HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Namibie 2012  / 01 - Přípravy, plánování a pozdní přílet do Windhoeku

01 - Přípravy, plánování a pozdní přílet do Windhoeku

Namibie

Vytvořeno: 23.07.2013
Autor: OndraF


Základní informace:
Hlavní město – Windhoek
Další veliká města – Swakopmund, Katima Mulilo, Keetmanshoop, Mariental, Grünau, Opuwo, Rundu, Lüderitz, Tsumeb
Státní zřízení – prezidentská republika
Měna – namibijský dolar (1 n. dolar = t.č. 2,14 korun)
Jazyk – angličtina (úřední), afrikánština, němčina,...
Rozloha – 825 418 km2
Obyvatelstvo – 2 100 000
Časové pásmo - +1 (čili jako v ČR), v Caprivi strip +2
Náboženství – 90% křesťanství (zejm. Luteránské), zbytek římskokatolické, tradiční a další

Přípravy, plánování a pár slov na úvod
Opět Afrika. Zní to už jak obehraná písnička, ale rok se sešel s rokem a já znovu podlehl volání tohoto jedinečného kontinentu, který mne před pár lety učaroval a ono učarování nijak nepolevilo, naopak, pevně se zakořenilo a rozhodlo se z Afriky udělat mou celoživotní lásku. Ani v cestovatelském plánu pro léto roku 2012 tak nemohla chybět nějaká ze zemí černého kontinentu a tentokrát jsem se rozhodl toto přiléhavé přízvisko naplnit bezezbytku, protože mým cílem měla být některá ze zemí takzvané Černé neboli Subsaharské Afriky, konkrétně její jižní poloviny. Čili v hledáčku se objevily státy jako Botswana, Malawi, Zambie a další. Vybírat bylo skutečně z čeho a já neměl konkrétního favorita, s výjimkou Jižní Afriky, kterou jsem hned na začátku vyřadil jako pro mne nelákavou. Naopak zcela konkrétní představu jsem měl co do charakteru země a ta se dala shrnout jedním slovem – safari. Po Ghaně, která byla spíš tropická a navíc jsem ji navštívil v období dešťů, a Madagaskaru, což byl unikátní přírodní svět sám pro sebe, jsem se rozhodl poznat něco málo z toho, co si každý průměrný Evropan představí, když se řekne „Afrika“. Desítky kilometrů savan, stáda zeber, slonů, žiraf, tlupy lvů, nosorožci. Nebylo potřeba nic víc k tomu, abych se pro tento nápad nadchnul a začal jsem shánět informace. Upřímně, čekal jsem řadu rozporuplných názorů, vždyť africké země jsou tak rozmanité a každý má jiné preference a jiné zážitky. Překvapila mě proto jednotnost názorů, které vesměs, až na pár výjimek, favorizovaly jednu konkrétní zemi – Namibii. Tato z velké části pouštní oblast má totiž hodně co nabídnout, a zdaleka ne jen safari. Součástí Namibie je totiž i poušť Namib, veliká část Kalahari, hory Naukluft, nadpozemské rudé písečné duny Sossusvlei, populární domorodý kmen Himba, „mrtvolné“ Skeleton coast,… pokračovat bych mohl donekonečna. Postupem času se tak z Namibie stala jasná volba a po krátké inventuře volných letních měsíců a financí zbývalo vyřešit jen dvě zásadní otázky – kdy a s kým.
Už od počátku bylo jasné, že Namibie nebude levnou záležitostí, navíc jsem byl poměrně limitován co do výběru data, protože jsem zakončil vysokou školu a nástup do práce se nezadržitelně blížil. Zároveň jsem si chtěl dovolenou, která se jevila jako na delší dobu má poslední, náležitě užít, proto jsem se rozhodl pro dlouhý, měsíční okruh s itinerářem nabitým k prasknutí. Už to z počátku limitovalo výběr spolucestujících, se kterými jsme se často neshodli ani ne tak na itineráři, jako spíš na finanční stránce nebo datech příletu a odletu. Párkrát jsem musel dokonce i pár nadějných a těšících se spolubojovníků odmítnout s tím, že se žádná Namibie nakonec konat nebude, což jsem myslel vážně, nikoliv jako výmluvu, protože sladit termíny skutečně nebylo jednoduché a několikrát jsem již propadal depresi. Pokud se tedy někdo z odmítnutých v těchto řádcích nalezne, nechť je mu omluvou a útěchou, že i já jsem v té chvíli považoval výpravu do Namibie za prakticky pohřbenou. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a dali jsme dohromady partu čtyř lidí, se kterými jsme si, alespoň z mého pohledu, zcela vyhověli a užili si prvotřídní měsíc takřka bez mráčku. Sestavu čítaly Jana a Martina, dvě lehce střelné, ale hlavně nadmíru pohotové dívky, dávné kamarádky z dětství, a Vašek, spolehlivost sama a hlavně klíčový člen naší výpravy, protože se ukázal jako excelentní a neúnavný řidič, který odjezdil téměř vše z celkového počtu nějakých sedmi a půl tisíce najetých kilometrů a navíc výborně ovládal terénní vůz s pohonem na čtyři kola, který jsme měli pronajatý.
Čímž se dostávám k dalšímu důležitému aspektu našeho plánování, čímž byl způsob dopravy. Do Namibie létají pohodové přímé lety z Frankfurtu s Air Namibia. Není se čemu divit, země je původní německou kolonií (a později jihoafrickou, nezávislost získala v roce 1990) a i jejich aerolinie spadají pod německou Lufthansu. Horší je to ale s dopravou uvnitř země, respektive pro cestovatele typu „backpacker“. Namibie je oblast rozlehlá, jednotlivé destinace jsou vzdálené a pravidelná veřejná doprava jezdí jen mezi pár hlavními městy. Neexistuje zde hojná síť drobných minibusů jako v ostatních afrických zemích, nahrazují je jen nepříliš spolehlivé „combis“, které si jezdí s trochou nadsázky jak si zachtějí, kdy si zachtějí a kam si zachtějí. Pokud člověk vyrazí s cílem zemi poznat jako celek, užít si jednoduše pobyt v ní a trochu načichnout místními poměry a zvyklostmi, je to určitě způsob dopravy více než lákavý. Nicméně pro nás, kteří jsme měli striktní itinerář s předem zajištěným ubytováním a hlavně haldou míst k vidění, jsme potřebovali něco trochu jistějšího a stabilnějšího a volba tak byla jasná – půjčit si vlastní auto. Ostatně, toto je nejběžnější způsob naprosté většiny turistů, kteří do Namibie přijíždějí. Pronájem auta je zde zcela běžný, půjčoven je přehršel a dopravě nahrávají i na africké poměry poměrně dobře udržované komunikace, které se dělí do čtyř skupin (A-D), přičemž A, B a většina Cček je asfaltovaných. Přidejte nízkou nadmořskou výšku bez větších kopců nebo zatáček a minimální hustotu zalidnění a máte naprosto pohodový způsob cestování, kdy většinu přesunů strávíte monotónní jízdou po rovné dálnici odnikud nikam, přičemž za půl dne jízdy potkáte jedno auto a dva slony. I my se tak rozhodli využít služeb jedné z místních autopůjčoven. Zde se osvědčil náš Vašek, který, jakožto znalec aut a dobrý řidič, našel půjčovnu, vybral a zajistil automobil a hlavně, téměř vše odřídil. Vsadili jsme na malou autopůjčovnu jménem Aloe car hire, která vyniká zejména výrazně levnějším pronájmem aut, oplátkou za horší stav vozidel a méně výhodné smlouvy, zejména co do pojištění. I tak ale pronájem nebyl levnou záležitostí a spolu s benzínem, jehož ceny byly tou dobou takřka shodné s našimi, nás tato legrace přišla na něco málo přes dvacet tisíc korun českých, což byl hlavní výdaj, který oproti jiným dovoleným cenu této vyšrouboval nahoru. Pro mne to znamenalo nový aspekt v plánování, se kterým jsem doposud neměl zkušenosti, a to ověření vzdáleností, stavu silnic, „zvládnutelnosti“ jednotlivých denních přesunů, rozmístění benzínových pump apod. Naštěstí se naše obavy ukázaly jako přehnané, Namibie je po německém vzoru perfektně organizovaná, vše je značené, benzínky na každém rohu, není prakticky šance se ztratit. Naši GPS jsme použili snad jen dvakrát a to v těch nejodlehlejších končinách na Dčkových silnicích.
Abych zbytečně nerozřeďoval následující kapitoly, dovolím si zde ještě přidat pár postřehů o zemi jako takové. Když jsem poprvé propadl myšlence navštívit Černou Afriku, měl jsem v hlavě obraz cesty do nejhlubší pozemské divočiny - domorodci loví lvy holýma rukama, pojídají syrové maso a výprava do takovýchto končin je hazardem se životem. Trochu nadsazené, v zásadě však výstižné, Černou Afriku jsem si prostě představoval jako to nejchudší epicentrum tohoto kontinentu. Jak nechutně jsem se zmýlil, jsem začal pociťovat již při prvních nástřelech, kdy jsem získával hrubé informace jak o Namibii, tak i o okolních zemích. Zcela mylné jsou totiž představy o necivilizované divočině, valná část těchto zemí je na africké špičce, poměrně prosperujících a perfektně připravených na turisty umějíc bezezbytku prodat to, co mají, tedy nádhernou a neopakovatelnou přírodu. A Namibie je jedním z prototypů těchto zemí. Jakožto již zmíněná německá kolonie si ponechává preciznost a řád svých uchvatitelů, což se odráží na perfektní organizaci dopravy, turismu, obchodu a hlavně bezpečnosti. Vše funguje, vše je zajištěné, vše má své webové stránky. Cesta do Namibie se tak postup času stala z části odpočinkovou „dovčou“. Zároveň je Namibie nazývaná „rájem pro kempaře“, snad nikde jinde v Africe není tak hustá a propracovaná síť kempišť různého druhu jako právě zde. Proto tak i naše volba padla převážně na stanování a chatky nebo lepší ubytování jsme využili jen párkrát. Bohužel kempování není synonymem pro levné cestování, a to nejen kvůli výše zmíněné komplikované dopravě, ale i díky na africké poměry ne zrovna nízkým cenám prakticky všeho – ubytování, stravování, aktivit v národních parcích. Měsíc v Namibii tak pro nás byl poměrně citelným zásahem do peněženek, i přes snahu pojmout jej levně a „batůžkářsky“. Naštěstí zážitky, které nás a naše smysly naplnily k prasknutí, každou korunu vynahradily mnohonásobně.

V hlavním městě s denním zpožděním
Jak už to tak bývá, první destinací bylo pochopitelně hlavní město, kam jsme měli s Air Namibia dosednout v ranních hodinách. Vše bylo naplánováno plynule, pohodově a s časovou rezervou. S Aloe car hire jsme měli domluvené vyzvednutí přímo na letišti, odvoz do půjčovny, převzetí auta a pak ještě týž den hurá za prvním safari. Plán však ostal první povážlivé trhliny ještě ve Frankfurtu, kde byl náš let do Windhoeku nejprve zpožděn a poté úplně zrušen, prý pro technickou závadu. Krátce před půlnocí jsme tak jak spráskaní psi vystoupili z letadla a pomalu odkráčeli do nejbližšího hotelu přečkat ten krátký zbytek noci, náhradní let byl naplánován hned na ráno následující den. Nutno říct, že Air Namibia se, co se týče péče o zákazníka, vyznamenala. Poblíž letiště nám byl zajištěn velmi slušný hotel s večeří a dokonce nám bylo zdarma poskytnuto ubytování na jednu noc ve Windhoeku v luxusním několikahvězdičkovém hotelu jako kompenzace za způsobenou újmu. První dny naší cesty jsme tak strávili mnohem luxusněji, že bylo v plánu. Myslím, že každý z nás by ale ony bohaté rauty a široké postele vyměnil za včasný přílet, vždyť jsme tímto přišli téměř kompletně o první destinaci, kam jsme dorazili doslova jen na přespání.
Druhý den ráno, zbití po dvou téměř bezesných nocích, jsme naseli na náhradní spoj, který měl mimochodem také skoro dvě hodiny zpoždění, a konečně absolvovali dlouhou, téměř desetihodinovou cestu přes celý africký kontinent až do nitra Černé Afriky do hlavního města Namibie. V průběhu čekání jsme se snažili všemi možnými i nemožnými prostředky komunikovat s naší půjčovnou aut, byli tak o našem zpoždění informováni a po našem opožděném příletu nás na letišti čekal mladý sympatický mladík s připraveným autem. Jelikož v Africe nic nejde snadno, i my se zasekli hned na letišti u směnárny a protože se blížila noc, dohodli jsme se s mladíkem, který na nás chudák čekal již mnoho hodin, že nás pouze odveze do hotelu a veškeré formality, spojené s půjčením auta, necháme na další den. Cesta do Waterberg plateu stejně ten den už nepřicházela v úvahu.
Prvotřídní luxusní Safari court hotel jsme opouštěli s těžkým srdcem, ale zároveň natěšení na první dobrodružství v nové zemi. Pochopitelně nás v první řadě tížily obavy ohledně auta, ty se ale ukázaly jako liché, protože Aloe car hire, ač malá, levná a rodinná společnost, byla zcela spolehlivá a její majitel milý a ochotný chlapík. Poskytnuta nám byla lehce opotřebovaná Toyota, která už měla nejlepší léta za sebou, nicméně stále jezdila a za celý měsíc nás ani jednou nenechala na holičkách. Když tedy pomineme rozviklané dveře od kufru, nefungující bezpečnostní pásy a uši rvoucí a naprosto nesnesitelné pískání, které vydávalo netěsnící zadní okénko kdykoliv jsme překročili stokilometrovou rychlost. Holt jaká cena, takový produkt. Po uzavření nezbytných formalit, podepsání smluv a zaplacení jsme nasedli a Vašek, s běžícími stěrači místo blinkrů a zataženou ruční brzdou pomalým krokem vyrazil vstříc našim prvním kilometrům po Namibii. Své řidičské schopnosti si mohl vyzkoušet hned v prvních minutách, kdy jsme kličkovali ulicemi hlavního města a hledali vhodný supermarket k nakoupení nezbytného proviantu na cesty. Pokud jsem to nezmínil výše, plánovali jsme se stravovat převážně z vlastních zásob a díky zapůjčené ledničce jsme tak v autě mohli převážet větší množství i netrvanlivých potravin. Spolu se čtyřmi obřími batohy, stany, dvěma rezervami a galonem pitné vody jsme byli skutečně těžká váha.
Každý, i ten sebelépe vymyšlený plán se vždy o trochu zpozdí a i my opouštěli město už takřka v odpoledních hodinách proti původně plánovanému ránu. Naštěstí nám naše prozřetelnost poradila naplánovat první přesun krátký a my tak měli před sebou jen asi 300 kilometrů k Waterberg plateu, rozsáhlé náhorní plošině s centrálním jezerem, která se kvůli už zmíněným obtížím stala jen krátkou přespávárnou na cestě dál.
Cesta po Namibii je naprosto pohodová. Větší koncentraci aut jsme potkávali jen v bezprostředním okolí hlavního města a dál jsme už byli svými pány a uháněli po dokonale rovné dálnici stokilometrovou rychlostí. Auto jsme potkali tak jedno na deset kilometrů a většinu z nich tvořili turisté. Těch tu ostatně nebylo málo, přeci jen byli jsme v hlavní turistické sezóně a Namibie je se svými přírodními krásami dost profláknutá. S malou zastávkou v nezajímavém průjezdním městečku Okahandja a drobným zdržením na prašné stezce krátce před cílem jsme o večerních hodinách dorazili do Waterbergu. Protože se v Namibii, stejně jako jinde v Africe, smráká kolem šesté večerní, jakékoliv aktivity už byly vyloučeny a my stěží za světla postavili stan. Kemp patřil namibijské státní společnosti jménem Namibia Wildlife Resorts (NWR), která má pod palcem řadu národních parků. Bohužel ani zdaleka nedosahují kvalit soukromých zařízení (která ve většině případů vlastní bílí Afrikánci z Jižní Afriky nebo přistěhovalí Němci) a hlavními výtkami na jejich osobu je zejména mizerná až nulová komunikace a minimální snaha o své kempy jakkoliv pečovat nebo je rozvíjet. Ubytování, spadající pod NWR, jsme využili asi v pěti destinacích a krom jedné vymlácené barabizny v Tsumebu jsme se shodli, že za celý měsíc patřily k nejhorším. Nepovedený úvod dovolené jsme tak alespoň částečně zatmelili v místní restauraci vynikajícím steakem z antilopy Kudu, prvním z nepřeberného množství mas, které jsme za následující měsíc spořádali.

Když už jsme nakousli toto téma – na rozdíl od jiných afrických zemí nemá Namibie nějakou osobitou unikátní vlastní kuchyni. Dominuje tu pouze jedna surovina – maso, maso a maso. Steaky, většinou z antilop všeho druhu, které tvoří jakousi africkou obdobu naší zvěřiny, spolu se zebrami, pštrosy a krokodýli. Za svůj život jsem nikdy nespořádal tolik masa, jako za tento měsíc, a pokud jsem v dřívějších letech nebyl nakloněn červenému masu a preferoval spíše drůbež a ryby, po zkušenostech z Namibie je ze mě regulérní steakožravec. Nikdy bych netušil, jak lahodná může být třeba zebra, exotický tvor jménem oryx nebo obyčejný pštros. I když jádro našeho jídelníčku tvořily vlastní suroviny, jednou denně až obden jsme zapadli do některé z mnoha restaurací v okolí na propečený steak. Ve výsledku jsme tak naše plány ušetřit neplnili zcela striktně.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 992x.


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse


jan_podany
Jan
Přípravy a plánování patří k mým nejoblíbenějším kratochvílím při cestování. Jak říkám Cesta je hotová, teď už zbývá ji jenom projet! (Parafráze filmařského.)
31. 07. 2013, 13:18:13
Asi bych to neměl říkat nahlas, ale mě to plánování baví možná i víc než pak ta samotná dovolená.:-)
31. 07. 2013, 18:04:51
jan_podany
Jan
Tak tomu rozumím. Já teď již žiji přípravami na Mikronésii.
31. 07. 2013, 18:51:09

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku