HedvabnaStezka.cz Pohora.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

OndraF

(Ondřej Fabián)

ZEMĚ S NEJVÍCE BLOGY

Nacházíte se:  blog  /  OndraF  /  Tanzánie 2014  / 02 - Trochu chladnější ochutnávka

02 - Trochu chladnější ochutnávka

Tanzánie

Vytvořeno: 28.09.2014
Autor: OndraF


Trochu chladnější ochutnávka

Ráno nás uvítaly dvě věci, které by člověk v Africe rozhodně nehledal – zima a mraky. To, že se celá oblast Arushi a jejího okolí rozkládá de facto v podhůří největší hory Afriky, nám došlo až později, v prvních chvílích byly naše dojmy spíše: „Tohle má být to slavné africké vedro?“ Nebo: „A jak uvidíme přes mraky západ slunce, na který jsme se celý rok těšili?“ Popřípadě ti troufalejší: „Nezmokneme?“ Tak jsme navlékli svetry a dlouhé kalhoty a usadili se k hrnku horké pozdně ranní kávy. Společnost nám dělala sympatická mladá paní domu, původem Evropanka, ze Švédska. Spolu s manželem, který byl místní, vedli tento poměrně nový a zatím ještě nepříliš známý hotel. Původně prý dlouhá léta sloužil jen jako restaurace a teprve před asi rokem a půl byl rozšířen i o obytné prostory. Ostatně nebyl to první nepříliš známý hotel, ve kterém jsme po dobu naší cesty pobývali, a když jsem se na to zeptal Charlese, našeho průvodce, potvrdil mi to, co jsme si mysleli – Bush2Beach má chvályhodnou snahu podporovat nové a ještě nezavedené hotely a penziony, které zatím stále ještě bojují o to, dostat se do širšího povědomí turistů. Nutno ale říct, že zároveň měli velmi dobrou ruku při jejich volbě, protože kromě tranzitního motelu na pár hodin v Dar Es Salaamu při zpáteční cestě (o tom později) jsme si na nocleh nemohli ani slovem stěžovat.

Posnídali jsme toasty a vajíčka, což byla ostatně tradiční snídaně bez výjimky úplně všude, kde jsme pobývali, jen jste museli říct, v jaké úpravě je chcete. Moje úprava spočívala v asi čtvrt kilogramu soli, kterou jsem si omeletu pohřbil, protože slánka už evidentně zažila lepší časy a odmítala správně fungovat. Po snídani jsme si udělali malou procházku po okolí, i když trvala jen asi deset minut a naše první nesmělé krůčky po Tanzánii se podobaly prvním krůčkům kojence. Kolem deváté se objevil Charles a vyrazili jsme směr národní park Arusha, vzdálený necelou hodinku cesty od stejnojmenného města. Cestou jsme si mohli prohlédnout jeho předměstí, které rozhodně nevypadalo zle. Už první pohled, kdy jsme projížděli zahradami, nám odpověděl, proč se Arushi někdy přezdívá „Zelené město.“ Zároveň dalo holkám první ochutnávku afrického života, kdy jsme míjeli místní obyvatele, jdoucí nebo postávající podél silnice, popřípadě sedící u svých krámků s ovocem nebo u grilu, na kterém připravovali opékané batáty a kukuřici. Ostatně, „Afričan, stojící u něčeho,“ je jedním z typických výjevů Afriky. Kolem desáté dopolední jsme dorazili k branám národního parku, který už z dálky dával tušit, že dnes to nebude typické safari. Tato nevelká rezervace by rozhodně měla být v itineráři každého turisty, který má den nazbyt, protože nabízí jednu z neodlišnějších a nejosobitějších scenérií v zemi. Ty tam jsou vyprahlé stepi a savany, po kterých se prohánějí žirafy, stáda zeber a sloni. NP Arusha je stále zelená, kopcovitá krajina se dvěma velkými jezery, které vévodí kopulovitá hora Meru a pokud není oblačnost (což v našem případě bohužel byla), nabízí i úchvatný pohled na nedaleké Kilimandžáro. Náš den byl rozdělen do několika aktivit a díky nim se stal jedním z nejnaplněnějších, protože jsme ho na rozdíl od Seregneti nebo Tarangire nestrávili celý v autě. Zbytek dopoledne jsme vyplnili dvouhodinovou pěší procházkou po parku, kdy nám společnost dělala stále usměvavá a nesmírně sympatická rangerka, která nás provedla okolím a zároveň řekla hodně informací o místní fauně a floře. Středem parku protéká říčka, podél které se pasou žirafy, zebry, stáda buvolů a nechybí ani všudypřítomní paviáni. Sice jejich počty s takovým Ngorongoro nemohou soupeřit, ale jako první ochutnávka bohatě postačí. A výhled na Mt. Meru byl krásný odkudkoliv. Člověku se jen zastesklo, že neměl víc času na výstup na vrchol. Viděli jsme i hodně ptactva, až tak exotického, že si naše mamka pípání jednoho z nich spletla s vyzváněním mobilu, který začala spěšně hledat. Rangerka vše přešla se stoickým klidem, určitě jsme nebyli první potrhlí Evropané, kterým dělala doprovod a kteří nerozeznají hrocha od nosorožce. Postupem času došla řeč i na ebolu, žhavé téma posledních týdnů. Není se čemu divit, nejtěžší epidemie této choroby v historii lidstva nenechává nikoho klidným a pochopitelně i nás zajímalo, jak se věci mají, zvlášť když pomalu klepala na dveře Východní Afriky, konkrétně na mezinárodní letiště v keňském Nairobi, která je hlavním dopravním uzlem pro celý region a všichni tvrdili, že je jen otázkou času, než ji sem někdo ze západu dotáhne. Naštěstí Tanzánie je trochu kontinentem v kontinentu, žije si svým klidným, bezpečným, prosperujícím a zároveň dost izolovaným životem a zatím ani zdaleka nehrozí, že by se tu ebola objevila. Mohli jsme tak zůstat bez starosti, ostatně, vzdušnou čarou bylo mnohem blíž ze Západní Afriky do Prahy než do Tanzánie.

Okruh jsme zakončili u vodopádů, udělali společné foto a usadili se na piknik s výhledem na jezero Little Momela. Společnost nám dělal asi půlmetrový dravec a hladově zíral na hostinu, kterou nám Charles připravil. Vzhledem k tomu, že jsme většinu dní strávili celé na cestě, řešili jsme obědy formou balíčků. A to, s čím se Charles vytasil, nebyl jeden balíček, ale hned asi deset, které přetékaly masem, saláty, rýží a cukrovinkami. Těžko jsme si mohli přát lepší hostinu, zvlášť v polních podmínkách.

Po vydatném obědě jsme seběhli k jezeru a nalodili se na kánoe. Little Momela, na rozdíl od své větší sestřičky Big Momela, nabízí za příplatek asi hodinu a půl dlouhou projížďku s výkladem, kterou jsme nemohli vynechat. Příjemné bylo, že jsme pádlovali sami a trochu si i zasportovali. Pluli jsme podél břehů a sledovali převážně ptactvo. Jeden z místních průvodců, kteří nám dělali na loďkách společnost, nám neustále sliboval hrochy, ale my věřili spíše slovům rangerky z dopoledne, která tvrdila, že v jezeře žádní nežijí. Dodnes nevíme, na čí straně byla pravda, nicméně pochybuji, že by pustili partu nezkušených turistů na kánoích mezi jedny z nejnebezpečnějších tvorů Afriky. A dvojnásob to platilo u naší skupinky, kterou z velké části tvořila rodinka Američanů, kteří sotva věděli, která strana pádla je která a byli pro zbytek skupiny větším nebezpečím než nějaký hroch. Nakonec jsme dopluli zdárně, bez nehod a suší a zbýval akorát čas na kratší okruh autem. Prohlédli jsme si zbytek parku a objeli jezero Big Momela, které bylo přímo obsypáno plameňáky, kteří sem na část roku migrují ze severnějšího Lake Natron. Ke konci okruhu se dokonce objevila i vzácná kočka serval, kterou hned tak někdo nevidí. Dnešek tak byl po všech stránkách naplněný a bohatý, i když počasí stále moc optimismu nepřinášelo, naopak, spíš jsme se k večeru vrátili promrzlí.

Večeře byla druhým jednáním na téma „african time,“ ale nakonec jsme se dočkali (po více než hodině) a pochutnali si. Jídlo zde, stejně jako na řadě dalších míst v Tanzánii a na Zanzibaru dvojnásob, se hodně inspirovalo pokrmy ze střední Asie. Celá Tanzánie na sobě nese punc Arábie, někde sotva znatelný, někde dominující, nicméně přítomný je stále a jídla, která jsme za ty dva týdny okusili, to jen potvrzovala. Pak jsme se uchýlili do tepla hotelu a zbytek večera strávili ve společnosti mladé slečny jménem Ingrid Vaes, jednou z šéfek Bush2Beach a zároveň člověkem, se kterým jsem domlouval a zajišťoval celý výlet. Byla dnes shodou okolností v Arushi a večer, i když ji zdržela dopravní zácpa, se s námi spolu se svou kamarádkou (Nebo to byla příbuzná? Už nevíme.) přijela přivítat a říct nám i pár organizačních informací. Vyklubala se z ní povídavá, usměvavá a trochu ztřeštěná dívka, u které jsme si říkali „Jo, tak zrovna u té si dokáži představit, že se odstěhuje z Holandska do Tanzánie.“ Zároveň nás její péče znovu utvrdila v tom, že Bush2Beach byla dobrá volba a že o nás bude v každém ohledu postaráno. Celkově tato organizace proslula svým smyslem pro detail. Nebyli jsme jediní turisté, kteří si toho všimli a právě takovéto drobnosti jsou to, co člověku v hlavě utkví nejvíc. Hned po příjezdu do Arushi jsme například obdrželi vlastní láhev na pití, kterou jsme si mohli nechat. A o pár dní později se stačilo jednou letmo zmínit, že všichni rádi pijeme kávu, a už jsme na každý další den s sebou měli přibalenou bandasku s horkou vodou a Nescafé. Večer se tak nesl v přátelském duchu, kolem deváté jsme se rozloučili a šli jsme, stále trochu znavení po dlouhé cestě, na kutě, zavrtat se mezi tři vrstvy tlustých dek, nejlépe s pletenými ponožkami na nohou. Ostatně, byli jsme přeci v Africe.

Vytvořil: OndraF   Zobrazeno: 318x.

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů