HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Samoa 2012  / 02 - První výpravy

02 - První výpravy

Samoa

Vytvořeno: 16.02.2013
Cesta: Samoa 2012
Autor: OndraF


Rovnýma nohama do džungle

Krátký, asi dvouhodinový let na Samou už byla jen drobná formalita. Po dvou desetihodinových štrekách jsme let sotva pocítili. Mohli jsme si tak užit pohostinnost Air Pacific a okusit nejoriginálnější a nejnezdravější večeři, kterou jsme kdy v letadle dostali – čokoládu, dortík a chipsy. O půlnoci jsme už dosedali na titěrné letiště asi třicet kilometrů od Apie, hlavního města Samoi. Byli jsme tou dobou jak na trní, nechtělo se mi doufat, že by pro nás přes půl světa domluvení a zaplacení průvodci skutečně přijeli, zvláště po nepříliš pozitivních zkušenostech s průvodci v Africe. Nicméně jakmile jsme opustili brány příletové haly, čekala nás skupinka místních, držící cedulky s našimi jmény, a uvítali nás klasickým „havajským“ stylem, čili věnci květin kolem krku. Starosti z nás rázem spadly jako balvan a my poprvé reálně zadoufali, že by se dovolená mohla vydařit podle našich představ a splnit vše, co jsme si předem předsevzali a domluvili. Hned první noc byla příjemným překvapením. Shodou okolností nám byl na poslední chvíli zrušen předem zamluvený a zaplacený hotel, byli jsme tak ubytování v náhradním, který však svým luxusem ten první bohatě převyšoval. Ani se mi pro jistotu nechtělo zjišťovat, kolik stojí jedna noc v takovém luxusu, který Tanoa Tusitala hotel nabízí. Celý byl vyveden v tradičním exotickém stylu, na venek dřevěné chatky v sobě ukrývaly luxusní klimatizované apartmány a celému hotelu vévodilo široké prostranství s bazénem, které sloužilo zároveň jako restaurace. Stejně jako všechny ostatní dny jsme zde měli zajištěnou polopenzi a obědy se odehrávaly v podobě balíčků, které jsme spořádali v průběhu cesty. Tento hotel mohu jedině doporučit každému, kdo míří do Samoi s cílem užít si dovolenou v lehce luxusnějším stylu. Do Tanoi jsme dorazili kolem jedné hodiny ranní a zamířili rovnou do postelí, protože hned druhý den ráno jsme už vyráželi na první výpravu.

I když bylo celých 14 dní na Samoi neopakovatelných, asi budu mluvit za nás všechny, když řeknu, že první dny patřily k těm nejlepším. Dílem to bylo dané tím, že jsme viděli něco zcela nového, dílem tím, že byly co do programu nejplnější, což byl ostatně náš cíl. Bylo by barbarské nevšímat si těch úžasných pláží a tyrkysového moře, nicméně naším prvotním cílem bylo poznávání a dobrodružné výpravy. Nejprve nás při snídani přišla pozdravit Sulu, příjemná, i když rázná dáma v letech, majitelka společnosti, u které jsme zařizovali veškeré náležitosti ohledně ubytování, dopravy a obecně téměř celého itineráře. Kolem osmé ranní nás pak přijel vyzvednout Sam, nesmírně sympatický chlapík, který se stal na následující dva týdny naším průvodcem a který se od nás nehnul na krok. Sam byl typický Samoian – přátelský, usměvavý, ochotný a také veliký milovník jídla, spánku a nicnedělání. Náš nabitý program mu v dalších dnech rozhodně dal do těla a myslím, že i když jsme spolu vycházeli naprosto pohodově a navzájem se spřátelili, byl Sam ke konci radostí bez sebe, že se může těch tří neúnavných Čechů zbavit.

První zastávkou našeho 14denního okruhu byl deštný prales a jeho hlavní atrakce jezero Lanoto’o. Cesta z Apie zabrala jen pár desítek minut, což ostatně nebylo nic výjimečného, Samoa je malinká a veškeré přesuny se vešly do hodiny. Kolem desáté ranní jsme tak už stepovali u hranic pralesa, kde nás Sam předal do rukou místního průvodce z nedaleké vesničky. Takto bylo řešeno i několik dalších destinací, vesměs hlubokých pralesů, do kterých si Sam netroufl vyrazit na vlastní pěst a raději využil služeb někoho místního, který znal příslušnou oblast jaké své boty. Bylo pak zvykem poděkovat mu několika málo samoiskými tala, „pro dobro vesnice“. Oblast jezera Lanoto’o byla klasickým deštným pralesem. Čili i přestože panovalo období sucha a na Samoi oficiálně vládla zima, jakmile nás zahalila džungle, octli jsme se ve skleníku a po pár minutách byli mokří až na kost. Cesta však nebyla příliš náročná a krom jednoho strmějšího stoupání jsme šli po většinu času po dobře patrné stezce. Asi po hodině se před námi otevřel milionový výhled - blankytně modré jezero, kolem dokola obehnané neprostupnou džunglí. Jak nás místní chlapík ujišťoval, v jezeře nežije nic nebezpečného, žádné pirani, žádná bilharzióza, která například straší polovinu afrických jezer. Neváhali jsme tedy a smyli ze sebe pot a špínu. A co na plat, že jsme po pár minutách zpáteční cesty byli znovu durch, koupel byla k nezaplacení.

Z džungle jsme se vrátili kolem oběda a vyrazili k chrámu Baha’i. Víra baha’i je poměrně mladá, založena až v polovině devatenáctého století a její zakladatel, Bahá‘u’lláh, původem z Teheránu, je považován za dosud posledního z velikých zvěstovatelů, jako byli Mohamed, Budha, Mojžíš nebo Kristus. Jakožto ateista se zde nebudu pouštět do výkladu této víry, postačí snad jen informace, že na celém světě stojí pouze osm chrámů Baha’i – v Novém Dilí, Panama City, Frankfurtu, Kampale (Uganda), Sydney, Wilmette (Ilinois), Santiago de Chile (zatím nedostavěný) a právě na Samoi, poblíž Apie. Dříve stával ještě jeden, v Ashkabadu, avšak stržen byl v roce 1962. Pro nezasvěceného turistu jsou chrámy především architektonickou podívanou a místní exemplář rozhodně nebyl výjimkou. Unikátní rotundovitá stavba s bílou kupolí byla zasazená v překrásném a pečlivě udržovaném parku (nebo rozlehlé zahradě, chcete-li), jehož součástí bylo i malé informační centrum. Zde byla volně k rozebrání řada prospektů a informačních letáků o chrámech a samotné víře Baha’i, psaných v hlavních světových jazycích a, světe div se, také v češtině. Možná to má něco společného s tím, že bahaiská víra má u nás, potažmo v Československu, hluboké kořeny a její učení podporovala řada osobností v čele s T.G.Masarykem a Eduardem Benešem.

Do hotelu jsme dorazili kolem druhé odpolední. Pozdní příjezd, změna klimatu a časový posun se na nás nijak výrazně, ale přeci jen trochu podepisoval a my netoužili po ničem jiném než po měkké posteli. Nicméně den ještě nekončil, měli jsme domluvenou večeři v Aggie Grey’s, nejluxusnějším hotelu celé Samoi, kde každou středu (což byl shodou okolností tento den), probíhá vystoupení tradičních samoiských tanců a zpěvů, spolu s ohnivou šou a vynikajícím rautem. Nutno říct, že celý večer, samotným hotelem počínaje, přes vystoupení až po večeři konče, byl jedinečný, a co si budeme nalhávat, nechutně čpělo penězi. Nezvyklí na takovýto luxus, cítili jsme se zpočátku trochu nervózně, postupem času si nás však večer získal a my si jej užili s plnou parádou. Zvlášť když se vystoupení chýlilo ke konci a tanečníci si začínali pro své představení vybírat partnery z řad turistů a diváků. A nebudeme chodit kolem horké kaše, ano, i mne si vybrali, svlékli do půl těla a já si tak musel přetrpět půl hodiny tortury v podobě pódiového vystoupení. Naštěstí jen tanec, zpěv bych už asi nerozdýchal. Večer byl zakončen ohromnou žranicí a my měli poprvé možnost okusit některé typické samoiské pokrmy jako kokosový krém v palmovém listí (pro mne nepříliš chutné) nebo taro, místní „brambora“, jakási oceánská obdoba afrických batátů. To se naopak stalo jedním ze základních kamenů našeho pozdějšího jídelníčku. Na syrové vnitřnosti mořské ježovky jsme už odvahu neměli. Sice jsme toho později trochu litovali, nicméně nápis „we dare you“ v Lonely planet mluvil dostatečně výhrůžně.



Slaňování a naše první jeskyně

Druhý den, znovu prales. Tentokrát v podobě národního parku Le pu pu pue. Rozkládá se převážně na jižní polovině Upolu, cestovali jsme tak k němu napříč celým ostrovem přes horský masiv. Jinými slovy, ujeli jsme asi třicet kilometrů a za necelou hodinku jsme byli na místě. Samoiská geografie v praxi. Cestou jsme nakoupili nějaké ovoce na oběd. A když říkám ovoce, mám tím na mysli z 90% papáju, která je jednoznačně hlavním plodem tohoto ostrova. Zdatně jí sekunduje kokos a poměrně běžné jsou zde i banány a citrusy. Na ostatní druhy ovoce jsme naráželi jen sporadicky, avšak nevím, nakolik to bylo dané zimním obdobím. Zároveň jsme měli možnost poprvé opustit okolí Apie a jak nám Sam zaujatě vysvětloval, hlavní město je na Samoi prakticky jedná větší urbanizovaná oblast, kde se soustředí úplně vše – obchody, služby, větší hotely, pošta. A pracovní příležitosti. S těmi to tu ale není tak horké, alespoň pokud vycházím ze slov našeho průvodce - „You are never hungry at Samoa“. 99,9% veškeré půdy je zde totiž v soukromém vlastnictví. Běžný život nezaměstnaného vesničana tak spočívá v obdělávání malého políčka, kde pěstuje papáju, kokos, taro, po dvorku mu běhají slepice, jedna kravka a o živobytí tak má postaráno. Někde jsem četl, že 90% samoiské populace trpí nadváhou, 70% obezitou. Přesná čísla potvrzená nemám, nicméně pohled na místní populaci tomu dává vcelku za pravdu. Ale toto není problém jen Samoi, nýbrž prakticky celé Oceánie. Není to tak dlouho, kdy Fidži zakázalo dovoz některých velmi kalorických surovin právě z důvodu boje proti obezitě tamní populace. Zároveň nám Sam s hrdostí zdůrazňoval, jak bezpečná Samoa je. Malá rozloha, přátelská populace a relativní dostatek obživy dělá z tohoto ostrůvku oázu klidu a bezpečí, což podtrhuje i jedna jediná osamocená věznice, která sídlí (jak jinak) v Apii a drtivou většinu vězňů tvoří jen chudí řidiči, kteří neměli na zaplacení svých dopravních přestupků.

Jak jsme se dostávali z dosahu hlavního města, objevovali jsme po kouskách pravou tvář Samoi. Jak už jsem zmiňoval výše, vyjma Apie jsou zde jen vesnice. Ale krásné vesnice, které mi připravily jedno z nejmilejších překvapení naší dovolené. Po zkušenostech z Afriky a svým způsobem i z Fidži, čekal bych, že po opuštění bran hlavního města uvidíme převážně slumy, špínu a odpadky. Pravý opak byl pravdou. Některé vesničky připomínaly skoro až skanzen. Krásně barevně vyvedené fales, kolem nich zahrádka, střižený trávník, u silnice vysázené květiny a ke každému domečku patřil jeden odpadkový koš, který jednou za čas vyvezla místní „kuka“. Bylo skoro až k neuvěření, jak se samoiané o svou zemi starají. A co že je vlastně to fale? Jedná se o typické místní obydlí, strohá chatka beze stěn a bez oken, jen střecha na kůlech. Díky stabilní teplotě v průběhu celého roku si to mohou místní dovolit. Často bylo obydlí pro celou rodinu představováno pouze jedním rozlehlým fale. Vesnice na Samoi jsou tedy skutečným zážitkem.

