HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Namibie 2012  / 04 - Za dobrodružstvím v nejodlehlejší části země

04 - Za dobrodružstvím v nejodlehlejší části země

Namibie

Vytvořeno: 23.07.2013
Autor: OndraF


Za dobrodružstvím v nejodlehlejší části země

Přičichnutí...pardon, mohutné nasátí mělo nastat hned další den, kdy jsme k ránu opustili Ngepi a po dálnici B8, protínající celý výběžek Caprivi, vyrazili vstříc jednomu z nejizolovanějších národních parků Namibie – Mamili. Nebo novým názvem Nkasa Lupala. Jednu z posledních výsep, hlavní uzel Caprivi a zároveň strategický bod pro cestu k Viktoriiným vodopádům tvoří velké město Katima Mulilo, kterého jsme ale neměli v plánu dosáhnout. Naše trasa se totiž měla o nějakých sto kilometrů dřív stočit na jih k poměrně obtížně přístupnému národnímu parku, proslavenému jednak svojí izolovaností a divokostí, tak i množstvím slonů a v posledním roce i zbrusu novou bezchybnou lodžií, kde jsme měli být ubytování a která byla jedním ze dvou luxusních rozmarů, které jsme si na dovolené dopřáli. Atmosféru výběžku Caprivi jsme z části načerpali už ve Ngepi. Teprve ale dnes, když jsme projížděli dvě stě kilometrů po nekonečné rovné dálnici a kolem nás se míhaly jen stepi a sem tam nějaká dřevěná chýše, jsme poprvé naplno pocítili tu úžasnou samotu a klid, která se v celém regionu panuje. O Caprivi se mluví jako o nejdivočejší části země. Těžko říct, v mírumilovné Namibii se nám jen stěží chtělo uvěřit, že by tu existovalo nějaké skutečně nebezpečné místo. Izolace je lepší slovo. Izolace a spjatost s přírodou. Za těch několik dní, kdy jsme výběžkem projížděli, jsme potkali aut, že bychom je spočítali na prstech jedné, maximálně dvou rukou. Rodinkám slonů, přebíhajícím přes cestu, jsme ale dávali přednost co chvíli, zvlášť v ranních hodinách, krátce po rozbřesku.

Původní krátký asi 260 kilometrový přesun se nakonec protáhl na půl dne, když jsme se dozvěděli, že značný kus rychlé a bezproblémové dálnice je v rekonstrukci a nám tak nezbývalo než se kodrcat mnoho desítek kilometrů po jakési náhradní nezpevněné stezce, na které se při rychlosti vyšší než 40 kilometrů v hodině auto klepalo tak, že hrozilo rozpadem. Když jsme konečně dorazili k poslední výspě civilizace před Mamili, vesničce Sangwali, maně jsme si mysleli, že už máme vyhráno. Posledních cirka deset kilometrů totiž vede úzkým stepním korytem, kde jsme si místy užívali nefalšovanou offroad rallye. Naštěstí jsme čirou náhodou potkali jednoho ze zaměstnanců místní lodžije, který nás navigoval celou cestu až do kempu.

Při příjezdu se nám naskytl pohled jak z hollywoodského filmu. Jakoby odnikud se otevřela mýtina s desítkou masivních stanů a jednou centrální recepcí, která zároveň sloužila jako společenská místnost a kuchyně. Nkasa Lupala lodge byla skutečně pastvou pro oči, a jak jsme po čase zjistili, ne jen pro oči, ale pro všechny smysly i duši. Ceny za ubytování jsou sice nehorázné, ale plně vyváženy přepychovým luxusem, který si vzhledem ke své nízké kapacitě postelí stále uschovává rodinného ducha a pocit, že nespíte v předražené lodžiji, ale v malém stanu kdesi uprostřed země nikoho. Uvítat nás přišel sám majitel, sympatický asi třicetiletý chlapík jménem Simone. Ano, tušíte správně, tento rodilý Afričan (ačkoliv běloch) žil převážnou část svého života v Itálii a teprve před nějakým rokem či dvěma se přestěhoval zpět a zakotvil zde v Namibii, kde vybudoval tento zbrusu nový komplex, který se stal zároveň jedinou luxusní lodžijí široko daleko. Celé Mamili totiž až do té doby bylo nespoutanou a divokou rezervací, kde se dalo nocovat jen u pár starých, nijak nevybavených kempišť a člověk musel být zcela soběstačný co se týče vody, potravin a pohonných hmot. Pochopitelně i to má hodně co do sebe a my bychom se tomuto stylu nijak nebránili, ale jak už bylo řečeno, Nkasa Lupala je zcela osobitá a my se rozhodli pro jednou nehledět na výdaje a užít si trochu luxusu.

Hned první kroky po vyvýšené terase komplexu braly dech. Nekonečný výhled na celý národní park, protkaný nesčetnými říčními meandry, by byl úchvatný sám o sobě, i bez hroší rodinky, která se líně povalovala pár metrů od nás, a stáda slonů, která bez obav spásala listí ze stromu tak blízko, že bychom se jich mohli dotknout. Jak nám Simone vysvětloval, Nkasa Lupala stojí v cestě migrační trasy sloních stád, kteří si po čase na své nové sousedy zvykli, a o zvířenu tu tak není nouze. Jedinečnost místa podtrhují i zážitky, kdy jsme každý večer po večeři, vybaveni svítilnami a vysílačkami, pomalu zkoumali okolí každého stanu, jestli je bezpečný a nepohybuje se v okolí nějaký nepříjemně naladěný slon. V noci byl přísný zákaz vycházení, naštěstí jsou stany vybaveny kompletním hygienickým zázemím včetně sprchy.

Tentýž den po příjezdu nám ještě zbyl čas na jednu krátkou projížďku po řece před setměním. Nalodili jsme na malou železnou motorovou loďku a spolu s pár dalšími turisty jsme se vydali na dvouhodinovou projížďku zákrutami, kde jsme mohli obdivovat nesčetné slony a hrochy, užívající si večerní koupel před spaním. Návrat se západem slunce přišel akorát na večeři, která byla též zážitkem sama o sobě, kdy jsme všichni pohromadě seděli na zápraží, jedli naprosto lahodné jídlo a Simone, který se nijak nestranil a naopak si přisedl, nás celý večer obohacoval historkami o Namibii a jejích obyvatelích. Dostalo se i na vážnější témata jako obnova ohrožených druhů, podpora chudých vesnic či otázka turismu a globalizace. Simone se ukázal jako nejen zdatný podnikatel a „hoteliér“, ale i nadšený aktivista. Nkasa Lupala totiž není jen hotelem sám pro sebe, ale intenzivně se zapojuje do podpory okolních vesnic a ochrany původní přírody. Ekoturismus v jejím případě dostává zcela nový rozměr a Simone se s námi milerád podělil o pár postřehů. Předně samotná lodžije se snaží být „eco-friendly“. Spotřebiče poháněny solárními panely, třídění odpadu, dokonce i takové drobnosti jako zákaz nabíjení více baterií do fotoaparátu zároveň. Většina personálu je navíc tvořena obyvateli okolních vesnic, kteří tímto získávají práci, peníze, obživu a také všeobecný rozhled, který se neomezuje jen na vesnici a její nejbližší okolí. Simone spolupracuje i s dalšími lodžiemi podobného ražení, jejichž ideologie se ubírá stejným směrem. A má úzké vazby i na řadu vládních i nadnárodních dobročinných organizací či na ministerstvo kultury. Výsledná snaha je tak situací, ze které mohou profitovat všechny strany –původní vesnice, vláda, příroda, turisté i samotní majitelé lodžijí. Namibie jako celek stojí na špici ve snaze chránit, konzervovat a obnovovat původní přírodu. Vždyť jen populace namibijských slonů za posledních několik desítek let vzrostla téměř trojnásobně. Tyto čísla dávají naději, že Namibie bude i v dalších letech stále tou krásnou a z velké části nedotčenou zemí, ne-li ještě krásnější. A to především díky lidem jako je Simone.

Hlavní náplní druhého dne bylo, jak jinak, safari. V rámci povšechného luxusu ve Nkasa Lupala jsme se rozhodli upustit od původního plánu objezdit všechny safari vlastním autem a využili tu služeb jednoho z obyvatelů Sangwali a zároveň pracovníka lodžije, milého, sotva dvacetiletého a k uzoufání koktajícího mladíka. Trochu hrály roli i naše obavy, v různých průvodcích je Mamili vykreslen jako neprostupná divočina, vhodná pouze pro zkušené offroadové řidiče s prvotřídním terénním autem. Realita ale byla zcela jiná a cesty v národním parku byly sice úzké, ale rovné a přehledné. Oproti příjezdové cestě ze Sangwali úplná pohádka.

Mamili je známé zejména pro početná stáda slonů a už po prvních pár desítkách minut jsme jich byli plní. Teprve teď jsme si začínali uvědomovat, jak titěrné Mahango bylo. Sloní rodinky nás sledovaly jak zpovzdálí, tak z jen několikametrové blízkosti, za našimi koly pobíhaly skupinky divokých prasat, antilopy jsme ani nepočítali. Nutno říct, že na safari turista velmi záhy zpychne. Zatímco první chvíle v přírodě se odehrávají ve stylu „jééé, podívej, támhle v dálce jsem zahlédl antilopu“, po čtrnácti dnech jsme projížděli rezervacemi s „to nic, to byla jen další žirafa“. V Mamili bylo ale vše stále ještě hodně čerstvé a my si jej užívali plnými doušky. Ke konci se s námi přišlo rozloučit ještě monstrózní stádo bizonů a pak už by čas oběda a návratu. Myslím, že vše nejlépe vystihnou slova našich dívek, které prohlásily, že i kdyby naše dovolená dnešním dnem skončila, tak stála za to. A to jsme přitom zatím neabsolvovali ani jednu z namibijských oficiálních „highlights“.

Po odpolední siestě jsme znovu s naším koktavým přítelem, na jehož jméno si za boha nevzpomenu, vyrazili na návštěvu do Sangwali. Nedaleká vesnička je přesně tím, co by průměrný turista od „Community walks“ očekával. Hliněná zem, dřevěné chýše, v centru vesničky jedna větší kamenná stavba, která sloužila jako kiosk, hospoda a společenská budova v jednom. Usadili jsme se na zápraží jednoho z domků a asi hodinu rozprávěli s jedním z místních, vlídným postarším pánem, ze kterého se vyklubal strýc našeho průvodce. Témata byla tradiční a probrali jsme tak vše od „jak vypadá život v Česku“ po „chudoba v Africe“. Určitě jsme nebyli první turisté, se kterými takhle rozprávěl, ale věřili jsme v tomto Simonemu, který nám několikrát zdůrazňoval, že úzkostlivě střídají vesnice, aby udrželi nekomerční ráz těchto návštěv. Na závěr jsme si prošli Sangwali křížem krážem, udělali pár fotek, nakoupili v místním kiosku a s večerem se vrátili do Nkasa Lupala s pocitem dokonalého dne.

Odjezd z Mamili byl až dojemný. Vyměnili jsme si se Simonem kontakty; pokud se nepletu, děvčata jsou s ním prostřednictvím Facebooku v kontaktu doposud. Už nyní jsme tušili, že dva dny ve Nkasa Lupala budou jedním z vrcholů naší dovolené a zároveň se nám potvrdil názor, že slovo „highlight“ je zcela subjektivní a že v každé zemi se skrývají místa, schopna svým půvabem bezpečně konkurovat nejznámějším turistickým destinacím.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 834x.


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

Diskuse


jan_podany
Jan
Pěkné. Začínám toužit po návštěvě této země. Ten pruh země prý vznikl jako nárazníková zóna, obdobně jako to má Afghánistán.
02. 08. 2013, 18:53:31
Namibie rozhodně stojí za to, i když to není rozhodně za pakatel. Nicméně do Caprivi se dá ideálně vyrazit i třeba z Botswany nebo Zambie, zvlášť pokud člověk míří k Viktoriiným vodopádům.
09. 08. 2013, 11:07:25