HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Namibie 2012  / 05 - Mílovými kroky k Etoshe

05 - Mílovými kroky k Etoshe

Namibie

Vytvořeno: 23.07.2013
Autor: OndraF


Mílovými kroky k Etoshe

Předchozí den lehára rozhodně přišel vhod, dnes nás totiž čekal nejsložitější přesun celé dovolené. Co do kilometrů byl sice až na druhém místě, 800 kilometrů z konce výpravy ale nebylo nic proti dnešním 790, které z velké části vedly po nezpevněných silnicích třetí až čtvrté třídy. Budu znít jak obehraná deska, ale znovu patřil velký dík Vaškovi, který vše odřídil bez mrknutí oka jen s pár přestávkami na „čůrání a napití“. Vědomi si náročnosti cesty, vyrazili jsme tentokrát brzy ráno, už před šestou. Simone a jeho zaměstnanci byli natolik vstřícní, že nám umožnili dřívější snídani a ještě nás sám majitel vyprovodil krkolomnou cestou až do Sangwali. Cestou zpět jsme měli možnost zažít probouzející se Namibii ve zcela jiném světle než doposud. Hlavní změnou bylo množství zvěře, které jsme míjeli. Rodiny slonů, křižující každou chvíli dálnice, nebyly ničím neobvyklým; myslím, že v prvních hodinách byly nejčastějším důvodem našich zpomalení. Cesta ale ubíhala rychle a už dopoledne jsme byli v Rundu. Mohli jsme si tak dovolit trochu zvolnit v našem zběsilém tempu a dopřát si dlouhý a nerušený pozdní oběd v jednom z fast foodů poblíž Grootfonteinu. Upřímně, úplně s veselým srdcem jsem toto zdržení nekvitoval, tajně jsem totiž doufal, že si i při této dlouhé cestě najdeme hodinku na návštěvu slavného Hoba meteoritu, největšího na světě, ležícího poblíž jedné soukromé farmy nedaleko Grootfonteinu, prakticky po cestě. Nahlas jsem si ale postěžovat netroufnul, náš Vašek jakožto řidič měl výsadní právo na přestávky dlouhé tak, jaksi přál a jak mu vyhovovaly. Kolem meteoritu jsme tak projížděli už s blížícím se západem Slunce a i když náš cíl pro dnešek nebyla Etosha, ale nedaleký Tsumeb, nechtěli jsme riskovat kličkování městem a hledání ubytování po tmě. Nakonec se ukázalo, že i s Hobou bychom stíhali dojet bezpečně za světla, ale po bitvě je každý generál a nikdo z nás jednoduše nechtěl hazardovat. Ve výsledku Hoba nebyla naší jedinou nesplněnou destinací a jiné oblasti, jako například UNESCem chráněný Twyfelfontein, bolely mnohem víc.

K večeru jsme tedy dorazili do Tsumebu. Překvapivě hezké a čisté město nás uvítalo širokými silnicemi, upravenými domy a bohatou zelení. Sice jsme tu jen přespávali a měli tak možnost vidět pouze malou část celého města, i ta v nás ale zanechala veskrze pozitivní dojem. Což se ovšem nedalo říct o ubytování. Hostel, na jehož jméno si zaboha nevzpomenu a které bohužel nemám ani nikde zaznamenané, byl asi tím nejhorším, které jsme za celý měsíc měli možnost navštívit, i když Hobas camp, spadající pod Namibia Wwildlife Resorts, mu zdatně konkuroval. Dolovím si zde jednu poznámku, která nejspíš vyzní jako mírně rasistická, ale rozhodně tak není myšlena. Je pouze konstatováním toho, co jsme na vlastní oči viděli, i když jsem si naprosto vědom, že měsíc je málo na vyvozování jakýchkoliv závěrů. V Namibii žije veliké množství bělochů. Z většiny němečtí přistěhovalci a jihoafričtí Afrikánci. Řada z nich zde má živnost a spravují hotely, lodžije, ubytovny, obchůdky či restaurace. Většinou působí ve vedoucích pozicích a zaměstnávají množství místních černých obyvatel. A naše zkušenosti bez výjimky potvrzovaly fakt, že jakýkoliv lepší, zavedenější a alespoň trochu prosperující podnik byl vedený bělochem. Nechci se pouštět do spekulací, co vše za tím stojí; možná peníze, možná zázemí, možná lepší podnikatelské schopnosti, možná jen víc píle a odhodlání. Možná od každého trochu. Namibia Wildlife Resorts, vládní a čistě „černošská“ organizace se svými mizerně opečovávanými kempy a téměř nemožností jakékoliv internetové komunikace, byla zářným příkladem. A perfektní aplikací v praxi jsme měli možnost zažít i v Tsumebu. Ubytovna byla ještě v posledním vydání Lonely planet vychvalovaná jako nesmírně útulné a přátelské batůžkářské místo, které hýří aktivitou a je perfektním startovním bodem pro následnou cestu do Etoshi. Když jsme sem dorazili my, uvítalo nás polorozpadlé vykřičené stavení, kde majitelka, kterou jsme s trochou úsilí nakonec dokázali najít, neměla nejmenší ponětí o naší rezervaci, a která sama vypadala, že nemá tušení, kde se co v hostelu nachází. Nakonec jsme dostali jeden zatuchlý, i když s klidem obyvatelný pokoj a mohli jsme tak složit hlavy po náročném dni. Jak jsme vyrozuměli, původní afrikánští majitelé komplex opustili a správu přejali místní, jejichž snaha, pokud vůbec nějaká byla, vyšla naprosto na prázdno a hotel se stal jen stínem své původní slávy. Za vše hovořila polorozpadlá a ztrouchnivělá nástěnka v jedné z místností s množstvím fotek a děkovných dopisů od spokojených hostů, bohužel s nejnovějším datem tři roky nazpět.

Dnešní přejezd byl zajímavý i z jiného hlediska. Minuli jsme a definitivně opustili oblast města Tsumkwe, která se rozkládá východně od naší hlavní trasy z Rundu na Grootfontein, a tím i kdysi důležitou populaci Sanů, nám díky filmu Bohové musí být šílení dobře známým pod jménem Křováci. Kdysi početná, nyní skomírající skupina obyvatel, kteří setrvali při původním stylu života v podobě lovu a sběru, s typickým sestřihem na mech, drobnou postavou a svérázným dialektem, plným nevyslovitelných „click“ zvuků, které vydávají dotykem jazyk o zuby či dásně, žije dnes roztroušena převážně v oblasti pouště Kalahari a jejím polopouštním okolí. Z jejich původní slávy zbyly jen drobné střípky a většina obyvatel živoří na různých farmách či usedlostech a valná část z nich je zcela nemajetná, žijí jako bezdomovci a utápí se v alkoholu. Je to bolestný pohled a smutný a nejspíš i nevyhnutelný konec jedné kdysi slavné a hrdé populace, která je dnes v očích turistů, přistěhovalců, ale bohužel i místních obyvatel a vlády považovaná za nevzdělanou, primitivní, negramotnou a nehodnou půdy, které jejich přeci vlastnili od nedávna. V posledních letech se sice objevuje řada aktivit a hnutí s cílem pozvednout nezáviděníhodnou situaci Křováků a po vzniku samostatné Namibie to byl dokonce jeden z hlavních slibů nově nastupující vlády, situace se však zlepšuje jen velmi pomalu, pokud vůbec. Ne nadarmo se bělošská farmářská oblast východní Namibie Omahehe nazývá „namibijský gulag“ a je mnohými považována za jedno z nejsmutnějších a zároveň nejrasističtějších míst celé Černé Afriky. Situace Křováků je zde skutečně tristní, ne-li i beznadějná, a myslím, že jsme nelitovali, že jsme tuto oblast minuli velkým obloukem a nikdo z nás žádného Křováka neviděl.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 443x.


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

Obrázky příspěvku


Galerie příspěvku