HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Samoa 2012  / 06 - cesta trajektem a první krůčky po Savaii

06 - cesta trajektem a první krůčky po Savaii

Samoa

Vytvořeno: 16.02.2013
Cesta: Samoa 2012
Autor: OndraF


První krůčky po Savai’i a procházka lávovými poli

Další den jsme se vzbudili se smíšenými pocity. Na jedné straně rozmrzelost, že opouštíme Upolu a naše cesta se tak už překlápí do druhé poloviny, na druhé straně natěšenost a zvědavost na řadu nových destinací, které na nás na druhém ostrově čekají. Virgin cove jsme opustili o pozdním ránu a cílem byla vesnička Mulifanua, odkud vyrážel přívoz na Savai’i, jak se druhý ostrov nazýval. Cestou jsme projížděli kolem letiště a konečně měli možnost spatřit jej v plné kráse, na Samou jsme totiž přilétali za tmy. Těžko však tento drobný komplex, sestávající z jedné budovy, věže a kratičké přistávací plochy, nazývat mezinárodním letištěm. Úsměvnost tohoto místa podtrhával i fakt, že oploceno bylo letiště až nedávno, jako následek událostí z 11. září, a do té doby byla ranvej zcela nekrytá a často si přes ni dokonce zkracovaly cestu skupinky místních rybářů, hledajíc co nejpřímější cestu k pobřeží.

Do Mulifanui jsme dorazili kolem desáté a krátce před polednem měl přívoz vyrážet. V místním obchůdku jsme nakoupili pár zásob na cestu a šli se zapojit do procesu nalodění. Po zkušenostech z Madagaskaru ve mně slovo přívoz evokovalo cosi jako vor o rozměrech dva krát dva metry, sbitý ze starých prken, zde na nás však čekala regulérní nákladní loď, na kterou se vešly stovky pasažérů, a do nákladního prostoru desítky aut. Zakoupili jsme lístky, usadili se na příď a kochali se výhledem na nekonečné moře. Přívoz toho času čítal tři exempláře, pojmenované vkusně Lady Samoa I, II a III, které se pravidelně střídaly po nějakých dvou hodinách. Cesta z jednoho ostrova na druh trvá asi hodinu a deset minut a rozhodně je na co se dívat. Krom nekonečného moře jsme si užívali výhledu na řadu drobných ostrůvků, rozesetých v okolí Upolu a Savai’e, a zaujatě poslouchali Samovo vyprávění o pohnuté samoiské minulosti a nesčetných bojích s nepřátelskými kmeny ze souostroví Tonga, které se rozkládá jihozápadně od Samoi. Doprovod nám dělala hejna létajících ryb, které jsme měli možnost vidět na vlastní oči poprvé v životě a ano, skutečně létají, až do vzdálenosti nějakých deseti metrů.

Krátce po obědě jsme dorazili na Savai’i. Větší ze dvou hlavních ostrovů je zároveň výrazně méně rozvinutý a divočejší (pokud se tak dá na mírumilovné Samoi cokoliv nazvat). Stejně jako zbytek souostroví je vulkanický a na rozdíl od Upolu si zde můžete užít řady krásných výletů na úpatí zcela nebo jen zpola vyhaslých sopek, z nichž „mediálně“ nejznámější je jistě Mt. Matavanu crater, který v našem plánu pochopitelně nemohl chybět. Savai se vyhnula většina ničivé síly tsuinami, nicméně minulost i tohoto ostrova je pohnutá, většina severního a severozápadního pobřeží byla zdecimována sopečnou erupcí výše zmíněné Mt. Matavanu v letech 195-1911, která takřka vyhladila většinu vesnic, stojících v cestě šířící se lávy. Připomínkou těchto krušných let jsou rozsáhlá lávová pole, která dnes platí za jednu z hlavních turistických atrakcí na Samoi. Savai’i jako celek je výrazně méně rozvinutý. Centrum veškerého dění je totiž, jak jsem již podotknul, soustředěno do Apie a jejího okolí a druhý ostrov tak sestává jen z drobných vesniček, kde sice funguje základní infrastruktura, jsou zde obchůdky i možnost ubytování, většina ostrova, zejména centrální oblasti, však stále zůstávají tvořeny převážně neprostupnou džunglí. Zároveň je Savai’i výrazně více hornatý, tyčí se zde i nejvyšší hora Samoi - Mt. Silisili - o výšce 1858 metrů. Jak nás Sam poučil, dají se na její vrchol podniknout dobrodružné výpravy, výšlap trvá asi den a půl s přenocováním v džungli a noční teploty na vrcholu hory se blíží k nule. My však měli v plánu jiné destinace a vnitrozemí Savai’e tak zůstalo našich neúnavných noh ušetřeno.

Po příjezdu na ostrov do vesničky Salelologa jsme hbitě pokračovali dál. Dnešek byl nabitý, ještě týž den nás totiž čekala lávová pole. Nejprve jsme minuli několik pobřežních vesniček v čele se Sapapali’i a jejím překrásným kostelem. Kostely obecně patřily na Samoi k těm nejkrásnějším architektonickým skvostům a zároveň ve většině vesnic tvořily nejhonosnější budovu. Náboženství je na Samoi v drtivé většině představováno křesťanstvím, zejména protestantským, méně pak už římskokatolickým.

Po necelé hodince jsme dorazili do Saleaula, kde se rozkládala stejnojmenná lávová pole. A rozhodně stojí za navštívení. Dlouhé kilometry sytě černé vyvřeliny prakticky kontinuálně pokrývají severovýchodní část pořeží Savai’e a tvoří tak velmi poutavou podívanou, kde z mrtvolně temné země vyrůstají zelené keříky a trochu depresivní pohled umocňují ruiny zničených vesnic, kterým dominuje vyhořelý kostel. Na lávových polích se dají strávit celé hodiny a pro mne osobně byly jedním z vrcholů dovolené a jen s obtížemi jsem se s nimi loučil. Cestou zpět jsme se ještě zastavili u „Virgin’s grave“, ke kterému se váže zajímavá historka. Když láva na počátku dvacátého století pustošila okolní vesnice, oheň a tekoucí vyvřelina semlela vše, co jí stálo v cestě, s výjimkou jednoho jediného hrobu. Traduje se, že v jeho nitru leželo tělo dívky tak morálně (a nejspíš i tělesně) čisté, že bylo této přírodní zkázy ušetřeno a hrob tak leží doposud netknutý. Co je na tom pravdy se už asi nikdy nedozvíme, nicméně pravdou je, že hrob je skutečně stále netknutý.

Dnešek jsme zakončili ve vesničce Manase, konkrétně v Regina’s beach fales, dalším z mnoha rodinných fale ubytování, kterých bylo na Samoi plno. Hlavní pozoruhodností vesničky byly ohromné trsy banánů, pověšené na všech možných sloupech, zdech, autobusových zastávkách a střechách fale, které byly volně k rozebrání. Ano, slyšíte dobře, při procházce vesnicí jste si mohli dle libosti natrhat banány a najíst se do sytosti. Když trs došel nebo začal hnít, jednoduše byl vyměněn za nový, čerstvý. Mnohokrát jsme rozjímali nad tím, jak by asi toto velkorysé gesto dopadlo v naší zemi nebo ostatně kdekoliv jinde v civilizovaném světě a shodli se na tom, že trsy banánů by vydržely tak pět deset minut, než by je první kolemjdoucí naložil na trakař a zmizel.

Nicméně den stále ještě nekončil. Na programu byla další z ikon Savai’e, Dwarfs’ cave. Tajemná jeskyně, se kterou se váže řada legend, byla údajně obývaná trpaslíky a do těchto dní prý nikdo nedokázal dojít až na její konec. Jeskyně sama o sobě je nenápadná. Sice je značená z hlavní přístupové cesty, samotný vchod je však jen drobná asi metr a půl široká díra v zemi uprostřed neudržovaného pralesa a místní průvodci jsou v tomto případě nezbytní. Panuje v ní neprostupná tma a je kaskádovitě členěná, kde se schůdné úseky každých několik set metrů střídají s hlubokými průrvami, jejichž dna jsou zatopená. Cesta do hloubi jeskyně tak vyžaduje přinejmenším lano a poctivou svítilnu. My, jelikož jsme žádné z těchto vybavení s sebou neměli, navíc pro nás byla Dwarfs’ cave jen krátká zastávka v již pozdně odpoledním programu, jsme prohlídku zakončili hned u prvního jezera. Sám Sam se prý dostal nejdál za pět těchto vodních úseků a zdaleka prý nedosáhl konce jeskyně.

Trpaslíky jsme tedy nechali za námi a vydali se za poslední, a velmi příjemnou, destinací tohoto dne. Vesnička Satoalepai nedaleko Lava fields poskytuje zajímavou turistickou kratochvíli – možnost zaplavat si v přírodním jezírku s ochočenými karetami. Destinace je to očividně velmi oblíbená, když jsme dorazili, obývala už jezírko skupinka Novozélanďanů. Neváhali jsme a připojili jsme se k nim. Želvy, na lidi očividně zvyklé, hned připluly a dožadovaly se krmení. Naštěstí v okolí bazénku rostlo dostatečné množství papájí, aby se dostalo na každého. Spláchli jsme tak dřinu dnešního dne želvími radovánkami a na večer se vrátili do Reginy, kde nás čekalo útulné fale.

Tato noc byla, alespoň pro mne, něčím výjimečná. Každý večer, kdy jsme uléhali ne v bungalovu, ale do fale, jsme řešili otázku, jestli se nám podaří usnout v tom randálu, který příboj vydával. Nakonec s tím ani jednou nebyl problém, vždy mne ale v průběhu noci překvapilo, nakolik vlny kolem půlnoci utichly. A dnešní noc byly mé otázky zodpovězeny. Když mne kolem druhé hodiny ranní vzbudilo volání přírody, první, co mne udeřilo do očí, bylo neskutečné světlo. Tu noc byl shodou okolností úplněk, a pokud jsem měl někdy pocit, že Měsíc dokáže osvětlit noc, neměl jsem ani tušení, co to ve skutečnosti znamená, dokud jsem nebyl na Samoi. Měsíc doslova zářil. Při pohledu na něj jsem mhouřil oči jako při pohledu do Slunce a noc byla osvětlená natolik, že jsem viděl na své ručičkové hodinky. A jestli nás na základní škole učili, že příliv a odliv je dán činností Měsíce, zde jsem měl možnost vidět dokonalou aplikaci teorie v praxi, protože po moři nebylo ani památky. Usínali jsme s vlnami nějaké dva metry od základů fale, nyní byla hranice moře několik set metrů daleko a vlny jsem slyšel je v povzdálí jako tiché šumění. Byla to skutečně podívaná k nezaplacení, a pokud jsem na Madagaskaru viděl nejkrásnější hvězdné nebe ve svém životě, nejúchvatnější úplněk má na svědomí jednoznačně Samoa.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 360x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů