HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Namibie 2012  / 02 - Střípky z Waterberg plateau a den strávený za volantem

02 - Střípky z Waterberg plateau a den strávený za volantem

Namibie

Vytvořeno: 23.07.2013
Autor: OndraF


Střípky z Waterberg plateu a den strávený za volantem

Bohužel nás druhý den čekal dlouhý přesun až k okraji Caprivi strip, nemohli jsme si proto dovolit otálet a Waterberg se tam smrsknul na krátkou ranní procházku kolem kempu. Přivstali jsme si a využili jednu z několika okružních stezek kolem kempového komplexu, konkrétně takzvanou Aloe trail. Ne že by hodinová procházka mezi dva metry vysokými aloemi nebyla hezká, v porovnání se safari to však byl slabý kalibr. Náš Vašek vycházku vzdal hned po pár krocích a rozhodl se dát přednost vydatné, klidné a nikým nerušené snídani. My tři jsme si stezku prošli, už jen pro pocit, že jsme Waterberg neodepsali úplně a zažili z něj alespoň malý střípek. Ráno nám nicméně přeci jen připravilo jeden nezapomenutelný zážitek, po kterém zastávka ve Waterbergu přeci jen dostala nálepku „plnohodnotné“ – armády neskutečně drzých paviánů, evidentně zvyklých na turisty a znalých situace, které zaplavily kempiště a začaly se dobývat, nejprve bázlivě, poté naprosto bez zábran, do našich zavazadel, hledajíc cokoliv k snědku. My tak přišli o celé balení banánů a tím i o snídani.

Kolem deváté už byl čas vyrazit a my se vydali na první z asi pěti dlouhých přesunů, která nás tento měsíc čekaly. Jak už se postupem času stalo zvykem, vše odřídil Vašek, na kterém ani po sedmi stech kilometrech nebyla znát jakákoliv únava. Cílovou destinací byla malá přírodní rezervace u řeky Okavango jménem Mahango game reserve. Tato malá a poměrně odstrčená oblast se rozkládá u hranic s úzkým výběžkem namibijského území, zvaného Caprivi strip, a je jakousi vstupní branou do nejdivočejší a nejodlehlejší části země. Myšlenka navštívit Caprivi v nás hlodala od začátku a dlouho jsme ji rozmýšleli, přeci jen to byla neskutečná zajížďka, která má smysl snad jen pro ty, co pokračují dál přes hranice k Viktoriiným vodopádům (což byl ostatně jeden čas i náš plán, který pak kvůli nedostatku času vzal za své). Výběžek je ale světem sám pro sebe a vynechat jej, připravili bychom se o řadu zážitků a hlavně o dva nezapomenutelné dny v divoké přírodní rezervaci Mamili s jednou z největších koncentrací slonů v této části Afriky.

Cesta do Caprivi byla dlouhá, ale svižná. Svištěli jsme po dokonale rovných dálnicích a stovky kilometrů ubíhaly rychlostí světla. 650km tak uteklo jako nic a my už s odpolednem přijížděli do cíle. První se svých husarských kousků tu předvedl Vašek, který celou cestu odřídil úplně sám. V duchu jsem se už od předchozího večera psychicky připravoval na svoje první africké řízení, na které jsem se jakožto mizerný řidič ani za mák netěšil, ale nakonec jsem k tomu ani neměl důvod. Ostatně, jak Vašek sám poznamenal, cítí se mnohem bezpečněji, když může sám sedět za volantem. To se stalo jeho krédem po zbytek dovolené a z celých naježděných 7500 kilometrů bylo mých sotva tři sta. Cestou jsme minuli dvě větší města, Grootfontein a Rundu. První jmenované nás překvapilo svým upraveným vzhledem plným zeleně, alespoň v místech, kterými jsme projížděli. Zastavili jsme tu na příjemný oběd a až později se dozvěděli, že Grootfontein patří mezi města s vůbec největším množstvím krádeží v celé Namibii. Nejspíš se tak na nás usmálo štěstí. Anebo jsme prostě byli jen dostatečně opatrní. Rundu bylo naopak typickým obrazem afrického – omlouvám se za to slovo – bordelu. Prašné křivolaké cesty, haldy odpadků, smrad a výfukové plyny z aut. To byla směsice dojmů, kterou v nás toto město a zároveň důležitý dopravní uzel severovýchodní Namibie zanechalo. Naše zastávka se tu omezila jen na nejnutnější dobu, po kterou jsme nakoupili zásoby a natankovali benzín. Asi 150km východně od Rundu, u města Divundu, se cesta začal stáčet na jih a krajina se pozvolna začala proměňovat. Dorazili jsme k branám rezervace Mahango a už z dálky nás vítala cedule s nápisem Ngepi. Za ní následovala čtyřkilometrová cesta pískem a další asi desítka provokativních cedulí s různými variacemi na větu „Almost there“. Nakonec jsme se cíle přeci jen dobrali a ubytovali se ve velmi sympatickém kempu u vody. Na Ngepi jsem na sociálních sítích slyšel velmi rozporuplné názory, ale když přimhouříme oči nad neochotným a mnohdy zcela natvrdlým personálem, je kemp sám o sobě malebnou oázou, rozkládající se u jedné z nejslavnějších afrických řek – Okavango. V noci nám dělala společnost rodinka hrochů a občas se z druhého břehu ozval i lev nebo slon. Poprvé jsme tak měli pocit, že jsme skutečně v Africe, a po prvních dnech, které jsme strávili spíše útrapami nebo na cestách, jsme si konečně začali užívat naše cestování plnými doušky. Večer jsme zapili jedním z místních piv, konkrétně značkou Windhuk, která rozhodně nebyla špatná, i když trpěla stejným neduhem jako většina afrických piv – chutnala spíš jako slabá limonáda.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 818x.


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse


jan_podany
Jan
Zajímavé. Nad jihem Afriky přemýšlím dlouho. Namibie má jednu nevýhodu, a to že je vízová. To mě víc lákají bezvízové Lesotho, Svazijsko a Botswana.
01. 08. 2013, 09:45:09
Všechny tři země jsou i v mém hledáčku.:-) Botswana je prý nádherná, zvěře snad ještě víc než v Namibii, navíc tam nejsou hranice národních parků, takže se zvěř prochází volně, a taky je tam slavná delta Okavanga. A Leshoto a Svazijsko, prostě už to, že to jsou mikrozemě, je lákadlem samo o sobě.:-) Přemýšlel jsem třeba o dvojvýletu do těchto dvou zemí s přeletem.
09. 08. 2013, 11:02:57