HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Namibie 2012  / 07 - Za Himby do angolských hor

07 - Za Himby do angolských hor

Namibie

Vytvořeno: 24.07.2013
Autor: OndraF


Za Himby do angolských hor

Výjezdem z jižní brány jsme opouštěli nejen největší národní park Namibie, ale také poslední destinaci, kde bylo možné zažít safari a obecně spatřit větší množství zvířeny na jednom místě. Smutek a nostalgie se ale nedostavovala. Bodejť, vždyť jsme nebyli zdaleka ani v polovině naší cesty a zážitků jsme měli na dvě dovolené. Navíc před námi ležela takřka desítka dalších unikátních destinací, každá zcela jiná, nezaměnitelná a námi netrpělivě očekávaná. I když je safari těžko překonatelným africkým lákadlem, Namibie toho může nabídnout rozhodně víc a osobně bych tuto duhou část naší cesty řadil minimálně na stejnou úroveň jako tu dosavadní, ne-li výš. Safari je krásné, ale rychle se okouká. A když se před vámi střídají vodopády, hory, pouště, polopouště, lesy a skalní malby, toho se člověk jen těžko přesytí.

Etoshu jsme opouštěli až krátce před pátou hodinou odpolední, kdy se uzavíraly brány parku, a logicky jsme tedy hledali ubytování v některém z nedalekých měst. Volba padla na strategicky umístěné městečko Outjo, kde jsme složili hlavy ve skromné, ale příjemné a útulné ubytovně Kai-Oms backpackers. Holky tradičně ve stanu, já s Vaškem jsme si pro tentokrát dopřáli chatku. Zbylé odpoledne využili dívky na krátkou procházku a my s Vaškem jsme se vydali hledat nejbližší autoopravnu. Týden na rozbitých prašných silnicích si na naší opotřebované Toyotě začínal vybírat daň a pomalu byl čas na první seřízení. Naštěstí jsme čirou náhodou narazili na jeden zapadlý servis, kde nám trojice příjemných postarších Afrikánců seřídila uvolněné kolo za pár babek. Večer jsme pak strávili v jedné z místních kaváren hovorem s jedním českým turistou, zajímavým chlapíkem a vášnivým cyklistou, který byl zrovna uprostřed dlouhé trasy napříč africkým kontinentem. A nebyla to zdaleka jediná nezapomenutelná osoba, kterou jsme dnes potkali. V Kai-Oms jsme totiž narazili na Miguela, ošlehaného asi čtyřicetiletého poutníka původem ze Španělska, sympatického a hovorného chlapíka, se kterým jsme se po západu slunce dali do řeči a nestačili žasnout nad jeho životním příběhem. Už od mala měl toulavou povahu, která se v průběhu dospívání hlásila o slovo stále intenzivněji a hlasitěji, až nakonec jejímu volání podlehl a v devatenácti letech zanechal školy, opustil rodinu a vydal se putovat napříč světem, aby, jak sám říká, „žil životem nomáda“. Málokdy se zdržoval delší dobu na jednom místě, většinou jen kvůli práci, když měl zrovna hluboko do kapsy, jinak posledních dvacet let jen a jen cestoval. Jeho domovem byl batůžek, starý potrhaný stan a pár kusů oblečení. Za posledních dvacet let procestoval křížem krážem všechny kontinenty a zažil dobrodružství, které by vydali na deset životů. Jeho příběh byl vskutku působivý, i když myslím, že nikdo z nás by s ním neměnil. Už jen kvůli pocitu zodpovědnosti k vlastní rodině a přátelům, ale nejspíš by nám i chybělo nějaké hnízdo, místo, kam se můžeme vracet, vlastní domov. Miguelův domov byla Země. Na jaře byl učitelem Angličtiny v zapadlé vesničce v severním Thajsku, na podzim dělníkem v Kapském městě. Mluvil plynně pěti světovými jazyky a dokázal najít práci prakticky kdekoliv, kde žili lidé. Byl důkazem toho, že i v dnešní době se dá žít životem poutníka ze středověkých povídek a fantasy příběhů, i když to je život velmi osamělý.

Outjo samotné bylo svérázným městem. Vědomo si své strategické pozice nedaleko Etoshi, pečlivě dbalo na svůj upravený, čistý a občas až kýčovitě načinčaný zevnějšek a pomalu každá druhá budova byla restaurací, hotelem nebo obchodem se suvenýry. Zároveň jsme byli poučeni, že se Outjo honosí jedním nezáviděníhodným privilegiem – v Namibii patří mezi místa s nejvíce zakořeněným rasismem a přetrvávajícími dozvuky apartheidu. Těžko soudit po jednom odpoledni, lze snad jen konstatovat, že bělošská menšina tu byla skutečně veliká a kdo ví, jestli se dala vůbec ještě nazývat menšinou.

Další den jsme, bohatší o jednoho člena, vyrazili přímou cestou na sever až k hranicím s Angolou. Naším cílem byly zastrčené vodopády Epupa. Velmi dlouho jsme o této odbočce diskutovali. Vodopády byly zcela mimo naší trasu a cesta k nim byla třídenní zajížďka, ze které bychom dva dny strávili v autě. Nebylo by lepší namísto toho navštívit Viktoriiny vodopády? Nebo Lüderlitz? Nakonec volba padla na Epupu a to nejen kvůli vodopádům samotným, ale kvůli oblasti Kunene (dříve Kaokoland) celkově. Přeci jen, vidět slavný kmen Himba, žijící stále, i když z velké části již uměle, tradičním životem, to je lákadlo, které se těžko odmítá.

Centrálním městem této oblasti a zároveň poslední větší výspou civilizace před cestou k Epupě je díra jménem Opuwo. Prašné a nehezké město leží uprostřed ničeho asi 400 kilometrů na sever od Outja a logicky tak bylo naším stěžejním bodem, kde jsme doplnili zásoby, natankovali a rozloučili se s Miguelem (který pokračoval dál svou cestou). Svoje místo v papírových průvodcích si Opuwo ale přeci jenom vydobylo a to díky populaci Himbů, kterých je zde požehnaně a žijí v jakési prazvláštní asimilaci s ostatními, moderními obyvateli. A v čem je ono soužití tak zvláštní? Kmen Himba je totiž jedním z posledních afrických kmenů, žijících stále tradičním životem a i se tradičně oblékající. Sice jsou původem z Angoly, v současné době jich ale většina žije na severozápadě Namibie a do dnešních dob nepřijali evropský styl odívání, čímž se bohužel stali nesmírně atraktivní turistickou atrakcí. Oděni v bederních rouškách a pokryti od hlavy až k patě červenou hlínou jsou těžko k přehlédnutí a to zvlášť ve velkých městech jako je Opuwo, kde se jich celé rodiny procházejí po chodnících a nakupují v supermarketech. Naprosto běžným obrazem jsou fronty v Intersparu, kde vedle turistů a evropsky oblečených místních stojí Himbové s igelitovými taškami v rukou, nakupující základní suroviny do svých vesniček. Těch je v Kunene celá řada a i my měli možnost do jedné z nich zavítat. Situace Himbů však není úplně růžová. Sice nestrádají jako Křováci, ale jejich tradiční způsob života je v dnešní době víc než čímkoliv jiným hlavně žádaným vývozním artiklem namibijského turismu a jejich životní styl je tak do značené míry udržován uměle, jako jakýsi skanzen pro turisty z celého světa. Do jejich tradičních vesniček pořádají turisté doslova nájezdy a z Himbů se stává jakési zvrácené lidské safari. I proto jsme dlouho rozmýšleli, jestli se za nimi vypravit. Nakonec zvědavost zvítězila, ale o tom až později. Nicméně Himbové nebyli jediný zajímavý kmen, na který jsme v Opuwu narazili. Etnická skupina Herero je další z původních kmenů, jejichž většinová populace, dnes čítající kolem 250 tisíc členů, žije v Namibii, méně pak v Botswaně a v Angole. Na rozdíl od Himbů a vlastně i většiny ostatních kmenů, živí se Hererové hlavně pastevectvím. Nicméně kmen není jednotný, dělí se na řadu subpopulací a některé z nich se nechali silně ovlivnit západní kulturou v koloniálním období a osvojili si jejich zvyky, chování a odívání. Výsledkem jsou domorodci, odění v nepřehlédnutelných těžkých zdobených šatech s krajkami a volánky z viktoriánského období a s typickým třírohým kloboukem na hlavě. Opuwo je tak skutečně vytříbenou směsicí etnik.

Opuštěním Opuwa jsme se napojili na dlouhou písečnou a nezpevněnou cestu, vedoucí desítkami vesniček až k angolským horám. Miguel nás opustil ještě ve městě a my tak pokračovali znovu ve čtyřech. Přírodní hranici mezi Namibí a Angolou tvoří řeka Kunene, spolu s Okavangem a Orange river na jihu další namibisjký veletok, který jsme navštívili. Příroda se zde začala povážlivě měnit. Krajina se stávala stále kopcovitější, přibývalo pro tuto oblast typických baobabů a i samotné hory začínaly nabývat typického angolského vzezření – rudé a téměř holé, jen občas pokryté ojedinělými zakrslými keříky. Byl to další z mnoha unikátních biotopů, které jsme měli možnost za měsíc cesty vidět, a zároveň ohromná změna oproti předchozím dnům. Kdo z nás si tady vzpomněl na nějaké safari, které jakoby se odehrálo ne před pár dny, ale před rokem. Samotná řeka Kunene pak vytváří jakýsi biotop v biotopu, táhlou oázu, kde bují zelená vegetace a roste palma na palmě. Je to logicky i místem více než lákavým pro turisty a nové kempy kolem řeky rostou jako houby po dešti. Naším cílem byl Epupa camp, vcelku průměrné, ale naprosto dostačující kempiště s milými a vlídnými majiteli, rozkládající se ve stinné palmové oáze, bohužel s nepěkným a velmi špinavým okolím v podobě několika polorozbořených vesnic. Cesta byla dlouhá, navíc značnou část po mizerných a pomalých cestách, dorazili jsme tudíž k večeru a tak tak stihli postavit stany před setměním.

Následující den jsme byli připraveni využít naprosto beze zbytku. Dlouhá zajížďka se prostě musela vyplatit a my byli rozhodnutí pro to udělat maximum. Epupa navíc nabízí nejen vodopády, ale i pěkné výšlapy do okolních hor s krásnými výhledy do okolí, raftování po Kunene a samozřejmě Himby. Hned nad ránem se naše cesty rozdělily, protože Vašek odmítl návštěvu himbské vesnice a dal přednost raftu. Rozhodně neprohloupil, projížďka byla prý nádherná a krom samotné plavby se mohl pokochat i opicemi a dokonce i několika krokodýly. My tři se rozhodli pro Himby. Rozhodnutí podpořil i fakt, že ty nejmasovější výlety se většinou odehrávají v režii větších a luxusnějších hotelů a lodžijí. Výlet, zprostředkovaný Epupou, byl mnohem skromnější, osobnější a navíc vedený místním průvodcem, který byl sám z poloviny Himb. Měli jsme tam menší pocit hyenismu a místy jsme cítili, že jsme skutečnými hosty himbské vesnice, ne jen nezvanými a trpěnými čumily. Návštěva himbské usedlosti s sebou nese několik základních pravidel. Je slušností a v dnešní době už spíš povinností přinést s sebou nějaký základní proviant jako olej, mouku, rýži či máslo. Podstoupili jsme také minikurz himbštiny a naučili se pozdrav a jednu dvě věty, kterými jsme při příchodu místní počastovali. Samotná procházka vesnicí pak trvali asi půl druhé hodiny, kde nám průvodce pověděl vše o způsobu života kmene, jejich historii, stylu odívání i svatebních rituálech. Zlatým hřebem pak bylo pozvání od jedné nesmírně sympatické mladé dívky do jejího obydlí a příjemný, i když tlumočený, rozhovor. Nakonec jsme si od místních koupili pár ručně dělaných šperků, obhlédli místní pohřebiště a na oběd se vrátili do kempu.

Po odpolední siestě, když slunce trochu pozapadlo a začalo vrhat barevné stíny, nadešel ideální čas na fotografování vodopádů. Epupa falls jsou nádherné, jejich okolí je však možná ještě kouzelnější. Cesta totiž nekončí u vodopádů, ale pokračuje dál po skalách, odkud je nádherný výhled na meandrovitě se stáčející Kunene a nekonečná angolská pohoří, v dálce holých, kolem řeky s množstvím titěrných dceřiných vodopádů, potůčků a čůrků, stékajících do koryta Kunene. Po celou cestu nás doprovázela skupinka místních dětí, horlivě nabízejících své průvodcovské služby. Pochopitelně to skončilo prosbami o nějaké drobné a my v tomto případě udělali výjimku. Po tak pěkném dni na to byla nálada.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 431x.


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů