HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Samoa 2012  / 01 - Plánování, základní informace a úvodní deziluze jménem Fidži

01 - Plánování, základní informace a úvodní deziluze jménem Fidži

Samoa

Vytvořeno: 13.02.2013
Cesta: Samoa 2012
Autor: OndraF


Plánování a zase plánování

Nápad navštívit Samou se mi v hlavě zrodil již před dlouhou dobou, nicméně trvalo dlouhé měsíce, možná i přes rok, než plán nabral finální podoby a za tu dobu se obraz dovolené v Pacifiku mnohokrát změnil, upravil a především okleštil z původní megalomanské představy. Asi před dvěma a půl lety léty (nyní se píše únor roku 2013) jsem se rozhodl zařadit do svých cestovatelských plánů na následující roky nějaký ostrov v Oceánii. Po zkušenostech s Evropou, Jižní Amerikou, Střední Asií a několika zeměmi Afriky mne více než lákalo podívat se mezi ony opěvované „tropické ráje“. Můj prapůvodní sen se týkal Mikronésie, ale spíš pro její tajemnost (vždyť pořádný knižní průvodce po této zemi prakticky neexistuje), v praxi jsem o tomto souostroví nic nevěděl a jak se postupem času ukázalo, země kromě báječných lokalit pro potápěče nemá zas tolik co nabídnout, zvláště pro milovníka pěší turistiky, jako jsem já. Mikronésie tedy padla a já se poprvé začal skutečně poctivě informovat o jednotlivých státech Pacifiku a vybírat nejvhodnější destinaci. Dovolená mi vycházela na závěr vysoké školy, a jelikož mne čekaly poslední studentské prázdniny před nástupem do zaměstnání a jelikož jsem měl mít v létě hned několik měsíců volna, pojal jsem výlet poněkud megalomansky a rozhodl se udělat dvouměsíční obří okruh hned po několika souostrovích. Jak mi bylo hned několika lidmi, kteří Oceánii navštívili přede mnou, řečeno, poměrně snadno se člověk pohybuje po jednotlivých ostrovech v rámci jedné strany rovníku, ale hůře se dopravuje mezi zeměmi napřič severní a jižní polokoulí. Rozhodl jsem se tedy zvolit jen jednu stranu zeměkoule a vybral tu spodní. Hned na začátku jsem vyškrtl Austrálii a Nový Zéland. Sice patří mezi mé vůbec největší cestovatelské sny, nicméně oba ostrovy by samy vydaly nejméně na měsíční dovolenou. Navíc zde na rozdíl od zbylých ostrovů Tichomoří panuje kontinentální podnebí, čili tu byla v době mé dovolené regulérní zima. Nakonec se okruh zúžil na pět konkrétních zemí – Samoa, Tonga, Vanuatu, Fidži a Šalamounovy ostrovy. Plán na cca dva měsíce dovolené s rozpočtem kolem 150 000 kč. Nakonec bylo ale vše jinak. Protože se jednalo o místa mnohem méně divoká než mé předchozí destinace, rozhodl jsem se do dovolené zapojit i svou rodinu, konkrétně sestru a maminku, které už minulé roky se zájmem sledovaly fotky a dojmy z Afriky, Ameriky a Asie. Plán tak musel trochu slevit ze svých olbřímích představ, dovolenou jsem zúžil na Samou a Tongu a nakonec zůstala dokonce pouze Samoa. Konkrétně tedy Západní Samoa, ta svobodná. S itinerářem na 14 dní (plus dva dny na Fidži kvůli nenavazujícímu letu) a celkovým rozpočtem kolem 80 000 kč na osobu.

V rámci plánování jsem udělal ještě jednu zásadní změnu oproti předchozím výpravám – rozhodl jsem se na celých 14 dní najmout místní průvodce. Přeci jen jsme měli bohatý itinerář a já nechtěl sestru s maminkou tahat po dva týdny s plnou krosnou na zádech a přepravovat místní, často dosti krkolomnou dopravou. Zkontaktoval jsem tedy prostřednictvím internetu jednu tamní společnost, která se tvářila vcelku důvěryhodně, představil jim nás itinerář a naše představy a domluvil s nimi transport, průvodce, ubytování a stravu. Vyžadovali sice platbu předem, ale naštěstí nedošlo k žádným nepříjemným událostem a my se s nimi v den příletu na Samou skutečně setkali a absolvovali vše, na čem jsme byli domluvení, což byla po předchozích zkušenostech z Afriky příjemná změna.

Vše bylo tedy připravené, letenky zakoupené, sestavený detailní itinerář a průvodci zaplacení. Mohli jsme tedy jen čekat a těšit se. Odlet byl 23. června a návrat 12. července.

V souvislosti s předchozími odstavci bych si zde dovolil jednu praktickou poznámku – průvodci, s výjimkou několika deštných pralesů, nejsou na Samoi naprosto potřeba a už vůbec se nevyplatí jet s cestovní kanceláří. Samoa je malinká, bezpečná, čistá, útulná a přátelská. Zcela bez potíží se zde člověk pohybuje po vlastní ose, ideálně se zapůjčeným autem (což byla volba naprosté většiny ostatních turistů, které jsme na Samoe potkali). A prý i stopování zde není nejmenší problém. Náš způsob cestování byl sice nepřekonatelný co do pohodlí a bezstarostnosti, rozhodně bych ho zde ale nechtěl prezentovat jako nějaký ideál cestování po Oceánii.

Druhá poznámka se týká cen. Dovolená v Oceánii, ať ji člověk pojme jakkoliv, bude vždy mastná. Cenu vyšroubují nahoru už jen letenky. My letěli poměrně rychle a pohodově s přestupy v Jižní Korei (v Soulu) a na Fidži a stejně nás jedna zpáteční letenka stála něco málo přes 37 000. A i samotné ostrovy rozhodně nepatří mezi nejlevnější destinace. Zvlášť menší odlehlejší státy, kam se většina surovin musí dovážet, svými cenami přibližně odpovídají západní Evropě. A Samoa nebyla výjimkou. Jen namátkou hlavní jídlo v restauraci vyšlo v přepočtu na nějakých 500 korun českých. V tomto směru je nejlevnější nejspíše Fidži, avšak ani zde nejsou ceny rozhodně pakatelem.



Letecký maraton a úvodní deziluze jménem Fidži

Den se sešel se dnem a my 23. června k večeru vyrazili na letiště. Letět jsme měli s časovým posunem v zádech, navíc s téměř dvoudenní zastávkou na Fidži, nebylo tedy divem, že předpokládaný přílet na Samou byl až 26. o půlnoci. Čekaly nás dva dlouhé, desetihodinové zaoceánské lety – Praha-Soul a Soul-Fidži (s Korean Air), a pak jeden krátký, Fidži-Samoa (s Pacific Air). Úvodní obava z dlouhého letu se nakonec nenaplnila, deset hodin v letadle se rozhodně dát přežít, zvláště když letíte přes noc. S malou zastávkou na korejském letišti Incheon (mimochodem velmi příjemném a poklidném) jsme pokračovali na Fidži. Let s Pacific Air byl zprvu trochu děsivý, letadlo bylo obsazeno převážně Fidžijany a jejich průměrná výška a váha se pohybovala kolem dvou metrů a sta kil. Nakonec jsme si všimli nápisů na jejich oblečení a došlo nám, že cestujeme spolu s fidžijským národním rugbyovým týmem. Společně jsme tak 25. v osm ráno přistáli na Fidži, ve městě Nadi. Pokračovat jsme měli až 26. pozdě večer, byla tak spousta času načerpat atmosféru Pacifiku, udělat si alespoň drobnou, letmou představu o Fidži a hlavně si odpočinout a prospat se. To poslední se ukázalo jako životně důležité, dvě noci v letadle udělaly své a bez noci v Nadi bychom na Samou dorazili asi v dost zbídačeném stavu.

Hned na letišti nás vítala Oceánie s otevřenou náručí. Milí a usměvaví celníci jsou něco, na co průměrný Čech není zvyklý, ani na kytarové kvarteto, vyhrávající melodické domorodé rytmy přímo v příletové hale. Dalším nezvyklý a poněkud komický pohled byl na místní muže v sukních, tradičním to kusu oblečení, který se pro nás stal v dalších dnech velmi rychle samozřejmostí. Na Fidži, pokud nemáte předem zajištěné ubytování a program, budete hned u východu z letiště bombardováni armádou místních, nabízejících odvoz do hotelů, výlety, turistické atrakce a programy všeho druhu. My naštěstí měli hotel již předem zamluvený a dokonce jsem vyjednal i odvoz od letiště k hotelu, takže nás místní velmi rychle nasměrovali k „very tall guy, which You can’t miss“. Hladce jsme se tak dostali do Nadi Bay resort hotel, nepříliš drahého, ale velmi pěkného hotelu na okraji Nadi.

Věděli jsme, že dát si šlofíka na hotelu by znamenalo prospat zbytek dne až do rána, proto jsme se hned vydali na oběd a prohlídku města. Už Lonely planet upozorňoval, že v Nadi a jeho okolí v zásadě není nic k vidění a město slouží prakticky jen jako přestupní stanice do jiných, mnohem zajímavějších koutů Fidži. Neměli jsme tedy přehnaná očekávání. Náš hotel stál asi tři kilometry od centra města, které čítalo jen několik málo ulic a jednu hlavní „avenue“, kde se soustředila většina obchůdků se suvenýry, restaurace, samoobsluhy a pošta. Na jejím konci pak stála asi jediná budova, kterou mělo smysl vidět – překrásně malovaný a barvami hýřící chrám Hindu – Sri Siva Subramaniya Swami Teple. Bohužel, v době, kdy jsme tu byli my, nebyl chrám otevřený pro veřejnost a my tak mohli udělat jen pár fotek přes nevzhledné oplocení. V Nadi pak už víceméně nebylo nic dalšího k vidění, stavili jsme se tak na rychlý oběd, navštívili místní zaprášené tržiště, poslali pár pohledů a vrátili se do hotelu s cílem vydržet alespoň do večera, než půjdeme spát. Nakonec nás spánek přemohl už v pět večer.

Druhý den jsme vyrazili porozhlédnout se po okolí. Byla to o poznání hezčí cesta než předchozí den. Prakticky až k pobřeží vedla asfaltka, lemovaná palmami a v dálce byl krásný výhled na majestátní špičaté hory. Konečně něco, co už připomínalo Pacifik. Zbytek dne jsme strávili na hotelu a večer sedli na letadlo směr Samoa.

Nutno říct, že nás Fidži trochu zklamalo. Ano, strávili jsme zde jen dva dny a ještě v nepříliš turisticky přívětivé oblasti, nicméně náš celkový dojem z této země byl rozpačitý – pár překrásných turistických lokalit s bohatými resorty, ale všude jinde šeď a špína. Nadi toho bylo jasným příkladem. Stejný dojem měla i řada jiných turistů, kteří nám naše pocity potvrdili, a stejně se vyjádřila i většina obyvatel Samoi. Hlavní turistický uzel Oceánie u nás tak hodně zaostal za malebnou a upravenou Samoou.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 732x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů