít téměř celé „Ďábelské místo“ a zjistit, že ty tam jsou zdobené věžáky, přepychové hotely a načinčané domečky jako v Punta del Este. Ale k tomu za chvíli.      

Do Nagualu jsem dorazil krátce před obědem. Stejně jako v případě Bava Beach hostel, i tento mohu případným návštěvníkům jen doporučit. Jedná se o malý útulný hotýlek se zahradou, spravovaný dvojicí sympatických mladých kluků, z nichž jeden navíc mluví plynně anglicky. A protože se sezóna chýlila ke konci, byl jsem zde jediným hostem a měl sám pro sebe celou ubytovnu. 

Po krátkém odpočinku jsem se vydal na exkurzi. I když mi půlden na celou Puntu připadal málo, nakonec se ukázal jako zcela dostačující. Vesnice totiž sestává prakticky jen z jednoho centrálního náměstíčka, které slouží zároveň jako autobusové nádraží, pošta, prodejna lístků a supermarket. Zbytek tvoří pár křivolakých uliček a pláže. Jak jsem již předeslal výše, Punta dl Diablo je mnohem syrovější a divočejší než předchozí turistické resorty. Písčité cesty, dřevěné budovy a jeden malý obchůdek na celou vesnici, to je Diablo. Až zde jsem si připadal skutečně jako v Jižní Americe. Nicméně ani zde jsem se nesetkal s ničím, co by jen vzdáleně připomínalo špínu či nepořádek. Budovy, i když nízké a prkenné, jsou barevně vymalované a malebné, cesty, i když prašné a polorozpadlé, jsou uklizené a na zemi nespatříte jediný kousek papírku. A pokud vás přepadne hlad či žízeň, můžete zapadnout do jedné z mnoha rybích restaurací, kterých je v Diablu pomalu stejně jako řadových domků a dát si Plzeň, spolu s Patricií dost možná dvě nejrozšířenější pivní značky v Uruguayi.

Druhý den jsem se rozhodl pojmout odpočinkově. I když jsem se prozatím celou cestu držel pobřeží a míjel jednu pláž za druhou, preferoval jsem pěší turistiku a ani jednou se nezastavil a nevykoupal se. To jsem se rozhodl dnes změnit. Oblékl jsem na sebe plavky, popadl ručník a vyrazil směr pláž. Nebyl bych to ale já, kdyby něco nevyšlo podle představ a při odchodu z hostelu mne uvítala černá obloha a prudký vítr. Než jsem došel na pláž, už mrholilo. Místo dne, stráveného plaváním a sluněním, tedy byla jen jedna krátká koupel a pak zbytek dne, prosezený na zápraží El Nagualu s knížkou v ruce. A jak jsem mohl předpokládat, další den bylo zas vedro k padnutí. A já pokračoval do Treinta y Tres.         

 

Jak jsem navštívil svůj nejdražší národní park na světě – Treinta y Tres a Cuebrada de los cuervos

Cestou do Treinty jsem se poprvé odklonil od pobřežní cesty a vydal se hluboko do vnitrozemí. Nutno říct, že cesta tam nebyla tak pohodová, jako ty předchozí. Z Punta del Diablo sem nejezdí žádný přímý spoj a musel jsem tudíž přesedat v zapadlé pohraniční díře zvané Chuy, která se vůbec netají tím, že slouží jen jako přestupní stanice pro cestující do Brazílie a zpět. Autobus z Chuye do Treinta y Tres mi bohužel jel až v pozdních odpoledních hodinách, do cíle jsem tak dorazil až ve večerních hodinách.

Již se stmívalo a já proto jen letmo prošel pár uliček (aby se neřeklo) a zapadl do jednohvězdičkového hotelu Olimar. Pokud jsem měl doteď tendenci svá ubytování doporučovat, nyní tak rozhodně neučiním. I když jsem vystřídal hostel za hotel, kromě vyšší ceny za pokoj jsem tím nic nezískal. Olimar nebyl nic jiného než činžák, kde jste si mohli za ne zrovna levný peníz pronajmout potemnělý jednolůžkový pokoj. Žádné verandy, zahrady, zápraží, o společenské místnosti ani nemluvě. Prostě jen noclehárna na jednu noc. Recepční ani majitel hotelu navíc neumí slovo anglicky, proto domluva s nimi byla občas dosti zdlouhavá a krkolomná.

Jaký byl Olimar, takové bylo celé město. Nutno předeslat, že Treinta y Tres sama o sobě není ničím zajímavá a slouží jen jako výchozí bod do asi padesát kilometrů vzdáleného největšího a nejznámějšího národního parku Uruguaye – Cuebrada de los Cuervos. A právě tam jsem měl namířeno. Již předem jsem měl informace, že do Cuebrady nejezdí žádná veřejná doprava a jediná šance, jak se tam dostat, je buď taxíkem, nebo po vlastní ose. Já zvolil tu první možnost, i když mi bylo jasné, že to výrazně pročechrá mou peněženku. A byla to pravda. Obešel jsem hned několik taxikářů a nakonec ten nejlevnější slíbil, že mne do Cuebrady a zpět odveze za 2 000 pesos, čili přibližně i korun českých. Vydali jsme se na cestu. Pro případné zájemce o návštěvu tohoto parku podotýkám, že najít samotnou Cuebadu není nic těžkého, ale najít vchod do parku je docela náročná práce. A dala zabrat i mému šoférovi, který byl navíc celou dobu přesvědčený, že nehledám vchod, ale kemp, který byl asi o kilometr dál. Pochopitelně ani on neuměl slovo anglicky, takže se veškerá domluva nesla v duchu „si“, „no“, skřeků a posunků.

Nakonec jsme park skutečně našli. V recepci jsem zaplatil vstupné a vyzvedl si plánek Cuebrady. Cuebrada de los Cuervos není ani tak park jako ohromný kaňon. A výjimečný je tím, že zatímco na jeho okrajích je vegetace čistě středozemská, odpovídající mírnému pásmu, směrem dolů, k říčce, která protéká dnem kaňonu, bují hustá tropická vegetace, plná palem a lián. Podle plánku s vyznačenými „places of interest“ vypadá Cuebada jako ohromný park, ve skutečnosti mi jeho prohlídka zabrala jen o málo více než hodinu, a to jsem se ještě snažil flákat. Abych národnímu parku nekřivdil, je skutečně na co se dívat a zvláště panoramatické pohledy z okrajů kaňonu stojí za všechny prachy, ale přeci jenom jsem od největšího parku Uruguaye čekal něco víc než je hodinovou procházku. Času jsem měl dost, rozhod jsem se proto ještě trochu projít přírodou v okolí parku. Celé vnitrozemí Uruguaye vypadá totiž naprosto stejně a uniformně, jen prérie, pasoucí se krávy a koně a občas nějaký ten lesík. Říká se, že do centra země prakticky nemá cenu jezdit a když ano, tak jen na jeden dva dny „udělat si obrázek“, jinak zde není nic moc k vidění. Procházku jsem proto neprodlužoval a zamířil rovnou k recepci, kde mne k večeru měl vyzvednut můj taxikář. Dostal ode mne druhou polovinu smluvených peněz a odvezl mě zpět do Treinta y Tres. Tak jsem tedy navštívil svůj nejdražší národní park v životě. Chápu, že šlo o jednu z ikon Uruguaye, ale dát 2 000kč za hodinovou procházku? Nevím nevím. A to nepočítám cestu do Treinty a zpět, protože i do tohoto města jsem jel vlastně jen kvůli nedaleké Cuebadě, jinak bych zůstal při pobřeží.

 

Poslední den jsem strávil na cestách. Naštěstí z Treinta y Tres jede přímý autobus do Montevidea. Ubytoval jsem znovu v Montevido hostel. Další den jsem stihl pouze krátkou procházku po městě a potom už mi nezbývalo nic jiného než hodit batoh na záda, stopnout si taxi a nechat se odvézt na letiště, kde mne čekala další úmorná 25hodinová cesta domů.

 

Mohu s upřímností říct, že toho byl můj první výlet, při kterém jsem si na jeho konci říkal „škoda, že už musím domů“. 10 dní je na Uruguay svým způsobem krátká i dlouhá doba. Jde o malou zemi, poroto i za týden člověk stihne projezdit značnou část země. Avšak mně osobně Uruguay tak učarovala a přirostla k srdci, že bych zde nejraději strávil minimálně o týden déle. Získala si mne zejména díky neuvěřitelné pohodě a bezpečí, které z celé země přímo sálá. I když je typicky jihoamerická, přesto se zde člověk cítí jako doma. Žádné starosti, žádný strach o vlastní bezpečí, o to, jestli se včas dostanete tam či tam, nebo jestli vás v některém z větších měst neoloupí. Jen pohoda. A samozřejmě překrásné pláže. Jak mi řekla jedna dívka z Chile, kterou jsem potkal na letišti v Sao Paolo – žádná jihoamerická země nemá krásnější pláže než právě Uruguay.                               

      

Přečteno: 487 x.
 
JanPodany 4.8.2011
Díky za tento příspěvek. Uruguay mě nskutečně láká, hlavně z toho důvodu, že je opomíjená a myslel jsem si, že má co nabídnout a teď jsme o tom i přesvědčen.
Petr 13.9.2011
Krásný příspěvek, moc rád bych se do Uruguaye jednou podíval, láká mě to inkognito, které se k ní váže, je to zapomenutá země jižní ameriky. Podle článku není ve středozemí o co stát, ale to je to, co láká mě, vidět a zažít ten klid, tu pohodu a přírodu. Víc než k pobřeží oceánu bych se ale chtěl podívat k širkokým a dlouhým řekám.
Vincent 2.6.2012
Hezky a celkem výstižně napsáno. Žiji v Uruguayi již dva roky se svojí manželkou a dvěmi dcerami a myslím, že klidnější a přátelštejší zemi, která ve svém hlavním městě kde žijem a které se tolik podopá spíše evropským městům, snad není. Jen s tou čistotou, hlavně chodníků kolem kontejnérů po nočních nájezdech bezdomovců, kteří jsou, ale jinak velice slušní a přátelští a nejednou mne překvapili svojí plinou angličtinou a na ulici se ocitli jen proto, že je zde velká nezaměstnanost, by to mohlo být o krapet lepší. Také moře [ona je to, až po na východě ležící Punta del Este, vlastně řeka] je dost špinavé a kalné, ale to vše bohatě vyváží přátelskost a ochota Uruguayců, a teké nádherné pláže v "okrese" Rocha, zejména krásná a klidná vesnička La Paloma i La Pedrera, která je rájem serfařů. Ve vnitrozemí doporučuji navštívit thermální prameny kolem města Salto, kde se dá koupat i v zimě, protož zde voda má permanentně kolem 38-40°C. Přeji tedy všem, aby poznali krásy této hrdé země.

Reagovat



Mapa (Uruguay):