Ale zpět k národnímu parku. I zde nám společnost dělali dva místní z nedaleké vesničky. A také skupinka turistů z Austrálie, včetně neskutečně vitální a energií překypující babičky a dvou malých klučinů. Společně jsme se vydali loukou a po chvilce zapadli do hloubi pralesa. Le pu pu pue je na samoiské poměry poměrně rozlehlý a ne vždy zcela schůdný. Asi po půl hodince chůze zpola zarostlou stezkou se nad námi koruny stromů uzavřely a my se octli uvnitř tropické džungle. Naše cesta vedla po většinu času zpola vyschlým korytem řeky, což dávalo tušit, že v deštivých měsících trasa asi nemusí být úplně schůdná, čemuž přispíval i fakt, že co chvíli nás trasa zavedla do některé z mnoha jeskyní nebo skalních podchodů, kterých je v Le pu pu pue plno. Do jedné z nich jsme museli dokonce slanit bez jištění, což pro mou fobii z výšek nebyl zrovna zážitek, který bych musel absolvovat každý den, nicméně zvládli to naše holky, zvládla to babča s dětmi a zvládl to i růžolící Sam v žabkách. Nakonec jsem se jako největší dřevo ukázal já sám, kdy se mi podařilo při sestupu uklouznout a ohoblovat zády pár lišejníků ze skalní stěny. Nicméně jeden z mladých svalnatých Australanů mne zdárně následoval, takže nakonec z tohoto malého dobrodružství se ctí vyšlo nejlíp ženské osazení naší skupinky. Zbytek cesty se už obešel bez sebemenších obtíží a na konci jedné z jeskyní jsme výpravu otočili. Kromě svízelného výstupu zpět na vrchol skalní stěny nás už žádné další nepříjemné překvapení nečekalo a kolem jedné hodiny odpolední jsme se vrátili na místo, odkud jsme začali. Obdarovali jsme místní průvodce pár drobnými, rozloučili se s milými a přátelskými Australany a vydali se zpět.

Den však zdaleka nekončil. Nachýlil se čas oběda, který se, jak už bylo naším zvykem, odehrál v podobě pikniku kdesi po cestě. A tentokráte jsme si nemohli vybrat malebnější místo nežli vodopády Togitogiga, které jsme ostatně měli po cestě. Nejsou příliš vysoké, představuje je spíše komplex vysutých jezírek, ve kterých se dá nádherně svlažit po náročném dopoledni, stráveném v srdci pralesa. Ti odvážnější si užijí seskoky z vrcholků vodopádů do níže položených jezírek, my, vědomi si důležitosti svých kotníků a krční míchy, jsme raději zůstali u prostého koupání a pojídání ovoce. Jako vždy nám Sam připravil nějaké sendviče a hromadu citrusů.

Dobře najedeni, napiti, vykoupáni a odpočinuti jsme pokračovali dál, avšak ani teď náš den ještě nekončil. Na zpáteční cestě stál totiž Ma Tree, slavný samoiský strom, odborně heritiera ornithocephala, charakteristický zejména svými obřími plochými kořeny, čnícími nad úroveň země, tento konkrétně jeden z největších exemplářů svého druhu. Jeho nalezení a prohlédnutí představovalo další příjemnou hodinovou procházku. O poznání méně příjemná byla pro Sama, který už jevil pokročilé známky únavy a sotva pletl nohama. Naštěstí pro něj byl Ma tree poslední zastávkou tohoto dne a my se už v poklidu vrátili do Tanoa hotelu v Apie. Jestli byl náš druhý den na Samoi tím nejlepším a nejzajímavějším z celé dovolené, o tom by se dalo spekulovat, patřil rozhodně mezi mojí „Top 3“.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 520x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů